Vítězství je iluze

18. srpna 2018 v 21:48 | misschien
Tentokrát to aspoň nebyl roh. Takže posun. Doprostřed místnosti. Koupelna. Stará koupelna ve starém domě. Za měsíc se sem nastěhuju. Vlastní šampon a zubní pasta. Zelené kachličky. Úzká nudle. Dřevěná stolička. Zády k umyvadlu, kousek od zdi. Rozhodně jsem nebyla v rohu. Ten zbytek zůstal stejný.
Před pár měsíci jsem vstala. Ležela jsem na břiše na podlaze. Dala ruce pod ramena a odtlačila se nahoru. Do vzporu. Vstala jsem.
Dole je kočka. Koupelna v patře. Kočka má zaplnit prázdno. Fungovalo to. První měsíc nebo dva. Vzrušení. Něco nového. Nic nefunguje navěky. Krátké rozptýlení. Potřeba umělých citových bouří. Umělé lepší než ty skutečné.
Cítit jeho kůži. Klidný dech. Obrací stránky. Držím se, drží mě a dovnitř se vkrádá prázdno. Nepomáhá. Odejít. Nemůže za to.


Janina si myslí, že vyhrála. Myslela jsem si, že vyhrála. Asi deset minut. Při čtení o cukrfree zázraku. Holce, která pustila k vodě studium práva jednu zkoušku před titulem. Myslela jsem si, že to jde. Vyhrát. Na blogu psala o nějakém druhu stravování. Zkratka z písmenek. V první fázi jsou průjmy normální. Vítěz nemá průjem.
Je těžké se přesvědčit k mytí. Mytí je snadné. Pohyby, které jsem dělala tisíckrát. Poslední dobou se myju nejmíň dvakrát denně. Kotě chce, abych si mydlila nohy. Nikdy mi to nepřišlo důležité. Kůže je citlivá až po třech dnech. Vyrážka, svědění, krém a prostěradlo. Je to tak dávno.
Spláchnout mýdlo. Začít se smát. Nezdravý smích. Smát se vtipu. Nejlepší píše sám život. Cvičím. Pětkrát týdně hodinový trénink. Kruhový, silový, fitbox. Mám svaly. Tuk občas trochu povolí. Poprvé po třech letech na šedesáti kilech. Je to vachrlaté. Nemusí to vydržet. Mám svaly. Mohu se hýbat. Dokážu spoustu věcí. Dřep s třiceti kily. Vyskočit na metrovou bednu. Stojku o zeď. Dokážu to. Tělo to umí. Hlava se jen směje. Když to hlava nedovolí, může být tělo samý sval. Nemůžu vyhrát.
Bludička nemůže umřít. Má dítě. Dítě na ní závisí. Já můžu umřít. Nemusím pro nic žít. Zklamala jsem. Rodinu neukončením studia. Sebe dokonalou lží. Že to zvládnu. Že to zmizí. Že to půjde. S láskou. Bez cukru. S pohybem. A místo toho stále nahoru a dolů. Nemůžu si ulevit. Nechat téct krev. Cítit pálení škrábanců. Kotě si to bere osobně. Kotě mě vidí celou. Není kam sáhnout.
Nepíšu o štěstí. Někdy bych ho měla zmínit. Už je tady. Občas se objeví. Cítím ho. Vidím. Prožívám. Zapomínám. Nikdo nemůže zahnat prázdno. Všichni dáváme rány.
Kočičí škrábance bolí jako sečné rány. Kotě všechno ví. Proto to tak moc bolí. Míří na mě. Ne na nějakou svou představu o mně. První po letech.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 19. srpna 2018 v 0:05 | Reagovat

Jsi jediná na blogu, která blekotá o zklamaní rodiny.

Podle mě je to jen tvůj život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.