Říjen 2017

Katolík

13. října 2017 v 8:18 | misschien
Co já s ním budu dělat?
Tři hodiny předem jsem se rozhodla: žádné štěstí těm, co se mi ozvou jednou za měsíc/tři/půl roku. S tím prozatím končím.
Jenže co teď?
Jaká je normální míra vyjádřování, že je vám s někým dobře? A jaký je normální odstup od lidí, které vidíte tak potřetí v životě (ale sedí na vaší posteli?) Kolikrát je normální pojmenovat něčí klady?
Abych zabíjela nejistotu, mám pojistku. Když se začne mluvit o kráse očích, začíná mi hořet půda pod nohama. Ale co když se začne mluvit o kontaktních čočkách? Z jaké vzdálenosti jsou poznat?
Bylo to prima. Probrat s někým bílkoviny. S někým, kdo je taky řeší. Zatracené kuřecí. Pochlubit se novými činkami. Stěžovat si na to, kolik času zabere vaření. Probrat tu holeň, co mě vyřadila na měsíc ze hry. Člověk s obdobnými zájmy. Jupí. Nebýt odstavců tři a čtyři.
Byl statečný. Spolkl jeden drops se salmiakem (Když bodlák, tak bodlák.) a ochutnal cottage, který nemá rád. Neřekl slovo blázen poté, co viděl výzdobu mého pokoje. A neutekl, když jsem začala koktat anglicky.
Je aktivně věřící. Tváří se, že jeho rodina funguje. Bez okolků se prohlásil mamánkem. Samostatnost nebude silná stránka. Věnuje se studiu. Teoreticky by z něj mohl být dost slušný kamarád, časově nenáročný, milý zábavný.
Prakticky mám pocit, že je to stejné, jako když jsem onehdy pomáhala M učit se na bruslích. Tentokrát aspoň vytáhl počítač a deset minut ze dvou hodin jsme předstírali práci.
Mluvil o rodině. Je to pro něj poslání. Dítě na prvním místě. Adept na friends with benefits to tedy nejspíš nebude. Ale co já s ním teda budu dělat?