BeLeuvenis

10. srpna 2017 v 19:52 | misschien
Vyprávěj mi o bolesti. Ne, o bolesti ne. Aspoň tentokrát ne. Vyprávěj mi o štěstí. Štěstí, které bylo před tou bolestí. Ale štěstí se nedá zavřít do lahvičky. Schovat na později. Kochat se jím a cítit se líp. Štěstí koluje v žilách. Bouří. Přehlcuje endorfiny. Najednou se díváš. Na lidi, kteří tančí. Na zamilované páry. A nic se neděje. Nic se tě nemůže dotknout. Jsi v bezpečí. V objetí, které je dneškem. A potom začne zahnívat. Trochu páchnout. A nakonec se zkazí. Otráví krev. Otráví vzpomínky. Vypálí díru tam, kde bylo štěstí. Objetí bylo včera. A ticho trvá dva dny. Bude trvat dva roky. Spíš dvacet let. Mám novou superpower. Zažít okamžiky štěstí s lidmi, kteří jsou moc vzdálení.


Racionálně vím, že ho neznám. Že je někdo jiný. Jiný než já. Že by to nefungovalo. Že je mladší. Nezlomený. Celý. Wat kan ik tegen zo'n man? Snažím se posbírat. Skládám své kousky. A stejně pokaždé, když vynechám cvičení, když jím tak, že se mi nechce spát, když se vyspím dosyta, jsou tu všechny hrůzy, záškuby hlavou, deprese, prázdno, samota, bezvýchodnost. Můžu je udržet stranou, ale stojí to spoustu sil. Jak dlouho ještě? Vydržím/zůstanou?
Alespoň mu nic nedlužím. Dostal, co si zaplatil. Prohlídka města. Vyprávění. O městě. O něm. O mně. Ptal se. Jak zvláštní. M se neptal. Vyprávěl o sobě. To byl jeden z důvodů, proč jsem na něj neměla čas. Proč jsme se nakonec rozloučili. Poprvé jsem měla pocit, že správně. Ačkoliv to nebylo předpisové. Ale to první ukončení nevztahu ani být nemůže. Ale mám lepší věci na práci. Než bolest, řeči o jeho já, nasazování na mou univerzitu, málo spánku vedle někoho, bez objetí, časové ztráty při cestování Prahou. Tehdy jsem skončila s müsli. Když máte nevztah, máte i nerozchod. Komu říct o konci vztahu, který nebyl?
Koupil nám hranolky. Malé. To znamená velké. Sedět na schodech a jíst. Mluvit. Pozvala jsem ho na pivo. Poprvé v životě. Ale toto je Belgie. Trakteren a ne uitnodigen. Ice tea, stát v davu a sledovat, jak zlatý panáček uhodí do něčeho. A potom se ještě projít. Přes tři dětská hřiště. Prohlídka na míru, vtipkuje. Nemám ráda děti, tady to mám. Neříkejte Belgičanům, že hranolky pocházejí z Francie.
Terrasjes doen. Dělat terasy. Nová slovní zásoba. Tentokrát platí on. Vypráví o judu. Ptá se. Zase se ptá. Jaký bych chtěla dělat sport. Směje se. Mému příběhu o hymně pro bezdomovce. BeLeuvenis. Ve skleničce smrdí belgické pivo. Stejně jako to české. Upřímný nápojový lístek: jablkotřešňový džus. V Česku by byl jen třešňový. Moc dobrý. Čas jít.
Vysvětlí mi cestu. Obejme mě. Belgičan. Zase. Stále mě drží. Mluví. Čekám, co bude. Dosud jsem se s tím nesetkala. Tři pusy. Rodina na večeři si s námi jen podala ruce. Ta první pusa je někde mezi tváří a rty. Mají tam zvonkohru. Zvonila. Nebylo to těžké. Stáli jsme na tom rohu tak dlouho, až se nám celá teráska začala smát. Pusu po dvou letech nestihnete za dvě minuty.
Přesunout se kousek dál a pokračovat. Znáte ten hollywoodský nesmysl s jednou nohou zvednutou? Možná to funguje pro pusu babičce, ale já mám většinou problém to ustát na obou nohou. Lepší si krýt záda nějakou středověkou zdí.
Po čase ta myšlenka. Co bude dál? Má plán on? Protože, upřímně, já jsem tu cizí. Toto by mělo být zcela v jeho režii. Nic se neděje. Kromě provokací. Moc přímá na okolky. "Bydlíš daleko?"
Dva telefonáty. Držet se za ruce. To už si taky nepamatuju. A potom vidím, jak bydlí belgičtí studenti. Bolí to. Ale jen na začátku. Příjemná změna. Necítit se nemožná. A potom mi hrůza sevře žaludek. Co to dělá? "Nechci tak rychle." WTF? Poslední dva roky je mé sebevědomí na nule, protože M si vůbec není jistý, koho chce v posteli, a teď jsem mohla mít hotovo za pět minut a on přestane? Zachovat klid. Ono se toho moc jiného dělat nedá. Leda myslet na krále. Ale tak zlé to není. Bohužel. Bohudík. Znovu je slyšet zvonkohra. Klišé každých patnáct minut.
"Bije ti rychle srdce." Hladím ho po vlasech. Hlavu má na mých prsních svalech. Ta věta teď tak bolí. Ty. Někdo se chvíli zajímal o ty. Fuck you.
Paže. Velké. Objetí. Člověk. Kůže. Pot. Teplo. Člověk. Blízkost. Dotýkat se. Hladit. Člověk. Objímat. Být objímána. Člověk.
Držet se za ruce. Dvě holčičky s maminkou. Ty bolí. Vždycky bolí. Tisknu ruku pevněji. Je prima, mít se čeho držet.
Stejné náměstí. Ahoj, ať se daří v životě. Objetí. Pusa. Vyrazit na cestu. Narovnat se. Jistý krok. Neohlížet se. Nikdy se neohlížet. Mohl bys zjistit, že jsi sám.
Sama se svým štěstím. Pozorovat tančící lidi před nádražím. Krajinu z oken vlaku. A potom to ticho.
Nikdy nic nebylo a naše seznámení proběhlo má milá před kinem, který není. Nepil jsem tequillu a ne že bych se šklebil, netlačil na pilu v tom baru, kterej nebyl.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 12. srpna 2017 v 4:20 | Reagovat

Horác by mu pověděl, že kdokoliv zve lásku zahálkou, radši ať ustoupí z pole, jeť láska pro činné povahy jen. :D

2 bludickka | E-mail | 17. srpna 2017 v 22:36 | Reagovat

Je opravdu jasné že je to začátek konce? Nemůže to přecijen být konec začátku?

3 Karol | 3. září 2017 v 2:58 | Reagovat

vracím se po roce. jméno blogu mi zůstalo v hlavě. jsem ráda, že pořád píšeš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.