Het doet pijn. Ik ben bang.

27. listopadu 2016 v 22:36 | misschien
Čtvrteční plavání přišlo v hodině dvanácté. Vlastně až po ní. Jediné, co bránilo krvavému tichu byl fakt, že s otevřenou ránou se do bazénu nesmí. A tak jsem čekala. Utíkala. Seděla v metru. Potřebovala začít.
Suchá kůži má tendenci praskat.
Příliš suché kůži trocha vody nepomůže. Jako by čtvrteční plavání nebylo. Snad jen útok na mou asociálnost mě na chvíli zaměstnal. Jestli prý půjdeme příště do sauny. Ptala se slečna. Nepotřebuje ani moje poznámky, ani se mnou nechce spát. Těší mne to. Oranje droom die ik bouw se povedl. Strach. Že to zase bude pryč. O čem mluvit? Mám báječnou slupku, ale pod ní je hlubko a prázdno.
Ve čtvrtek jsem si škrábala hřbet ruky. Nesmát se moc na hodině. Nikdo se tak moc nesměje. Stačí mi málo. Naučila jsem se smát málu? V zemi, kde není nic než bublající topení.
Sešli jsme se. Potřetí. Původně jsem se těšila, ale nakonec se mi jen chtělo spát. Po plavání jsem se prohlédla. Krk byl čistý, bez znaku pásku. Modřiny na těle nikde. Jen levá ruka poškrábaná. S modřinami. Malé kapky krve. Kde nehty zajely příliš hluboko. Ani jsem to nevnímala. Zahnat zklamání, že rány nešly do obličeje. Zahnat hrůzu z toho, že nedostávám, co chci. Že nic nepomáhá. Ublížit sám sobě. Waar ben ik weer?
Sobotní plavání nemělo šanci doplnit endorfiny. Vyhlídka na necelé čtyři dny sucha. Ten první za mnou. Hlava plná. "My s tebou v tomto jednáme trochu v rukavičkách..." Jak říct, že jsem jiná. Že se mě bojí zeptat. Pokud o mně vlastní rodina nechce raději nic vědět, kdo tedy? A proč vlastně mluvit?
"Jsi fakt dobrá, že chodíš třikrát týdně plavat." Nevěděla jsem, co říct. Nejsem dobrá, jen nemám moc jiných možností.
"Lidé se diví, v kabátech od bláte, že pravda není krásná a bohatá. Že láska sedí v zažloutlé hodpodě nad slabou kávou, žaludek na vodě."
Dopis, který čeká na odpověď.
Ticho. Prázdno. Schovat se a nebýt.
Otázka není zda, ale kdy a jak.
Advent.
Proč jezdit za lidmi, kteří mi za půl roku ani jednou nenapsali? Jmenují se rodina, ale neznáme se.
Jak to hezky vyjádřit. Ano je osvobozující nemuset jezdit co tři týdny domů. Ano, jsem ráda, že jsem chtěná. Poslouchám sestřičku, jak mluví o rodičích. Jak jsou lepší než byli. Musí mluvit o někom jiném. Nebo já už nejsem schopná vnímat skutečnost.
Matka googlící člověka, který psal diplomku na stejné téma jako já. Matka, která se neptá na kluka, co od něj odcházím ráno. Na slečnu, která ohrožuje mou asociálnost. Dárky k Mikulíši jsou důležité, slova ne.
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 28. listopadu 2016 v 13:45 | Reagovat

Aspoň že plaveš. Být na suchu není příliš zdravé. :)

2 bludickka | 1. prosince 2016 v 17:02 | Reagovat

Adresát, který čeká na dopisy a emaily, ačkoliv se denně ujišťuje, že je fajn nemít stres z nedostatku času na odpovědi.
Asi zapovezena témata. Strach být osobnějsi. Nemyslím že je to nezajem. Možná chtějí, ale nevím jak na to. Možná nevědí jestli je dovoleno se ptát. Na kamarádky, milence,... možná si myslí že je potřeba udržovat odstup dokud sama nezačnes.. strach aby se nevytvorilo napětí. Kdoví.. ale nezajem na prvním místě důvodu nevidím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.