Listopad 2016

Het doet pijn. Ik ben bang.

27. listopadu 2016 v 22:36 | misschien
Čtvrteční plavání přišlo v hodině dvanácté. Vlastně až po ní. Jediné, co bránilo krvavému tichu byl fakt, že s otevřenou ránou se do bazénu nesmí. A tak jsem čekala. Utíkala. Seděla v metru. Potřebovala začít.
Suchá kůži má tendenci praskat.
Příliš suché kůži trocha vody nepomůže. Jako by čtvrteční plavání nebylo. Snad jen útok na mou asociálnost mě na chvíli zaměstnal. Jestli prý půjdeme příště do sauny. Ptala se slečna. Nepotřebuje ani moje poznámky, ani se mnou nechce spát. Těší mne to. Oranje droom die ik bouw se povedl. Strach. Že to zase bude pryč. O čem mluvit? Mám báječnou slupku, ale pod ní je hlubko a prázdno.
Ve čtvrtek jsem si škrábala hřbet ruky. Nesmát se moc na hodině. Nikdo se tak moc nesměje. Stačí mi málo. Naučila jsem se smát málu? V zemi, kde není nic než bublající topení.
Sešli jsme se. Potřetí. Původně jsem se těšila, ale nakonec se mi jen chtělo spát. Po plavání jsem se prohlédla. Krk byl čistý, bez znaku pásku. Modřiny na těle nikde. Jen levá ruka poškrábaná. S modřinami. Malé kapky krve. Kde nehty zajely příliš hluboko. Ani jsem to nevnímala. Zahnat zklamání, že rány nešly do obličeje. Zahnat hrůzu z toho, že nedostávám, co chci. Že nic nepomáhá. Ublížit sám sobě. Waar ben ik weer?
Sobotní plavání nemělo šanci doplnit endorfiny. Vyhlídka na necelé čtyři dny sucha. Ten první za mnou. Hlava plná. "My s tebou v tomto jednáme trochu v rukavičkách..." Jak říct, že jsem jiná. Že se mě bojí zeptat. Pokud o mně vlastní rodina nechce raději nic vědět, kdo tedy? A proč vlastně mluvit?
"Jsi fakt dobrá, že chodíš třikrát týdně plavat." Nevěděla jsem, co říct. Nejsem dobrá, jen nemám moc jiných možností.
"Lidé se diví, v kabátech od bláte, že pravda není krásná a bohatá. Že láska sedí v zažloutlé hodpodě nad slabou kávou, žaludek na vodě."
Dopis, který čeká na odpověď.
Ticho. Prázdno. Schovat se a nebýt.
Otázka není zda, ale kdy a jak.
Advent.
Proč jezdit za lidmi, kteří mi za půl roku ani jednou nenapsali? Jmenují se rodina, ale neznáme se.
Jak to hezky vyjádřit. Ano je osvobozující nemuset jezdit co tři týdny domů. Ano, jsem ráda, že jsem chtěná. Poslouchám sestřičku, jak mluví o rodičích. Jak jsou lepší než byli. Musí mluvit o někom jiném. Nebo já už nejsem schopná vnímat skutečnost.
Matka googlící člověka, který psal diplomku na stejné téma jako já. Matka, která se neptá na kluka, co od něj odcházím ráno. Na slečnu, která ohrožuje mou asociálnost. Dárky k Mikulíši jsou důležité, slova ne.

Vždycky můžu přestat plavat

2. listopadu 2016 v 22:39 | misschien
Na klábosení o tom, že mám málo času, měla jednoduchou odpověď. "Tak pusť plavání." Jak dlouho bych bez něj vydržela? Tento týden je to lepší. Minulý mi ta propast mezi pondělkem a čtvrtek při-padala příliš hluboká.
Vstávám, sprchuji se, měním si denně prádlo, nedívám se do rána na seriály, nespím dvacet hodin denně. Jak dlouho bych vydržela na suchu?
Tři hluboké dny, dva mělké škrábance. Za dobu v Praze, ve škole, v práci, jsem toužila po krvi víckrát než v Nizozemsku. A víckrát jsem to dotáhla do barevného konce. Jenom mi to bylo málo. Tak opatrná. Nepřetnout nic, co nemám. Stále stejná místa. Slunce. Aspoň nerozšiřovat operační oblast. Neřezat hluboko, aby se rána neotevřela. Z mělké nic neteče. A když, tak málo. Pomalu upouštět strach, zmatek, únavu, bezmoc.
Prostě si škrtni endorfiny. Ušetříš čas i peníze. Proč nenavrhne ať pustím některý předmět. Ať chodím míň do práce. Ať si s ní netelefonuji. Vždy mám škrtnout dobrovolné. Jenomže v určité fázi může být jejich škrtnutí to poslední, co uděláme.
Občas mám pocit, že už se nemůžu spolehnout na svou hlavu.
Možná jsem opravdu zrůda. Kterou musí člověk zmlátit, aby z ní dostal trochu lidské touhy po roz(m)nožování. Nebo z ní vytloukl ironii se kterou se na ten proces jinak dívá. Cynici se nemnoží.
V průhledné konvici vařila voda. Červené světlo. Oslazený bílý čaj. Německý film s titulky. Kašel. Ráno potřeba odejít. Nechtěná krev. Svědění znamená hojící se odřeninu nebo rašící chorobu? Mluvil. O svém otci. Jak ho nakonec nepřijel vyzvednout, i když mu to slíbil. Bylo to nedorozumění zapříčiněné třetí stranou. Otcové, kteří nikdy nepřijedou. Dva dny v Praze, proč se vidět s dcerou.

Wat de mensen ook niet meer kunnen (of willen) is te trachten elkaar te begrijpen en (daaruit voortvloeiend) elkaar te helpen. [...] Ik heb er rust mee, dat dat niet bestaat, maar ik heb geen behoefte om nog langer mijn leven daardoor te laten verpesten.
Oorschot biografie 340-341