Září 2016

Wie gewöhnlich

19. září 2016 v 23:15 | misschien
Pověsím na stěnu holandskou vlajku. A potom už budu jen zvracet hrůzou. Nechám se unést bezmocí. Poslední patro, bez balkonu, s výhledem. Tiché a bez lidí. Žádná matka, která si po čtyřech týdnech doma a jedné promenádě v plavkách všimne jizvy. Na kterou už od května zapomněla. Zrádné sloveso. Řízla jsem se. Tak krásně mystifikující.

Uměním psychoterapie je ukázat trpícímu egoistovi příběh z jiných perspektiv a donutit jej uznat skutečnost, že on není oběť. Že on není jediná oběť.

I oni jsou oběti. Stáří. Ticha. Manželství bez lásky. Nikdy jsem nepochopila, proč spolu žijí. Asi je jednoduší v manželství setrvat. Nikdy jsem nepochopila, proč se otec oženil.

Dala mi mastičku. Aby se začala aspoň trochu hojit. Léčíme. Jako vždy. Důsledky a ne příčiny.

Ohřáli jsme si spolu zbytek polévky. "Co mám teď dělat?" zeptala se. "Žít dál." V obličeji se jí zračil úlek. Znělo to jako rozsudek smrti.
Adriaan van Dis , Já se vrátím (překlad Martina Limbug Loučková)

Nemuset řešit

11. září 2016 v 16:31 | misschien
Plavání určitě pomáhá. Chodím spávat v deset a v plavací dny se sprchuji i třikrát denně. Mám nové papuče a denně si měním spodní prádlo. Stále miluji ty, kteří se vyhýbají eufemistickému mlčení. Vidí svět jaký je.

Máma si sedla na kraj postele a začala brečet. Přemýšlela jsem, zda se M zabila. Jenom ji prý hospitalizovali na psychiatrii. Prý na ní M trochu visela. Hladila jsem mámu po rameni, vydávala zvuky nutné pro pokračování konverzace. Na předloktí nesnesitelně pálilo slunce. Pálilo i když pan otec prohlásil, že je rád za to, co má. Pálilo, když jsem viděla, jak nevidí. Nebo nechtějí vidět. Je snazší neuklízet na vlastním prahu.

Plavání pomáhá. A četba také.

"Toen zei Bavink: 'Ik word een beroemd man,' zooals een ander zou zeggen: 'Ze hebben me een dubbeltje te veel afgezet,' en we voelden ons bekocht, alle drie, Bavink, Bekker en ik."