Únor 2016

Kdy mi naposled někdo řekl, princezno?

14. února 2016 v 15:46 | misschien
Jsem naivní. Většinou záměrně. Je hezké věřit v lepší svět. Je příjemné myslet si, že se lidé kvůli tomu změní, že budou pro vás chtít být lepší než jsou. Naivita je svým způsobem lhaní. Lhaní si sám sobě. Růžové brýle, které si člověk nenechá sundat. Ne a ne a ne.

Eline Vere. Jeden z prvních nizozemských naturalistických románů. Přečetla jsem ho. Byl moc dobrý. Až na tu ufňukanou Eline. Ať byla, kde byla, pořád byla nešťastná. Den Haag, Brusel, výlety, Španělsko, Den Haag, Brusel, Den Haag. Měla jsem při čtení dávat víc pozor. Protože podstatou naturalismu je popsat lidi, jak se chovají v jiném prostředí.

Na začátku vše šlo. Ne krásně, ne hladce, ne lehce, ale zvládala jsem to. Prvních sedm dní. Spokojenost, hrdost. A pak zase obrazy z minulosti. Tentokrát dávné. Velmi dávné. Začátky. Střední škola. Internát. A ten pocit, že se dívám na ostatní a nedokážu se zapojit. Chci být součástí, bavit se, ale neumím to. Vnutit se. Jazyková bariéra? Ne, není to jen v ní. Abstinenství, nekuřáctví. Také to nejsou důvody. Zkrátka i to krásné velké okno, na které jsem se tolik těšila, je ze skla. Takže nemůžu ven.

A po pár dnech jsem zase začala. Nejdřív jenom cestou do školy, ale potom častěji a častěji. Tikám. Tiše, nahlas, skřípu zuby. Alespoň tady mohu utíkat do knih. Musím utíkat do knih. Většinou se nacházím zatlačená do rohu nebo hledající únik ve světě za oknem.

Proč jsem si myslela, že se změním. Změna místa, změna návyků. Houby. Houby. Houby. A tak znova začínat. Další nové pondělí. Další sliby. Další doufání, že tentokrát to vyjde. Protože proč? Protože být zdravá. Netikat. Jenomže potom zase přijde budova plná lidí, kteří o něco usilují, zajímají se o svět, mají na mě požadavky a to všechno mi brání být. Protože se umím ovládat. Den na kole. Den si klidně číst. Pracovat. Ale ne tlak. Ne požadavky. Které nikam nevedou. Které možná upustí titul. A vzpomínka na rozhovor před odjezdem. O průběhu studia mé sestry.
Nejvyšší: Ale aspoň bakalář je nutný.
já: A co když, například, jediný způsob, jak ho bude moct zvládnout, bude, že se dá na pervitin.
Nejvyšší: Tak se dá na pervitin.
Samozřejmě, že to bylo nevážně. Samozřejmě, že si to moc beru. Mrazí.

Maličkosti, které mě stojí spoustu sil. Stydět se za to, že jsem člověk. Když umývám hrníček od čaje, strach, že mě někdo uvidí. Jako by to bylo něco zakázaného. Když jím v pokoji strach, že někdo zaklepe a uvidí mě. Zvyknout si na nutnost dělat kaši v mikrovlnce v kuchyni. Co když tam někdo bude. Chodit po schodech a potkávat lidi. Vždy doufat, že nikoho nepotkám. Dnes poprvé od nastěhování čistá kuchyň, ve které jsem byla schopná vařit. Udělala jsem si omeletu. Maličkost. Nevnímat lidi kolem mě. Strach, že udělám něco špatně. Ne, že se mi budou smát, ale že budou křičet. Nikdo na mě nikdy nekřičel. Křik většinou nemá důvod. Jenom, když jedete na bruslích a někdo vám má uhnout. Přesto podvědomě čekám, že udělám něco špatně. V domě, kde mi nedali do ruky pravidla, kterých bych se mohla držet. Kterých se chci držet. Strach, že někdo přijde a uvidí mě.

Vlézt do studeného moře. Nechat si vyrazit dech. A potom na hrdost. Ten klid. Soustředění. Cíl. Rychle se zahřát.

Všechno chce svůj čas. Jenom začít a vydržet. Ale proč? Protože mám na paži modřinu? Co když prostě jenom nejsem vhodná? Proč mě nemůžou nechat jít? Chci jít? A pro koho být zdravá? Proč je na to člověk vždy sám? Proč nikdo nepomůže? Protože si neřeknu. Protože mi na nikom nezáleží natolik, abych k němu byla upřímná?

"hodlat je na hovno, princezno"