Prosinec 2015

Nápady?

31. prosince 2015 v 21:46 | misschien
Jenom mě víc bolí záda. Jenom jsem zase o pár kilo těžší. O kus zoufalejší. Je třeba něco udělat. Ale co. Nápady docházejí. Možná začít s tím, co nedělám. Jíst maso, pít alkohol, pít kávu, kouřit. Možná to zabíjí rychleji než veselí. Jedenáctá už se zacelila. Růžovoučká. Měla výborný výchovný efekt. Od té doby ani paprsek navíc. Jak dlouho vydrží? Spát. Ležet v posteli. Sprchovat se není důležité.
2009 procházky na 10 000 kroků
2010 běh pětkrát týdně
2011 plavání třikrát týdně
2012 brusle, první láska
2013 plná zaměstnanost u strýčka Donalda, doplňovaná druhou prací a bruslemi
2014 5xtýdně brusle + salát
2015 projímadlo, 6+1, bolest
Poletující váhu nepřidám. Soubor zmizel spolu s pevným diskem. Maximum 62, minimum 46.

Co mě zachrání letos? Už mám novou sukni, ale kabát stále dopnu jen stěží. Ano, pohyb. Magické slovíčko. Snaha. Něco dělat. Pustit se do toho. Kdyby veškeré snažení nespočívalo v tom tam dojít, tam být, se to učit, přesvědčit někoho, že jsem se to naučila. To, které jen nepatrně sestává z toho, co mě baví a na co stejně není v tom množství čas.
Odmítnout Mojmírovu nabídku. Na společný Silvestr. Protože to jsem já. A i ledabylé učení je lepší než žádné učení.
Učím se. Pomalu. Většinou bez zájmu. Bez chuti. Bez nasazení. Konstantně neplním denní dávky. A zatím mi to nevadí. Mělo by a bude. Potřebuji toho spoustu stihnout. Vždy mnoho úkolů a žádný čas. Jak se má potom člověk něco opravdu naučit? Podle množství čaje lze odvodit stupeň zaujetí. Dopoledne, odpoledne spousta, teď k večeru žádný. Nejen něco nabiflovat, ale i trochu pochopit.
Osvobození od vnucujících se myšlenek. I když jen kvůli tomu, že lokucí: "Někdo tam žvaní," vyjadřujeme ilokuci: "Zmlkněte.". Ideální perlokucí je potom, že dotyční žvanit přestanou.
Pamatuji si tři a tři osvobozující prosincové dny. Když jsem úspěšně pokořila některé elementy CSS. Když jsem tři dny po sobě dělala dvanáctky v jedné parfumerii. Něco skutečného. Reálného.
Říká se tomu prokrastrinace. Nebo taky ztráta motivace. Můžeme to nazvat i více slovy: "udělám cokoliv, abych se do toho pustila." Zase. A přestala myslet na "hmm" reakci na mé odmítnutí zajisté skvělých plánů na prožití konce roku. Zase.
- Novonizozemština. Období budování a čištění standartního jazyka. Nadšení. To bude zajímavé. Chuť se do toho pustit.
- 1500-1800 Letopočty nejsou nikdy zajímavé. Nadšení polevuje. Bude to nuda jako vždy.
- 1585 pád Antverp Krev. Skvělé. Napínavé. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Toto je sedmé zkouškové. Opravdu mě to nezaujalo.
- sever řízen lidmi, kteří byli nezávislí na španělském králi - republika X španělské Nizozemí do 1715 Jedna "novinka" vedle druhé. Navíc větřím zradu.
-> 2 historie vývoje jazyka Je to tady. Ale náš určitě zajímá jen jedna. Že jo?
- nás bude konkrétně zajímat vývoj nizozemštiny v NL, Belgii a Francii Dobrá. Teď jsem překvapená.
- Důležité je zařadit sem tam nějakou aktualitu. Po příchodu Alvy proudili uprchlíci na sever - lidé z Brabantu, Vlámové, francouzští Hugenoti.
V televizi poslední dobou vedou pořady o vaření. A protože nás učí Francouz, nemůžeme se vyhnout kulinářskému zázraku: 3 lžíce holandštiny + 2 lžíce brabantštiny + 1 lžíce Vlámštiny = novonizozemština
Pak mě to zaujalo. Uměle vytvořené pády. Belgický federalismus. A potom přišla zívající Francie.

Nestěžuj si. Pomoz si sama. Dělej něco. V čase, který neexistuje. Konfety, které rozhazuji. Představit si ideál a pomalu se pustit do jeho tvorby. Asi tak buldozerem rozbít většinu toho,co tvoří můj život. Ta děsivá otázka je tu stále. Kam dál? Jak dál? Proč dál? Jak dlouho se dá jet na automat? Schovávat v peřinách? Nebo být zatlačená do rohu? Tik tak tik tak.
Nevolat o pomoc. Nevolat mami. Nepřát si být doma.
Smát se prohlášením typu: "Tohle znám, buďte silnější a dokažte všem, že jste lepší než oni. Ráno vstanete o hodinu dříve než obvykle a budete makat ještě víc.. Funguje to.. Věřte mi.. " Nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Vstávala jsem o hodinu dřív. V šest. Učila se spoustu slovíček. Byla unavená. A obdivovali mě. Za mé nasazení. A potom jsem brečela, protože jsem měla jet domů, domov byl synonymem hrůzy a já byla zrůda neschopná pustit zajetý stereotyp.

Vůně Vánoc

30. prosince 2015 v 22:26 | misschien
Jsou problémy. Dnes se jim také říká výzvy. A potom jsou výzvy. Občas je řešením potenciálního finančního problému výzva. Jsou lidé, kteří milují výzvy. Jsou lidé, kteří výzvy odmítají. A jsou idioti, kterým se kroutí žaludek, kteří ví, že to dopadne blbě, a kteří do toho stejně jdou. Většinou jen proto, že je vychovali podle magické formulky: "Za zkoušku nic nedáš."
Práci si tedy vybírám zásadně dle svého naturelu. Už jsem jako vegetarián prošla Hamburgrárnou, jako antonymum hypochondra balírnou léků a jako pacifista továrnou na rozbušky. A protože život je výzva a ne každý má možnost zalézt prvního prosince do nory a po zbytek roku z ní nevystrčit nos, rozhodla jsem pro jednou upřednostnit chleba před věděním a strávit víkend prací. Povzbuzena zážitkem ze sestřiččiny svatby jsem se nenechala zastrašit požadavkem: "zájem o kosmetiku" a infiltrovala zevnitř prodejnu, kam se jako zákaznice doteď bojím strčit nos.

Vysoký stromeček

11. prosince 2015 v 22:09 | misschien
Závěje. Jiskřivý sníh. Slunce. Mokré džíny. Kuličky sněhu nalepené na nohavicích. Zima. Mráz. Cestou ze školy. Od listopadu diskuze o Vánocích. Mohly jsme psát eseje o svátcích té druhé. U nás knihy, matrace na zemi, balení dárků na Štědrý den, přenášení koše s balíčky z ložnice do pokoje. U nich pohádky, polední procházka, prskavky a tajné dávání dárků pod stromeček.

Vánoce nejsou. Nemám z nich nic. První rok v Praze jsme ještě měli stromeček. S bílými a modrými mašlemi. Letos bych nejraději ani nejela domů. Svátek, který není. Předání balíčků a vyjící pes při hře na flétnu, tradiční jídla. Víc nezůstalo. Společné pečení, úklid, adventní kalendář, těšení se. Rodinné svátky. S lidmi, kteří mlčí, nevidí, neposlouchají.

Vždycky jsem myslela, že je růžové. Asi i je. Kdybych šla ještě hlouběji. Normální škrábnutí, pár kapek krve. Tentokrát raději pořádně zatlačit a táhnout. Nic. Bez bolesti, bez krve. Potom se otevře. Bílá. Trochu fialové. Postupně se objevují červené tečky. V hmotě. Tento paprsek bude obzvlášť tlustý. Bojím se znovu podívat. Nevím, kam dál, jak dál. Spousta možností. A u každé vidím, jak dopadla minule. Špatně se sbírají síly na další poprvé. Na další tentokrát to vyjde. Hranice vlastní naivity. Zalézt do postele. Spát. Nebýt.

Vrátit se zpět. Z toho místa, kde jsem, do normálního světa. Kde existují Vánoce. Kde milování není o ranách. Kde zájem rodiny není zaměřen na okruhy jídlo + škola. Dny, které začínají snídaní a končí večeří. Dny s pohybem, odpočinkem, prací i studiem. Kde to, co člověk udělá není jen maličkost v porovnání s koulí povinností, které valí před sebou. Skutečnost, že máte něčí důvěru a nemusíte nic dokazovat. Kde se dá říct ne, aniž by to zároveň bylo ne pochybné budoucnosti.

Stěžuji si. Neoprávněně. Podporují mě měsíčně víc než ostatní. Včera mi poslali sumu na půlroční nájem v nejoranžovějším městě. Nemluvím o pevném disku a tiskárně, kterou mi dali napůl. Vždy, když odjíždím z domu, mám plné tašky kvalitního domácího jídla. A přesto mi stále něco chybí.

Vím, co fungovalo. Nedokážu se do toho dostat znovu. Bojím se toho. Nenávidím zimu. Nechci tři dny v týdny procházet foodblogy. Přesto potřebuji otupělost. Do školy v tričku na doma. Dojdu tam možná jen proto, že je to z kopce. Hlavně nezastavovat. Zhluboka dýchat a mrazit plíce. Ráno se válím v posteli. Ale ještě se sprchuji. Češu si vlasy.

Jediná sukně, do které se vejdu. Kabát zapínám s obtížemi. Jojo. Nakonec vždycky zůstalo viset dole.

Cukr a bič

6. prosince 2015 v 18:47 | misschien
V pondělí s jazykovým kamarádem o dětství. Jeho kladech i záporech. "Nelíbí se mi, když malé dítě brečí, že někam nechce a matka ho prostě popadne a odnese. Ta bezmoc. Nemožnost mít svůj názor." Ve čtvrtek ráno si pan letec dal tu práci mě přenést na postel. Pár dnů předtím se mu ulevilo, když mi řekl, že kouří. Jako by měl dojem, že se účty vyrovnaly. Dali bychom si oba říct, ale byl čas vyrazit do školy. Ve čtvrtek o pár hodin později mě popadl Amsterdam a absolvovala jsem stejnou cestu znovu. Nemá cenu nabízet čaj. Stejně ho pijete studený.

Nemám nárok na krásná rána. Na schůzky bez rozloučení. Afscheid nemen, dat kunnen we steeds niet. Přesto je krásné, když druhý den ráno stále cítíte, že včerejšek byl jiný.

Bolavý obličej. Citlivý krk. Potíže s rozhýbáním končetin. Tělo spíše nefunkční než funkční. Velmi, velmi šťastná. Velmi, velmi uvolněná. Ne, nechtěla by hned znovu. Užívá si, že pocity jen tak nemizí. Dobrá nálada, tichá spokojenost, která trvá. Vědomí, že zvládne dojet domů bez předávkování cukrem.

Odpoledne v práci. Kolem osmé trocha krve na měkkém papíře. Neřešit to. Bylo to svým způsobem poprvé. Nebylo to princeznovské. V jedenáct se žlutá kapalina mění v červenou. Bolest břicha. Únava. Zima. Stále červená. Obvyklí podezřelí. Prasklá cysta? Nepamatuje si, žádné údery do zad. Pamatuje si na facky. Na ty poslední. Co pálily jako čert. Na polibky mezi nimi.

Kolem jedné usíná, ve čtyři zvoní budík. Čas vyrazit domů. Barva je už skoro žlutá. Pohybové schopnosti minimální. Každý krok, každý pohyb stojí obrovské úsilí. Strach se napít. Hlavně nečurat krev. Pravá, levá, pravá, levá. Autobus. Jet na schodech. Přestup. Nádraží. Sednout na lavičku. Čekat. Pravá, levá, pravá, levá. Naštěstí druhé nástupiště. Ve vlaku skoro okamžitě usnout.


U doktora zmínit barvu, obdržet název léku, kdyby se to opakovalo. Antikoncepce na půl roku dopředu. Erasmus se blíží.

Doma se konečně pořádně napít. 3 litry čaje za pět hodin. Běžný příjem. Kolem páté druhá fáze. Bolest břicha. Termín "nucení na močení" získává nový rozměr. Přijíždí sestřička. Spousta špatných vtipů. Hlavně být veselí. Nejvyšší diagnostikovala zánět močového měchýře. Předčítá příznaky, příčiny a doporučení. Opět spousta smíchu. Pro vyprázdnění měchýře močit v záklonu, chodit na záchod alespoň jednou za tři hodiny, příčinou může být nedostatečná hygiena, když se bakterie z konečníku dostanou příliš blízko k močové trubici.

S obavami očekává noc. Kupodivu stihne usnout do deseti minut (maximální interval pro přepudrování nosu) a probouzí se v šest ráno. Měchýř se uklidnil. V poledne začíná další show. Bolest zad. Růžová budoucnost. Omluva z rodinné sešlosti. Překlady. Protože na nemoc se nehledí. Protože ani jednou nepadne, že by měla zůstat doma v posteli. Na pár dní. Než bude z nejhoršího venku. Večer další prášek.

Ten pocit bezmoci. Bolest. Třas celého těla. Loutka v něčích rukách. Nechat se dostrkat do sprchy. Asi mu to taky vzalo odvahu. Udělat, co bude chtít a co bude v mých silách. Za to, že démoni jsou na chvíli pryč. Za chvíle smíchu. Za mamutí objetí. Za lidské teplo. Za lidskost.

Ranní pohotovost. Antibiotika. Zánět potvrzen. Dvě pluska u obsahu krve. Prášky brát před jídlem. Rozhovor u stolu. Sestřička: "Nezapomeň, že to ruší účinky antikoncepce." Udivený výraz pana otce, když jsem se zarazila a srdečně poděkovala za informaci. Myslet na Anglii.


Poprvé po více než roce do Prahy v kalhotách. Teplo a tekutiny.

nemá se psát pod vlivem

3. prosince 2015 v 0:15 | misschien
Nebylo to jen tím, že nepřijel. Byla to i ta fotografie. Moje pasová fotografie. Jako plakát. Na skříni, naproti mému stolu. Místo hvězdného autogramu jsem tam připsala věnování. From Russia with Love. Stačilo to. Když začalo bolet něco jiného než rány. Mysli na Anglii. Mysli na otce. Vlna uklidnění. Uvolnění.
První nerozhodné poplácání po tváři. A na konci už se nebál. Pro jednou rány na tělo. Osvobození. Klid. Jenom něčí loutka. Něčí hračka. Nic víc. Myslet na Anglii. Pod nizozemskou vlajkou. Stejně to byla jenom hra.
Chuť? Nemyslet na ni. Nemyslet na to, co dělám. A přesto být soustředěná na teď i na tady. Bez výčitek. Prostěradlo od krve. Zuby spolubydlícího nebo i já? Pravděpodobně obojí.
Hezké chvíle? Mimo rezignace a uvolnění? Když jsme občas jenom byli spolu. Kůže. Teplá kůže. Živý tvor. Eigenaardig.

Nic netrvá věčně. Úniky z reality dopadají. Pět hodin. Bez rohlíčků. Ale tentokrát jsem aspoň dostala ty špagety.
Při čištění zubů. Pohled do zrcadla. Zdravě červená tvář. Ta levá. Vždy jen pravou.

Hongerhoer a cukroví

2. prosince 2015 v 9:29 | misschien
Mám spoustu krásných představ, na které se snažím nemyslet. Protože nevyjdou. Měla bych raději číst stupruma. Pro rychlý návrat do reality. Přípravu na večer. Ujasnit si, proč to dělám. (Protože poskytuju radost. Protože to nebolí. A když, tak jen fyzicky. A fyzická bolest je dobrá bolest. Odezní. Ztratí se. Protože to potřebuje. Protože byl nešťastný. Asi hodně. Protože o veselých pocitech něco maličko vím.) Měla bych ho číst, abych postavila ovocnou část překladu na nohy. Zhanobená broskvička ještě jde, ale věta "Poskytování vzrušení, k tomu ostatně broskvičky slouží," jede na vozíčku. O zesilujícím adjektivu k děvce ani nemluvím. Doslova hongerhoer - hladová děvka, možná nenasytná. Otázkou je, zda originál míří na skutečnost, že se jí profesionálně moc nedaří a má hlad, nebo na její dychtivost. Trocha dychtivosti by se ostatně hodila.
Můj jazykový kamarád mi začíná dělat starosti. Buď je to nacionální vlastnost, chlapecká zdvořilost nebo přátelství mezi muži a ženami neexistuje. Jaká je běžná míra lichotek mezi kamarády opačného pohlaví? Navíc s mou tendencí utíkání od reality to není nejlepší kombinace. Snaha zapomenout v mužské náruči na všechno, co je realitou. Teplá kůže a ne papíry, papíry, klávesnice, přednášky, povinnosti, na které nemůžete říct ne. "Buďte kritičtí. Vymyslete problém. Musíte sami vědět, co chcete zkoumat. Co udělal autor špatně?" Nechci hledat chyby. Maluju realitu na růžovo, aby se dala žít. Když to jde, tak fialovím. Tento týden se to nedaří. Z objektivních důvodů. Nejsem přeci hongerhoer. Potom do Vánoc jediná možnost přežití. A po nich také.
Kdysi sušenky řešily všechny problémy. Dnes upečeme vanilkové rohlíčky, uvaří mi těstoviny s bazalkou a budeme si povídat. Až usnu, tak zhasne lampičku, odejde a zítřek nepřijde.
Pozítří vyhodím zvadlou bazalku, protože k těstovinám se opět nedostaneme. Ale na tom nezáleží. Ani těstoviny nic neřeší.

Krize středního věku nebo opožděná puberta? Hlavně mít dostatek pseudoproblémů a používat správně tuto předponu .