Mlčet, to umíme dobře.A také poznámky o emo literatuře a jizvě - čárce pokud můžeš do vody. A jinak ticho. Vlastně je to lepší. Co zmohou slova? Činy jsou to, co většinou hýbe světem.

Ten dočasný stav už trvá moc dlouho.

Vím, že za toto slušně zaplatím. Jenom čekám kdy to přijde.

Stále stejná. Když nejím jsem schopná práce a naopak. Zima není život.

Nestíhám. Čas kolem mě letí a já se snažím nezvětšovat odstup. Ale teď se vše převrátilo naruby. Praha se stala Amsterdamem. Na jak dlouho? Netuším. Vlámský výklad o heet. Přesah kulturní odlišnosti. Překlady, referát, škola, němčina, občas stihnu i práci. Přejídání, nejezení, deprese a touha nebýt. Možná všechen ten adrenalin skončí v krvi. Jako vždy.

Musím se naučit žít sama se sebou. Otázkou je, zda je to život.

Každé ráno je lepší. Chodím spát unavená. Probouzím se sama od sebe. V krásném počasí se krásně bruslí. Ve volném čase čtu do školy knihu na referát. Taky se pomalu chystám na překlad jedné kapitoly z mé oblíbené knihy. A dostala jsem své první oranžové fialové peníze. Jídlo není problém. Pětkrát denně malé porce něčeho zdravého. V pátek jedu domů. Těším se.

Jak z toho ven?

Možná je čas začít myslet sama na sebe. Přestat se válet v posteli do dvou odpoledne. Přejídat se čokoládou. Dělat vědu s nechutí. Brát to tak, jak to je. Musím. Bez onoho konstatování tečka. Nemyslet na to, co musím, co bude. Žít každý den jako ten poslední. Myšleno stanovit si cílovou hranici jednoho dne a prát se jenom s ním. Aby to pro jednou nebyla přesilovka.