Září 2015

Konec hus

26. září 2015 v 21:15 | misschien
Vážit se nemá cenu. Jsou věci, které nechci vědět. Za tři týdny se klidně zvážím. Ale do té doby, se budu zabývat jinými věcmi. Už jsem na cestě ven. V sobotu odpoledne. Skoro tomu nevěřím. Maminka i pan otec budou mít volno i v pondělí na státní svátek. Obvykle jezdím v neděli a mně prošla sobota. I tak nejdelší úsek, který jsem byla doma. Na dlouhou dobu. Před Erasmem už to nestihnu. Co bude příští léto netuším. Ale to je daleko.

V žilách víc vína než krve

24. září 2015 v 22:07 | misschien
Pojďme se bavit o spravedlnosti. Proč si lidé myslí, že svět by měl být spravedlivý. Není. Víme to všichni. Proč toužíme po ideálu? Většina žen akceptuje, že nebude vypadat jako modelky. Bereme to tak, že každému muži se stejně líbí něco jiného a že svět je rozmanitý. A přesto si o spravedlnosti všichni umanutě myslíme, že by měla platit pro každého. Ale se spravedlností je to jako s postavou pro modelky. Není na ni automatický nárok. A přesto někteří odmítají akceptovat, že normální stav je nespravedlnost. Ale je to tak. Já sama jsem obětí nespravedlnosti. Jsem za to ráda. Svým způsobem se obdivuji. Dává mi to pocit, že jsem silnější. Tak trochu superčlověk. Protože toto snad není možné.

přesnídávka bez chuti

20. září 2015 v 20:17 | misschien
Nejhorší je to večer. A ráno. Přes den. Ta motivace. Ta přemíra. Ta touha. To chtění. Člověk by se zalknul. Prázdnem. Vždy potom ví, proč. A mezitím se přežírá do bezvědomí. Utéct není kam. Ovládnout se. Proč. Není cesty ven. Není cesty zpět. Není náruč. Ležet a nechtít vstát. Nechtít jít spát. Nechtít se probudit. Nic se nemění. Jídlo, učení, nádobí. Jídlo, učení, nádobí.

Vreugdeloos meisje

18. září 2015 v 0:15 | misschien
Je jedno, jakou barvou to natřu. Pět hodin štěstí? A není to moc?
Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem vítěz nebo troska. Možná za to může ten pocit, že vítěz by měl něco dostat.
Hlavně nerekapitulovat svůj život.
Otázkou je, kdo koho utřel.

Mijn leven's liederen

11. září 2015 v 11:28 | misschien
"Já tě obdivuji." "Na mně není co obdivovat."
Že jsem dobrá. Jak dokážu vstávat v šest a každý den se učit. I když není škola. A pracovat. Ale já jenom plním dny. Učím se a pracuji, abych nemyslela. Možná proto, že nic jiného neumím. Možná proto, že u jiných věcí mám nepříjemné pocity. Neužitečnost. Zbytečnost. Buď spát, chystat jídlo, myslet na jídlo, jíst nebo pracovat nebo se učit nebo číst povinné knihy.
"Budeme vám muset zrušit příští týden práci." Tlak letí nahoru. Kolena se klepou. Co budu dělat. Knedlík v krku. Panika. Slzy v očích. Je správná odpověď.

Woestijn

6. září 2015 v 7:21 | Misschien
Dokázala jsem to. Bylo to těžké. Bylo to nezvyklé. Nejíst v neděli. Na druhou stranu, kolik toho člověk v neděli stihne, když nejí. Diář v těch dnech plný povinností. A neubývají. Na jednu stranu to pomáhá, na druhou stranu toužím po klidu a možnosti věnovat se němčině. Když už na odpočinek čas nějak nezbývá.
Touha po dovolené. Vypadnout. Nizozemsko. Ráno vystoupit v Amsterdamu. Hranolky s oorlog, grachty, trh ve čtvrti Pijp, prostranství před Rijksmuzeem. Koupit si tulipány a teplou vafli. Potom na kole k moři. Duny, zima a pošmourno. Vítr. Jen já a moře. V chatičce, kde je teplo. Čas přemýšlet. Dělit se o stokbrood s racky, uzurpovat pro sebe uleželou goudu a zapíjet to ovocným mlékem. Nebo si nalít do misky vla a zasypat kruidnootjes. Pokud už se prodávají. A jejich jablka. Koupit si ve vesnici poblíž. Kam bych občas zašla na hranolky, nakoupit a popovídat si. Celou dobu bez programu, vypnout, nic nedělat. Nebo to, co mě v tu chvíli napadne. Na co budu mít chuť.
Není to nereálné. Teoreticky na to mám finance. Prakticky jsou určeny na něco jiného. Prakticky si to časově nemohu dovolit. Prakticky to nic neřeší. Všechno, před čím bych utekla, by po návratu bylo zpět. A ten střet s realitou pěkně bolel.