dopis domů

9. srpna 2015 v 10:22 | misschien
Právě jsem poslala rodičům email. Pobývají na dovolené, což pro ně neznamená práci, ale odpočinek. Jsou v dalekém slovenském zahraničí, a tak neplýtváme rozpočtem na dlouhý tradiční nedělní telefonát, ale posílám jim relativně pěkný email. Odpověď nečekám.

Začala jsem o tom, jak jsem si dnes pospala do půl sedmé. S ironií a vtipem. O denním vstávání v šest a únavě, která na mně od úterý ležela, ani slovo. Příjemná deka. Nepustila skoro nic špatného.

O tom, že zajímavostí bylo poskrovnu. Byly dvě. Je možné, že budu mít dalšího člověka na učení. A také jsem zvracela. Po letech. Kupodivu v úterý. Zcela bezdůvodně. Jakou barvu má natrávený zelený čaj? Nevím. Nefunguje nám vypínač na záchodě. Ale aspoň jsem potom neměla tendenci cítit se moc špatně, když mi volal šéf ohledně nového člověka. Jen jsem hodila chrániče zápěstí na zem a chvíli se intenzivně snažila nebýt. Výzvy jsou prima, ale občas bych chtěla i něco, co výzva není.

O nových nizozemských slovíčcích, která se vztahují k mé práci. Ne o třech výrazech, které se používají pro zvracení a příkladovou německou větu o tom, že v sobotu si vyjde raději s Marií, protože ta není tak pilná a má na něj čas každý den. Nechtěla bych tak skončit. Nechtěla bych ji slyšet. Nemít přítele znamená nevystavovat se tomuto nebezpečí. Zbavit se povinnosti mít na někoho čas. Už i tak je těch lidí ve frontě dost. A mně se možná podaří mít příští víkend "volný". Bez smluveného setkání s někým. První a poslední prázdninový.

O němčině a jejím poslouchání. Jak jsem asi legrační, když jdu v deset večer ulicí a vyrážím ze sebe jednotlivá slova. Ne o tom: "Vypadáš strašně unaveně." "Vstávám v šest, abych se stíhala učit." Ačkoliv pravda je samozřejmě ještě kousek jinde. Spánek jako jediný zdroj energie.

O 48 hodinách v práci, která mi nevadí. Něco, co umím, za co mi hned platí, u čeho se nemusím přemáhat. O páteční sanitaci botníku a potíži s "vůní". Nešlo o vůni, ale o zvedání a klesání, které mi v pátek rozhodně nedělá dobře. Ale v sobotu jsem kupodivu bez problémů zvládla celý den stát. O tom, jak nemám problém s teplotami v práci. Protože teplo chrání hlavní orgány a ruce jsou studené. Asi tak od úterý. Ačkoliv na venkovní tropy to samozřejmě nezabírá. Nebylo to o přechodu odpolední a ranní. Nebylo o tom, jak bylo krásné a snadné nemyslet. Jak žádná myšlenka nebolela. Jak bylo unavenému tvoru dobře. Každý máme nějakou drogu, která nám umožňuje nebýt. Hry, alkohol, otupělost. Potkat někoho, kdo ji nemá. Existuje vůbec?

O divadle. O mokrém copu a obsahu hry. Ne o černém saku kolem mých ramen. O nervózním filosofovi. Který možná něco chtěl. A buď si netroufl, nebo jsem vypadala dostatečně odmítavě. Bylo mi ho chvílemi líto. Obejmout, pohladit, opřít se mu o rameno. Aby byl klidný a šťastný. Ale nejde to. Zaprvé k němu nic necítím a za druhé jsme spolužáci, takže je škrtnut i z dobročinného programu pro rozdávání lidského tepla. O tom, jak jsem se neotočila a nezamávala, když nastoupil do tramvaje. Předtím mi napsal krásný, dlouhý a strojený email. Tak milé. A tak smutné. Snad je homo, snad má spoustu kamarádek a takto se chová ke každé. Bylo by to prima. Snad ano. Jako by se mě snažil dotknout. Když se loučíme. I občas, když mluví. Snad to má tak s každým.

O tom, jak jsem se tento týden rozhodla šetřit na jídle a nekupovat nic speciálního na víkend. Ne o tom, že přes týden jsem také nic kromě půllitru vody nekoupila.

O knihách, které čtu. Ne o tom, že bych jich potřebovala číst mnohem víc. Že nestíhám. Že vlastně všechno mimo obor mě míjí a nezajímá. Stejně jako včerejší divadlo.

O tom, že se mi spí dobře. Jako špalek. Od jedenácti do šesti. Do čtvrtka. Potom problémy. Ne kvůli horku. Je to tak, jak to je.

Ozvala se zombie. Krátce pracovně. A potom začala vzpomínat. Jestli mi chybí, co chybí jemu. Kdo je, co chce? Jsou věci, které bez cupcaku v neděli nedávám. Chce mé tělo, předpokládám, že to z června. Které není. Tak jako filosof chtěl, abych si vzala šaty. A když jsem v legraci prohodila, že on si potom musí vzít motýlka, tak ho nakonec měl. Snadná přání.

Zahrnuje laxní přístup k tělu a snaha ho zničit i anální sex?

V úterý bude ticho, v úterý bude zima, v úterý bude únava, v úterý bude líp. Škrábance z minulého víkendu zahojené. Maminčina návštěva mě postavila před zajímavou otázku. Hlad. Aby člověk neměl hlad. Něco, co se objevuje nejdřív večer první den, ale spíše v úterý v poledne. Šest dní poprvé od června šťastně splněno. Protože jsem chtěla jít bez problémů spát. Protože jedna noc hrůzy týdně stačí.

Budoucnost požírá mou přítomnost. Už dost dlouho. Zlodějkou času.

 


Komentáře

1 stuprum | Web | 11. srpna 2015 v 6:43 | Reagovat

Když chceš po ženské tělo, volá: kdepak má duše? Když duši; kdo mi ji vyjebe z těla? Podivné je srdce ženy. :)

2 kristýna | 23. srpna 2015 v 11:34 | Reagovat

stála jsem vedle tebe na zastávce v Praze velmi nedávno, byl večer,
koukala jsem na tebe a říkala si, jak hrozně lživé jsou některé obrazy, které jsou našim očím nastavované.

3 misschien | Web | 24. srpna 2015 v 7:52 | Reagovat

stuprum: Člověk je vůbec podivné stvoření.
kristýna: Jsou nás tisíce. Fenomén doby mít se dobře. Ukazovat, že se máme dobře.

4 bludickka | 27. srpna 2015 v 18:55 | Reagovat

Ale my se mame dobre! Jen se tak necitime...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.