Červenec 2015

Masky a role

19. července 2015 v 21:40 | misschien
Tolik vět a tolik slov, která bolí. Tolik ticha z míst, kde bych chtěla slova.

Neschopnost cítit, prožívat a užívat si. To pozitivní. Výlet na kolech na koupaliště, ovoce, plavání, slunce, čtení. Pomineme celou jídelní kapitolu. Pomineme skutečnost, že si maminka vždy dá lehátko doprostřed prázdna a já se následně spálím kvůli neschopnosti obrany. Její štěstí, když mi děkovala za dva prima dny na koupališti. Pomineme čtení povinné knihy. Pomineme plavání pro bolest. Pomineme bolest svalů. Nedokážu si to užívat. Dokážu cítit to špatné. Ale jinak necítím nic. Nedodívat film pokud se mě netýká. Nečíst časopis. Nezajímat se o české knihy. Číst z novin jen titulky. Hudba. Spánek. To umím. To mě baví. A vrtání se sama v sobě. Hledání něčeho, co není. Protože nejsem dost radikální. Protože jsem příliš radikální.

opět mám sílu lhát

16. července 2015 v 8:23 | misschien
Hraju. Hrála jsem spolužačku. Hrála jsem báječnou sestru. Teď hraju šťastnou dceru. Jak? Tuny cukru, kakaa, hudba a rudé hvězdy na bílé obloze. Teď už jsou to komety. Trvalo to sedm dní. Šílenství a kolotoč být sám sebou. Sám se sebou.
Nebojím se o sebe. Bojím se sebe.
Mohu být čímkoli. Kýmkoliv. Dočasně. DOČASNĚ. Dva měsíce. A potom zpět.
Pozoruji rudá souhvězdí. Na holeních, na předloktí. Ledovec. Netěším se. Není to legrace. Ale aspoň u toho hlava méně trpí. A kůže také.
Neležet s tíhou na hrudi. Usínat se zavřenýma očima. Ne těma, které se nedokáží zavřít.
"Je prima vidět tě odpočinutou a když se nemusíš učit." "Jsi jako těhotná. Ne postavou, ale že tak záříš. Jako zamilovaná." Milka je síla. Učit se musím. Máme šílený plán. Máma má plán, já mám šílenství.
Tělo odpočívá, regeneruje, děsí se. A září.

Někoho, před kým nemusím být statečná.
Někoho, kdo objímá a neptá se.
Někoho, kdo hladí tělo.
Někoho, kdo léčí duši.
Op weg naar einde.

Boedapest

1. července 2015 v 6:04 | misschien
Jde o nadšení a touhu. Jiskru v oku. Mé oko bylo skoro bílé. Prázdné. Schránka, tisíce gest a osobností, které se překrývají, aby skryly prázdno.
Doktor Drtikočka by se mnou byl spokojen.
Být někomu Létem, sám sebou, extremistou.
Extremisté mají snadný život. Jejich volby jsou vždy 50:50.
Nejím podle hodinek, jím podle kalendáře.
Film není důležitý, a tak ho vypínám v půlce. Kniha není důležitá a tak mě nebaví číst. Nebo se prostě jen nedokážu soustředit?
Večer s hrůzou a slzami na polštáři se absolutní rozhodnutí dělají dobře. Teď to trochu bledne. Jíst nebo nejíst během jazykového kurzu. Otázka běží hlavou a nechce zastavit. Není pomalu, čím ji vytlačit. Jen studiem. Být sama sebou. Nejíst. To jsem já. Ale já nemám ráda tábory a přesto tam jedu. Dělám i jiné věci, které mi nejsou příjemné. Protože mám samozřejmě na výběr.
V půl jedné se ozvalo Léto. Ve chvíli, kdy jsem ležela v objetí pana letce. A teď zase mlčí. Zombie, která ničí. Úvahy o jídle lepší než toto, ale potřebuji rozhodnutí a jistotu, že ho budu moci naplnit. Doufat je pro mě málo. Nejde nepozorovaně. Nechci pozornost. Ne kvůli tomuto. Jaké to bude? Jíst? Teď se té představy bojím. Mé zvyky jsou snazší.
Unavená a znechucená zase o něco blíž rozhodnutí nejíst.
Smutná, že ji Léto ignoruje.

Ve fázi, kdy mléko a sušenky a kakao a buchta ztratily svou kouzelnou moc.

C1. A jedla v úterý. Má svačinu do vlaku. A nemá plán. Na pokoji se čtyřmi lidmi. Takže jdeme na to. Přežít. S minimálními ztrátami.