Svědek

22. června 2015 v 9:51 | misschien
K životu je třeba cíl. Jak dlouho se dá žít bez něj?
Když budete mít na svatbě šaty bez rukávů. Nešílet. Nekousat. Neškrábat. Být členem rodiny znamená usmívat se na fotkách. A mít kůži v celku.
Nedokážu být doma bez sladké berličky. Mohu mluvit, líčit zážitky (ještě, že byly), ale nedokážu jen tak být.
Možná jediný způsob, jak se s tím vyrovnat je na to nemyslet. Prostě se jen vdává. A tím to pro mě končí. Nic to neznamená. Oslava s dortem a krásné šaty. Není to důležité. Nesmí. Jinak by to mohlo bolet. A cukr došel a kůže musí zůstat hladká.
Malý princ zmizel. A zmizení bolí.
Protože až si lehnu a zavřu oči, tak mezi mnou a hrůzou nebude nic. Mařenka a za stromy dva vlci hladoví.
Na strach o zdraví už je pozdě.

Seděl naproti ní. Jako skoro vždy. V kavárně. V knihovně. V bistru. Obvykle potom změnil židli, ale ten den ne. Šedý oblek a fialová kravata. Účes, který jí přišel úsměvný. Nohy v silonkách položené na modré plyši jeho sedadla. Tak aby trochu provokovaly. Krajina ubíhala za oknem. Dnes to nebude o erotice. Dnes to bude o budoucnosti.
"Nemám sen. Chci být odborník. Být schopná pomoci ostatním. Být užitečná. Na oboru nezáleží. Bylo by krásné být lékařkou nebo v doktorkou přírodních věd, ale to je pro mě obtížné. Nejsem si jistá, zda ekonomie je to, co chci. Jazyk mě baví, ale děsí mě, že je to vlastně práce pro nic. Jediný užitek krásné literatury je krása." Pohladil ji po lýtku. Štíhlé. Relativně. Štíhlejší než dřív. Opřela si chodidlo o šeď jeho kalhot. "Kombinace s jiným oborem by byla hezká. Ale myslím, že už nemám na další studium. Dva roky mě čekají. Musím je splnit. Jinak však nevěřím, že mě škola něčemu naučí. Zatím vždy zklamala. Slibovali zahraniční obchod a tři jazyky. Nic moc. Nizozemštinu. Ano, ale mohlo to být lepší. Znovu se zklamat nemám chuť." Byla unavená. Ne kvůli vstávání po třech hodinách spánku. Unavená z výdeje energie, energie investované do vzdělání, která pokaždé vyletěla komínem. "Ale už musím něco vymyslet. Za dva roky do toho spadnu a bude to jen na mně.
Mám celý set více či méně humorných odpovědí na otázku, co budu, co chci, dělat. Ale už bych potřebovala opravdovou odpověď.
Samozřejmě tam nikdo neseděl. Sedadlo bylo prázdné. A prázdné zůstalo i políčko s odpovědí.
Prázdný byl i můj pokoj. Jediná plná věc v něm na začátku byla sklenice Nutely. Já mám Nutelu a titul. Sestřička svatební noc. Nebolelo to. Běžný postup. Občas se dokázat nadechnout.

Jmenuje se Patrik. A je fiktivní. Je to bezpečnější. Pro mě.
Bolest hlavy a chuť zvracet. Výsledek tří dnů přejídání nebo včerejší pád? Ať je to to jídlo. Nemohu si dovolit problémy. Ať to za chvíli přejde.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.