Klubíčko

25. června 2015 v 9:44 | misschien
Řeším tisíc hádanek na jednou. A nemohu se dobrat odpovědi. Otázky nejsou řazeny spořádaně řetězově. Klubko, kde vše souvisí se vším a něco jenom s něčím. V takovém případě se stanovují priority. Prioritou by mělo být zdraví. Nechat všeho a pustit se do řešení dlouhodobých problémů. Ale já nevěřím. Nevěřím, že vydržím, až začne škola. Že šest let návyků změním za tři měsíce. Po maturitě jsem přestala snídat. Po bakaláři být normální. Minulý rok jsem to zkusila. Určitý relativně zdravý (ačkoliv spíše nenormální) systém přes prázdniny. A potom začaly kefíry a další šílenství. Prozatímní konec znám, tam jsem teď. Eliminovat stresový faktor. "Mami, tati, nebudu studovat magisterské, protože se musím naučit jíst." Absurdita na druhou. A priorita. Prioritou je spokojená rodina a tedy vzdělání. Kam ale dál? Poloviční řešení? Jaké? Napůl jíst? Mít napůl záchvaty hrůzy? To není řešení. Odborníci? Aby mohl člověk začít, aby to mělo smysl, musí se do toho pustit na plno. Musí chtít a vědět, že chce. To já nevím. Vím, že současná situace není dlouhodobě udržitelná. Nevím, jak ji zlepšit. A nic neztratit.
Salát a jogurt a brusle z minulého léta. Lepší než toto. Ale moc namáhavé. Moc vyčerpávající. Drahé. Nemá to vlastně ani moc smysl. Jestli nic nebo trochu salátu a slazený jogurt. Mohu sportovat, ale kdy se budu učit slovíčka. Dny nejsou nafukovací. Školní tím spíše ne. A unavená budu tak jako tak. A já nechci vědomě do dřiny. To už tu bylo. Víc jíst a stejně dřít. Začínat od nuly. Protože svaly už jsem sežrala. Alespoň si to myslím. Včera v práci osm hodin stát. Zvládla jsem to. Ke svému překvapení. Největší problém šlachy. Naštěstí poslední část směny mírnější. Snad tam nepůjdu i v pátek a v sobotu.
Chuť po jídle. Odpoledne. Touha po běžné neděli. Té, kdy se mohu přejíst. Ale nejde to. Bude jazykový kurz a tak. Posunulo se to v omezené míře na úterý. Jak jíst během jazykového kurzu. Nějak musím. Zatím váhám mezi polovinou a čtvrtinou obědové porce. Jíst každý den. Omezeně. Zvláštní. Jak to bude fungovat. Jím buď všechno, nebo nic. Poloviční řešení příliš obtížné a vyčerpávající. Půl dne se na něco těšit. Nejraději bych nejela. Zavrtala se do postele a deset dní spala. Potom mi to došlo. Tím, že se v neděli najím, nic neřeším. Zaplním potřebu jídla, kterou mohu ovlivnit. A přijdou ty další. Se kterými nemohu hnout. Bude to jen horší. Myslet na to, že jídlo nic neřeší. Jen jeho absence pomáhá.
Všichni se diví, v pláštích od sterilia, že je mi zima, že jsem unavená. A já to beru. Protože nejde jinak. Pomalu začínám mít problémy se spánkem. Nic překvapivého. Je čtvrtek.

A nechci se vzdát toho, co jsem získala. Mezera mezi stehny. Šaty na svatbu. Poprvé po dlouhé době spokojenost s tvarem. Alespoň o jednu starost míň.
Nic mě nezajímá. Donutit se k nějaké činnosti je obtížné. Nečtu. Neučím se. Skoro neuklízím. Jenom se chystám na odjezd a pracuji. Nečtu ani blogy. Nekomentuji. Absence zájmu. Když utlumím špatné pocity, utlumím i zájmy. Je to tak, jak to je.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.