Když osud prásknul do koní...

6. června 2015 v 21:03 | Misschien
"Hoe goed ben je in afscheid nemen?" Jak ti jde loučení? Mně špatně. Nám špatně.
Opět brzy ráno. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat, kolikrát jsme se loučili za řádného denního světla (ač nyní už bylo vidět). A ani jednou slunečné "po noci plný neřestí". Tentokrát před pátou. Bez polibku. Bez objetí. Rozloučení ještě chladnější než v únoru. Vřelejší jen díky teplotnímu rozdílu. Vlastně ne studené. Jen takové bez pocitů. Ale zbytek byl sen. Iluze. Samozřejmě chvílemi bolavá, ale povětšinou nádherná. Téměř dvanáctihodinová pohádka. Příliš krátká, aby mohla něco znamenat. Příliš krásná, abych si ji nechala ujít. paralelismus - opakování gramatické struktury věty

Ráno jsem se bála. Jak jinak. Ráno předtím klid. Navrhnuté dvojky, tudíž o nic nešlo a esej jsem si až tak nebrala. Nakonec byla esej peklo. Málo času. Naštěstí nám ho přidal. Téma číslo jedna bylo o slově, které jsem ani já ani filosof neznali. Tudíž psát dvojku. Magisterský kolega měl čtyři hodiny na čtyři papíry. O odborném tématu. A to mám zvládnout za dva roky?
Večer před zkouškou děs. Pročítání posledních nečtených knih do desíti, potom jít spát. Trochu poklidit, protože potom už to nebude možné. Povzbudivá zpráva od sestřičky. První vůbec. Jinak maminka ústně po konzultaci přípravy na obhajobu. Pan otec raději ani nechtěl vědět termíny. Říkal, že je potom nervóznější než já. Jenomže já tam musím jít. Já musím tím vším projít. Pro proces přebrání povinnosti nechat vzdělat.
Jen se neboj, je to jen pěkně strašidelný sen. Strašidel se nebojíme, to chce vtip a to chce klid, to chce s těmi strašidýlky, dřív než půjdeš do postýlky, se strašidly, která jsou tu, když tma leze do všech koutů, rozumně se domluvit.



Pan letec se mnou nemluví. Tentokrát důsledně. Nelíbí se mu můj vznesený nárok na naplnění dohody o návštěvách. Není jiná možnost. Prostě chci. Po třech měsících trochu víc štěstí. M je tu už víc než týden a mimo příjemného ranního kavárenského a rozpačitého, neutrálního, pracovního přijímačkového v knihovně jsme se neviděli. Nemluvě o tom, že v to úterý jsem byla do telefonu nepříjemná. Zaprvé nerada telefonuji, zadruhé jsem předpokládala, že pokud se bude chtít bavit, tak při čekání na zkoušku a ne až po ní. Ublížená ješitnost, že se po mně hned nevrhl. "Máš čas?" "Už ne." Už. Tak konkrétní a tvrdé. Stalo se. Měl možnost. Do dvanácti. Jeho smůla. Všiml si. Přesto se zajímal. Ve středu. Jak to s pátkem vypadá. Předtím hádka s panem letcem na to téma. Poslední padlo, ať si dělám, co chci. Tak jsem ho pozvala. Teď se asi budu muset stěhovat. To jsem moc nepotřebovala. Ale musím na tom hledat to dobré. Proč bydlet v bytě, kam si nemohu přivést kamarády. Protože je to prima byt a bydlí se tam moc dobře. "Žiješ si jako královna," poznamenal, když vešel. Královna bez koruny. Kéž by mohla zůstat na zámku.
Ráno jsem po dlouhé době potkala muzikanta. Že prý vypadám dobře a ať se mi daří. Pořád je to pro mě druh žebráka, ale potěšilo mě to.
Trochu jsem přehrála strach. Bála jsem se, ale nikdy neškodí jít trochu na dřeň. I tak jsem očividně byla na jiné zkoušce než komise. A bylo to za zásluhy. A za odvahu, že jsme do toho šli alespoň my dva s filosofem. Byl o třídu lepší. Měl za jedna i z obhajoby. Ale nevadí. Jeden bod vyřešen. Jedna stěna přelezena. Na ledové pláni stojí další. Teď trochu dál, ale všude je stále mlha. Co dělat. Co jíst. Co nejíst. Jak dál? Práce. Bydlení. Pocity. Po zkoušce vegetariánský párek v rohlíku s kečupem. Co na něj chodím už tři měsíce. Konečně jsem se dočkala. Byl poměrně ostrý, ještě že jsem si ho dala s kečupem. Potom na pohár. Také slibovaný. S knihou. Non-stop knihkupectví pana Penumbryho. Filosof mi ještě vnutil Charakter ve slovenštině. Neměla jsem srdce ho odmítnout, tak si to očividně přečtu. Během krátkého nakouknutí do obchodu s oblečení nával strachu. Aspoň víme, na čem jsme. Stále to stejné. Nezbavíme se toho. Hrůza, úzkost. Nepojí se jen s testy. Za stromy dva vlci hladoví.
Světozor zrušený. Místo něj jídelna. Naštěstí v pasáži výjimečně prázdno. Stolek u okna a milá obsluha. Ale neviděla jsem možnost namíchat si vlastní. Nevadilo to, i tak jsem si mohla vybrat tři kopečky zmrzliny. Lesní směs, čokoládové brownies, jogurtová zmrzlina a zmrzlina Amadeus. A nemám odhad na ceny. Čekala jsem cenu přes dvě sta. Sedmdesát korun. Chvíle čtení. Jen kombinace horka a jídla, po třech měsících v pátek jídlo, způsobila nateklé nohy a otlaky.
Přes Sklizeno a obchod domů. Nákup bazalky a velkého citronu. Magnésia. Ten pocit. Že už nemusím. Kupovat čokoládu. Možná si v létě nebudu kupovat cukrovinky. Mimo zmrzlin. Nevím. Uvidíme. Jedna z možností. Během dne obhajob a eseje dva potenciální společníci na oběd. Jednomu popravdě, že neobědvám. Lež, že je to z nervů. Slečně, že už jsem byla.
M, že přijede dříve. Prima. Chvíli si lehnout, umýt vlasy, připravit si věci, během jízdy v tramvaji si přes telefon povídat s panem letcem. Špatný pocit. Přebít. Zpívat si. Mám to za sebou. Hovno je za nama. Dnes to bude prima. Vrátit knihy. Třináctý schod shora. Číst na stranu padesát.
Výjimečně bez obleku. Spijkermannetje. Krátký hovor, o "práci". O našem oboru. Procházka po nábřeží. Držení za ruce. Stará známá pravda, nemáme si co říct. Nejsem zrovna upovídaná. Obzvlášť s lidmi, které moc neznám. Co ho zajímá, netuším. Krátká přednáška o knize F. L. Věk (problém s českou flexí, Věku nebo Věkovi?). Ladronka. Když se po sobě dva plazí na veřejnosti. Tak odporné. Ať se jdou někam schovat. Ležet na džínové bundě. Vždy gentleman. A občas snob. Modré nebe nade mnou a cizí zuby mi cupují krk. To jsem potřebovala. Kolikrát za poslední měsíce. Absolutní bezmoc. Pocit štěstí v důsledku bolesti jako potrestání za viny. Které nejsou. Ukázat krk. Podřízenost. Absolutní. Nastavit slabé místo. Nechat se kousat. Sledovat letadla na nebi. Potom pěšky na byt. Chvíle nejistoty, zda pan letec opravdu odešel. Odešel. Myšlenka, že se nejprve najíme a já si zabalím, vzala rychle za své.

Beznaděj. Pocit nedokonalosti. Možná by člověk neměl dělat věci, které ho nebaví jen proto, že mu nevadí. Protože mu potom nejdou. Protože mu nestačí ke spokojenosti tělo. Je třeba mé spolupráce. Když to v podstatě vzdávám, poslední pokus. Povedlo se, uspokojen. A jenom jedna křeč. Tělo umí překvapit. Ale i tak jsem to příliš ke konci moc nezvládala. Začátek mě naopak pozitivně překvapil. Nerada dlužím. A za ten krk jsem dlužila. V jedenáct na těstoviny příliš pozdě. Lednice je prázdná. Zkoušky. Proč mít doma jídlo, když není neděle? Navrhuji krekry s mazacím sýrem, vejce, kaši vločkovou, krupicovou. Chytí se na krupici. Má druhá bez mlékovaru v životě. Povedla se. Očividně mu to zaimponovalo. Ptá se jak (muž, který umí holandskou omáčku), rychlost přípravy, vzpomínky na dětství. Jako u babičky. Máš tělo jako z klasicistní komedie. Já ho spíše srovnávám s Rotterdamem po válce. Směje se. Ochutí si skořicovým cukrem. Šťastný. Aspoň tak vypadá. Něco zvláštního, něco speciálního, něco tak obyčejného. Oba milenci mi dluží peníze. Oba jsou spojeni kaší. Pouští mi svou hru. Zaražen mým počítačem. Nemůže pochopit, proč nemám něco modernějšího. Jenomže modernější a lepší je mimo můj rozpočet. A proč mít nutně něco stylového a horšího? Technik přes internet. "Ten jsem měl. A pak jsem ho blbec prodal. Nejhorší, co jsem mohl udělat. A měl i lampičku." Tak jsem mu ji zapnula.
Rychle si zabalím a doufám, že půjdeme spát. Ještě jedno krátké kolo. Naštěstí kraťoučké. Usíná rychle. Já také. Vstáváme za tři hodiny. Objetí zezadu. Drží mě, když se otočím k němu. Pocit štěstí. Takový, že nemohu spát. A nevadí mi to. Užít si to. Není to rameno. Nevadí. Odměna. Nemyslet na to, že nic neznamená.
Budík. Obléct. Dát prát povlečení. Sotva deset slov. Ik ben helemaal niet goed in afscheid nemen. Pocity spokojenosti. A trochu smutku. Nemá to budoucnost. Není to vztah. Občasný milenec. Jak říká Bludička. Nemáme si moc co říct. Jenom ho umím překvapit. Jenom ho zatím fascinuji. Jenom ho neodsuzuju. Jenom umím být takovou, jakou chce. A on mě dělá lichotkami a dotyky šťastnou. A mizí. Takže těšit se ze vzpomínek. Jak dlouho se z nich dá žít?
Překvapen. Že jsem mluvila pravdu o vlajce nad postelí. Kolik toho vím o vaření. Všechny PPP toho ví spoustu o jídle. Patří to k tomu. Místo oběda prohlížení obrázků.

'Zullen wij elk een andere kant uitgaan?'
'Wij zullen elk een andere kant uitgaan.'
'Zullen wij omkijken?'
'Een van ons zal omkijken. Stilstaan, aarzelen en omkijken.'

"Půjdeme každý jiným směrem?"
"Půjdeme každý jiným směrem."
"Ohlédneme se?"
"Jeden z nás se ohlédne. Bude tiše stát, dívat se a váhat."

Nikdy se neohlížím. Myslím, že on také ne. Protože o tom to není. Bohudík? Bohužel?

Dnes vlak domů. Na oslavu, brunch, barbecue, letošní první ledňáček. Hoe duur was de suiker? Příliš drahý. Položka splněna. Škrtnuto ze seznamu. Ale za tu cenu bych to nekoupila. A možná budu doma mluvit pravdu, když se budou ptát. Možná už nemám sílu a chuť mlžit. "Jsi zuzova!" "Jupiii, jsi uplne nejlepsi. Pac a pusu." "Bozi!!!" Vzít si do Prahy německé slovníky.

Pan filosof. Překvapil. Potěšil. Moc. Něco tak moc milého.
"De-ku-ju. To jen díky tobě. Vedla jsi naši přípravu. Díky tobě jsem ty zkoušky začal brát vážně. A bavilo mě to. Měl jsem z holandštiny poprvé, poprvé za tři roky radost. Díky tobě a Belgičance. Ale hlavně díky tobě. Díky tobě, díky tobě, díky tobě. Je bent ontzettend goed, je weet dat (Jsi neskutečně dobrá, víš to.) Nejen cesty na vlastní pěst do Groningenu, ale taky vtipnost a i jsi mě spojovala (a spojuješ) se zbytkem kolektivu, který jsem (a který mě) jinak pro podstatnou odlišnost těžko snášel. Kdyby tebe nebylo... Punčošky z xy, dejte si pohár en rusten uit (odpočívejte)."

Také mi hodně pomohl. Nervózní den před zkouškou. Už jsem si nebyla jistá ani jménem hlavního hrdiny románu, který jsem četla. "Tak jim prostě ocituješ Shakespeara: růže, jmenovat se jinak, voní stejně." Proto je dobré přátelit se s filosofy.

Úsloví se hodí. Lepší blízký emocionální robot, než vzdálený přítel. (Tomu se smáli nizozemští rodilí mluvčí.) Bez vřeštících dětí by nebylo lidstvo. (To si poznamenala profesorka literatury.) Ani nejlepší robot nenahradí lidský kontakt. Zvlášť, když se mu vybije baterka. Lidé mluví o nehodách, katastrofách a daních.
Připravit se. "Jak se daří?" Bledá studentka, nahodí velmi upřímný úsměv: "Výborně." Smích. "Za tuto odpověď máte plný počet bodů."
"Jak se daří?" "Lépe než bohu ve Francii." Rodilí se smějí. Čeští příliš nechápou. Variace na nizozemské přísloví. Žít si jako Bůh ve Francii. Navíc předseda komise učí na Sorbonně.
Třetí den nic. Zaprvé se neptali. Zadruhé jsem nic nevymyslela (mimo: Raději nevím.)

Nemyslet na budoucnost. Alespoň ne dál než na dnešní podvečer. Soustředit se na knihu. Protože jinak pocity strachu, bezmoci a nevědomí. Bez hvězdiček naděje. Chvíli mi zasvítily. A teď zase zhasínají. Spálená kůže na ruce se začíná loupat.
Nemyslet na drahou oslavu. Hořkost. Je noc. Jeho paže objímá mé nahé tělo. Snad bude také vzpomínat. Mevrouw van den Noot, která nosí radost.

"Of ze dat vaker doet, zo 's nachts naast iemand komen liggen, weet ik niet. Nu ligt ze hier, alleen dat telt."
"Jestli to dělala častěji, jenom si tak v noci přijít k někomu lehnout, nevím. Teď ležela u mě a jenom na tom záleželo."

Texty moderních autorů jsou plné intertextuální odkazů.

Domácí brunch. Oslava. Povídání. Co by se stalo, kdyby to nevyšlo.
Líčím panu otci, že to nebylo snadné (A já měl z tvého vyprávění pocit, že se to dalo. Vyprávění zahrnovalo tři dny zkoušek. Třešničku na dortu. Tří a více měsíců.) Potom líčím, že magisterské bude teprve těžší a maminka se přidává, že ne, že je lehčí. Popisuji jí rozsah prací, zkoušku z jazyka, který neumím, nemluvě o zbytku. Přesto přesvědčená, že to stihnu za dva roky. Na podzim nebo v lednu zkoušku z jazyka. Na konci prvního semestru odevzdat první práci, potom Erasmus a během něj napsat tu druhou. Potom v prvním semestru magisterskou a potom závěrečné zkoušky. Makkelijk, hé? (Maličkost, že?)
Krk trochu bolí. Na dotek. Ale nejsou viditelné stopy. Myslela jsem, že do toho šel víc. Ale ono je poměrně těžké zanechat stopy kousnutím. A na krku by to poranilo. Dobrá nálada. Nakolik hraná? A včerejší písnička z druhého dějství. Chci ti říct, že mám tě rád... Nikdy jsme si to neřekli. Ani neřekneme. Necítíme to. A k tomu to nemá smysl. Z vzájemné přítomnosti máme výhody, lichotky jsou prima, ale budoucnost to nemá a city také ne. A přesto nic nebrání vodit se městem za ruku. Příjemný pocit.


Poté, co na grilování zavtipkuji. "Je zpátky. To je naše Misschien." "Chyběla jsi nám." Jsem zpátky. Jakékoliv náznaky pohody zamrzají. KDO je zpátky? A proč se vracel? Co vyřešil? Ten, kdo trvá déle, je ta pravá bytost. A tato není pravá. I kdyby byla, stejně je tu jen na chvíli, na vypůjčený čas. Dvou, tří měsíců. Potom ji to mele znovu. Na dřeň. Bez oddychu. Která je ona? Všechny. Ale ta, kterou neznají, víc. Které jim stačí kousek, aby se báli.
Houpací síť. Maminka mě rozhoupává. Zavírám oči. Jako na začátku roku. Den Haag a Břevnov. Pouť. Nechat házet tělem sem a tam, aby zapomnělo. Zapomnělo na ten šílený kolotoč.

Bolí mě nohy, krk i paže. Vím z čeho.
 


Komentáře

1 Karol | Web | 9. června 2015 v 0:12 | Reagovat

Krásný styl psaní... s obsahem vlastně nesouhlasím a z některých myšlenek doslova mrazí... ale vím, že se budu vracet

2 bludickka | E-mail | Web | 9. června 2015 v 20:17 | Reagovat

Když si čtu tvé studentské zápisky, jsem ráda, že jsem na vysokou nešla :)
Nějak si to nedovedu představit. Přivést si do bytu, kde bydlíš a máš sex s bývalým, milence, se kterým chceš mít sex, když bývalý není doma. Je to příliš vztahově zapeklité, aby mu to mohlo být jedno...
Nabídla bych ti spolubydlení.. ale mám na hledání už jen čtrnáct dní a nejsem osoba, se kterou by chtěl někdo bydlet.
Sex. Výměnou za pocit blízkosti, objetí a teplo. Jak dlouho ještě vydržím se tomu nepoddat?
Filozof.. budoucí milenec číslo tři? Možný partner? Přicházelo by pro tebe v úvahu? (bezohledu na jeho postoj?)

3 misschien | Web | 9. června 2015 v 21:03 | Reagovat

Karol: Děkuji. Mrazí z toho. Zvlášť když se to týká tebe. Asi jsou jiné cesty a každá má své ale.
bludickka: Dnes jsi na programu. Tedy, byla jsi tam i včera, ale to jsem nakonec padla poražena únavou.
Ne každý snáší vysokou tak špatně jako já. Nevím, co mám za problém. Asi nesvobodu, nutnost neustále před někým opakovaně hájit své znalosti a právo na existenci. Nestačí výpis výsledků za tři roky, je třeba ještě zkouška. Nemám problém se učit, vadí mi, že je to určeno k jednomu datu.
Vztahově je to jednoduché. Nejsem ve vztahu s nikým. Jsou to maximálně kamarádi. Respektive spolubydlící a prakticky vzato obchodní relace. Dostala jsem lichotky, krásná slova, dlužila jsem sex, bylo to nutno vyřešit a toto řešení bylo jediné možné. Podle mého mu to může být jedno. Už spolu nechodíme. Zná můj model ideální soužití.
Bydlení se zatím uklidňuje. Tak snad to vydrží. Asi bych tě nerozdýchala. Mám slušné obavy z lidí, kteří konzumují alkohol.
Jenom brát a nic nedat připadá mně špatné.
Filosof je občas příjemný společník, vedle kterého se cítím nedostatečně vzdělaná. A dost jsme si pomáhali během příprav. "Jen on ví, jaké to je." a podobné žvásty. Fyzicky mě nezajímá. A morálně absolutně neodpovídá, můj skutečný morální profil by jej možná zaujal, ale naštěstí i odpudil. Mám dojem, že vyznává tradiční hodnoty.

4 stuprum | Web | 10. června 2015 v 4:23 | Reagovat

Se vší úctou, myslím, že máš dost smutný vztahový život, asi jako většina ženských v produktivním věku dneska, ne?, protože takové setkávačky po noci vesměs stojí za houby. Aby to mělo grády, je nutné na někoho valit oči a pět ódy, ne ho jen brát takového rutinního nabíječe, takovému dát pac a pusu a šáteček. :)
Jestlipak se nebojíš se borcům otvírat jako všechny a strach ze zklamání Ti už rovnou zavírá všechny branky?
Neříkám, že bys měla být nutně dlouhodobě promiskuitní, ale když půjdeš s každým nápadníkem, tak si uvědomíš, že je jedno, s kým žiješ. Všechno stejná pakáž. :D
A pak si konečně začneš užívat jak dotěrné nadržence tak lhostejné alfa-gamma samce. Protože žádný chlap ani vzdáleně nerozumí ženě, nezáleží na tom, komu se upíšeš, byť jen prozatímně. :)

Ale třeba pak, jak vzejde den, poznáš, že to byl jen sen. :D

5 misschien | Web | 10. června 2015 v 16:44 | Reagovat

stuprum: A to ještě nejsem v produktivním věku. Neumím pět ódy. Neumím lichotit. Anebo ještě nebyl nikdo, kdo by za to stál?
Mít vztah je o tom mít na druhého čas. A s časem je to těžké. A s mou sebestředností. Jeden a jeden je na jednu stranu tak omezující. Chci svůj klid a svůj prostor.
Strach ze zklamání? Asi ani ne. Kupodivu jsem poměrně optimistická ohledně ostatních. Možná až naivní a příliš důvěřivá.
Netvrdím nutně, že chápu celý komentář.
Mohl by to být sen, řekl realista.

6 bludickka | E-mail | Web | 17. června 2015 v 22:17 | Reagovat

[3]: Není vztah jako vztah.. s každým člověkem, se kterým se víc bavíš nebo stýkáš, je to svým způsobem nějaký vztah. Samozřejmě si nemusíš myslet, že neseš odpovědnost za jeho zklamaná očekávání (to je zřejmě můj problém - chceš mě to naučit? :) ) Jsem ten člověk, ze kterého bys měla mít větší obavy, když je střízlivý, než naopak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.