10 mei 1940

2. června 2015 v 19:17 | misschien
Hledám pohlazení po duši. Že všechno bude dobré. Naději.
Půjde to nebo nepůjde? Ta otázka stále znova. Letošní rok. Čekání, že přijede. Zabíjené prací. Paradox. Upnula jsem se na to. Na brusle a na něj. Protože jinak bych asi prvního října do školy nedošla. V únoru už to nestačilo. Šestky a pětky na odvedení pozornosti. Ale tak to nejde pořád. Nemělo by. Smršť povinností, která skončí. Od teď za dva roky, s ohledem na možné prodloužení za tři. Na co se upnu v říjnu? Co mě přiměje tam jít?
Už aby přišly důsledky hladu. Který se vlastně v prvních dnech stal normálním. Že ani nevnímám, že něco není v pořádku. Leda, že mám v kyblíčku sušenky a jestli budou v pátek dobré. Tělo si zvykne, ale nevydrží dlouho. A nesvoboda mysli už je moc dlouhá.
Řešit. Přemýšlet. To, co nedělám. Čemu se vyhýbám. Kdy s tím začnu? Vlastní život? Mám na to? Kam až zajdu? Kdy na to nebudu mít?
Asi potřeba pocitu splnit rodičovskou povinnost. Umožnit získat vzdělání. A potřeba pocitu splnit potřebu rodičů. Získat vzdělání. Oni dokončí úkol. Já budu na začátku. A přitom na konci svých sil.
Jako stará žena. Rotterdam po bombardování. Bolest kolene. A hýždě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.