Červen 2015

Klubíčko

25. června 2015 v 9:44 | misschien
Řeším tisíc hádanek na jednou. A nemohu se dobrat odpovědi. Otázky nejsou řazeny spořádaně řetězově. Klubko, kde vše souvisí se vším a něco jenom s něčím. V takovém případě se stanovují priority. Prioritou by mělo být zdraví. Nechat všeho a pustit se do řešení dlouhodobých problémů. Ale já nevěřím. Nevěřím, že vydržím, až začne škola. Že šest let návyků změním za tři měsíce. Po maturitě jsem přestala snídat. Po bakaláři být normální. Minulý rok jsem to zkusila. Určitý relativně zdravý (ačkoliv spíše nenormální) systém přes prázdniny. A potom začaly kefíry a další šílenství. Prozatímní konec znám, tam jsem teď. Eliminovat stresový faktor. "Mami, tati, nebudu studovat magisterské, protože se musím naučit jíst." Absurdita na druhou. A priorita. Prioritou je spokojená rodina a tedy vzdělání. Kam ale dál? Poloviční řešení? Jaké? Napůl jíst? Mít napůl záchvaty hrůzy? To není řešení. Odborníci? Aby mohl člověk začít, aby to mělo smysl, musí se do toho pustit na plno. Musí chtít a vědět, že chce. To já nevím. Vím, že současná situace není dlouhodobě udržitelná. Nevím, jak ji zlepšit. A nic neztratit.
Salát a jogurt a brusle z minulého léta. Lepší než toto. Ale moc namáhavé. Moc vyčerpávající. Drahé. Nemá to vlastně ani moc smysl. Jestli nic nebo trochu salátu a slazený jogurt. Mohu sportovat, ale kdy se budu učit slovíčka. Dny nejsou nafukovací. Školní tím spíše ne. A unavená budu tak jako tak. A já nechci vědomě do dřiny. To už tu bylo. Víc jíst a stejně dřít. Začínat od nuly. Protože svaly už jsem sežrala. Alespoň si to myslím. Včera v práci osm hodin stát. Zvládla jsem to. Ke svému překvapení. Největší problém šlachy. Naštěstí poslední část směny mírnější. Snad tam nepůjdu i v pátek a v sobotu.
Chuť po jídle. Odpoledne. Touha po běžné neděli. Té, kdy se mohu přejíst. Ale nejde to. Bude jazykový kurz a tak. Posunulo se to v omezené míře na úterý. Jak jíst během jazykového kurzu. Nějak musím. Zatím váhám mezi polovinou a čtvrtinou obědové porce. Jíst každý den. Omezeně. Zvláštní. Jak to bude fungovat. Jím buď všechno, nebo nic. Poloviční řešení příliš obtížné a vyčerpávající. Půl dne se na něco těšit. Nejraději bych nejela. Zavrtala se do postele a deset dní spala. Potom mi to došlo. Tím, že se v neděli najím, nic neřeším. Zaplním potřebu jídla, kterou mohu ovlivnit. A přijdou ty další. Se kterými nemohu hnout. Bude to jen horší. Myslet na to, že jídlo nic neřeší. Jen jeho absence pomáhá.
Všichni se diví, v pláštích od sterilia, že je mi zima, že jsem unavená. A já to beru. Protože nejde jinak. Pomalu začínám mít problémy se spánkem. Nic překvapivého. Je čtvrtek.

A nechci se vzdát toho, co jsem získala. Mezera mezi stehny. Šaty na svatbu. Poprvé po dlouhé době spokojenost s tvarem. Alespoň o jednu starost míň.
Nic mě nezajímá. Donutit se k nějaké činnosti je obtížné. Nečtu. Neučím se. Skoro neuklízím. Jenom se chystám na odjezd a pracuji. Nečtu ani blogy. Nekomentuji. Absence zájmu. Když utlumím špatné pocity, utlumím i zájmy. Je to tak, jak to je.

Svědek

22. června 2015 v 9:51 | misschien
K životu je třeba cíl. Jak dlouho se dá žít bez něj?
Když budete mít na svatbě šaty bez rukávů. Nešílet. Nekousat. Neškrábat. Být členem rodiny znamená usmívat se na fotkách. A mít kůži v celku.
Nedokážu být doma bez sladké berličky. Mohu mluvit, líčit zážitky (ještě, že byly), ale nedokážu jen tak být.
Možná jediný způsob, jak se s tím vyrovnat je na to nemyslet. Prostě se jen vdává. A tím to pro mě končí. Nic to neznamená. Oslava s dortem a krásné šaty. Není to důležité. Nesmí. Jinak by to mohlo bolet. A cukr došel a kůže musí zůstat hladká.
Malý princ zmizel. A zmizení bolí.
Protože až si lehnu a zavřu oči, tak mezi mnou a hrůzou nebude nic. Mařenka a za stromy dva vlci hladoví.
Na strach o zdraví už je pozdě.

Seděl naproti ní. Jako skoro vždy. V kavárně. V knihovně. V bistru. Obvykle potom změnil židli, ale ten den ne. Šedý oblek a fialová kravata. Účes, který jí přišel úsměvný. Nohy v silonkách položené na modré plyši jeho sedadla. Tak aby trochu provokovaly. Krajina ubíhala za oknem. Dnes to nebude o erotice. Dnes to bude o budoucnosti.
"Nemám sen. Chci být odborník. Být schopná pomoci ostatním. Být užitečná. Na oboru nezáleží. Bylo by krásné být lékařkou nebo v doktorkou přírodních věd, ale to je pro mě obtížné. Nejsem si jistá, zda ekonomie je to, co chci. Jazyk mě baví, ale děsí mě, že je to vlastně práce pro nic. Jediný užitek krásné literatury je krása." Pohladil ji po lýtku. Štíhlé. Relativně. Štíhlejší než dřív. Opřela si chodidlo o šeď jeho kalhot. "Kombinace s jiným oborem by byla hezká. Ale myslím, že už nemám na další studium. Dva roky mě čekají. Musím je splnit. Jinak však nevěřím, že mě škola něčemu naučí. Zatím vždy zklamala. Slibovali zahraniční obchod a tři jazyky. Nic moc. Nizozemštinu. Ano, ale mohlo to být lepší. Znovu se zklamat nemám chuť." Byla unavená. Ne kvůli vstávání po třech hodinách spánku. Unavená z výdeje energie, energie investované do vzdělání, která pokaždé vyletěla komínem. "Ale už musím něco vymyslet. Za dva roky do toho spadnu a bude to jen na mně.
Mám celý set více či méně humorných odpovědí na otázku, co budu, co chci, dělat. Ale už bych potřebovala opravdovou odpověď.
Samozřejmě tam nikdo neseděl. Sedadlo bylo prázdné. A prázdné zůstalo i políčko s odpovědí.
Prázdný byl i můj pokoj. Jediná plná věc v něm na začátku byla sklenice Nutely. Já mám Nutelu a titul. Sestřička svatební noc. Nebolelo to. Běžný postup. Občas se dokázat nadechnout.

Jmenuje se Patrik. A je fiktivní. Je to bezpečnější. Pro mě.
Bolest hlavy a chuť zvracet. Výsledek tří dnů přejídání nebo včerejší pád? Ať je to to jídlo. Nemohu si dovolit problémy. Ať to za chvíli přejde.


Spousta hvězd a smíchu

18. června 2015 v 9:31 | misschien
Když držíte malého králíčka v hrsti. Chvěje se a srdce mu tluče jako o závod. To moje také. Tepny a žíly na rukou jsou vystouplé. Adrenalin. Spousta. Levná energie. Z jídla, cukrů, spánku. V hlavě se řadí a přeskupuje seznam úkolů. V břiše hryže strach.
V noci konverzace s M. Po deseti dnech. Bylo nebo nebylo by lépe bez ní nemá cenu řešit. Tolik práce, kterou je třeba udělat. A hlavně geen eten. Udržet sobotní stavy. Protože pasivní spokojenost a souboj s vlastním tělem. Ale tento týden to bude těžké. Potom to půjde lépe. Více síly, více smutku, více emocí, více citu.
S jakou lehkostí zasáhl nejcitlivější místo: chtěla by si v mojí náruči?

Kolik bolesti dokáže způsobit malá zelená tečka. Nenaplněné naděje.
Nic si nepřiznat. Zachránit svou úroveň šílenství. Nebrečet. Já. Vždy já. Jen já. Amen en ja zeggen.
Stejně problémy neřeší. Jen způsobuje. Léto. Slibuje hodně, nedá skoro nic, rychle zmizí.
Některé hvězdičky jsou maličké. A potom nemáte ani ty. S mrtvolou Léta to vede jen k temné noci. A když se z mrtvoly stane zombie, která před vás položí nabídku. Vy ji nechcete, odmítli byste ji, ale hlas nejvyšší: "Praxe v oboru…" A tak zvracíte přecpaní a měsíce se začínají pátkem.

Jak se ze "stojíme a doufáme do krajiny" stát součástí svatby? Nechci to pokazit. Ale nejlépe mi jde ležet v posteli a hrát si na želvu.

Symfonie 8

15. června 2015 v 21:35 | misschien
Bylo něco před desátou. Béžová pouzdrová sukně, tmavý svetr, károvaný šátek. V jedné chvíli si říká, že by bylo prima udělat si s panem letcem domácí piknik, roztáhnout deku na koberec a užít si to. Potom strach. Chvilkový záchvěv. Dlouho to tu nebylo. Hrůza. 9:58 To si tedy pospíšili.
Začala v sedm hrnkem kaše a kouskem sýru. Dost na to, aby si rozedřela krk. Tak rychle. První po sedmi dnech. Za strach ale nejspíš mohla zmrzlina. Slíbila si Magnum, za zkoušky. Dostala se k němu až dnes. Naplánovala si ho. Ani nízké teploty ji neodradily. Mandlové. Čokoláda byla báječná. Ale jinak se bez něj nejspíš další rok obejde.


Omezování potřeb

10. června 2015 v 16:23 | misschien
"začni něco psát jinak akorát znehodnocuješ svůj talent"
Píšu neustále. V podstatě od státnic. Zpráva filosofovi, deníkový zápis, email Jasmin, email paní Botman, komentář Bludičce, druhý komentář Bludičce, email pro filosofa, další článek. Ještě musím vytvořit jeden školní email a domluvit předání přístroje pro pana otce.
Ráno plán: agentura a nákupy, po návštěvě agentury změněno na odpolední. Mám práci. I na léto. Hoera, hoera! Úterní dopolední přednáška na téma, zda jsme Západ nebo ne. Nejzajímavější část odpoledne, ale pro zimu jsem to v poledne zabalila. Dvě učebnice němčiny. Nákupy. Dvě sukně, jedno tričko, řasenka, odličovač, toaletní papír. Sukně politá mátovým čajem. Dát prát. Povlečení velké peřiny. Nádherný pocit, když jsem pod ni v jedenáct vlezla. Dopoledne druhá vlna nákupů v doprovodu pana letce. Šaty, dvoje boty. Mohu na tu svatbu. Účet řval. Bránil se. Nezmohl nic. Ve čtyři doma, zralá akorát na spánek. Nový článek od Bludičky, email od filosofa, vyndat prádlo z pračky. Skutečný život.
Hrnek s horkou vodou. Spálenina na ruce se začíná loupat. Tlusté ponožky. Záchvat paniky v práci. V pondělí odpoledne. "Neděs mi tu slečnu." A obličej skladníka ze všeho nejvíc připomínal gumovou masku trola. Jedna z motivací, proč pokračovat. Únava přebíjí, únava vítězí. Zvyk je zvyk. A také by mi mé nové oblečení už potom nebylo. Jenom jiné možnosti zaplnění dnů. Nemyslet na hlad. Jde to. Zatím. Čtvrtky bývají nejhorší. Úleva kvůli práci. Protože tuto zvládnu i unavená. Jenom vyjít tři patra do schodů bude těžší. Vyhodit zvadlou bazalku a domácí jahody.

Když naděje zhasíná. Možností ubývá. Touha po něčem, za co nejsem schopná pořádně zaplatit. Na druhé straně ticho. Mlčení se rozbíjí o mlčení. A já nevím, zda blokovat termíny nebo plánovat. Nechci zmeškat šanci, která by mohla přijít. Která by mohla být poslední. Nechci přijít o ty, které mám. Nekomplikovaný je to správné slovo. Mám ráda nekomplikované věci, lidi. Klasicistní postava a objetí při usínání. Žádná proč, jenom fakta.

Když osud prásknul do koní...

6. června 2015 v 21:03 | Misschien
"Hoe goed ben je in afscheid nemen?" Jak ti jde loučení? Mně špatně. Nám špatně.
Opět brzy ráno. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat, kolikrát jsme se loučili za řádného denního světla (ač nyní už bylo vidět). A ani jednou slunečné "po noci plný neřestí". Tentokrát před pátou. Bez polibku. Bez objetí. Rozloučení ještě chladnější než v únoru. Vřelejší jen díky teplotnímu rozdílu. Vlastně ne studené. Jen takové bez pocitů. Ale zbytek byl sen. Iluze. Samozřejmě chvílemi bolavá, ale povětšinou nádherná. Téměř dvanáctihodinová pohádka. Příliš krátká, aby mohla něco znamenat. Příliš krásná, abych si ji nechala ujít. paralelismus - opakování gramatické struktury věty

Ráno jsem se bála. Jak jinak. Ráno předtím klid. Navrhnuté dvojky, tudíž o nic nešlo a esej jsem si až tak nebrala. Nakonec byla esej peklo. Málo času. Naštěstí nám ho přidal. Téma číslo jedna bylo o slově, které jsem ani já ani filosof neznali. Tudíž psát dvojku. Magisterský kolega měl čtyři hodiny na čtyři papíry. O odborném tématu. A to mám zvládnout za dva roky?
Večer před zkouškou děs. Pročítání posledních nečtených knih do desíti, potom jít spát. Trochu poklidit, protože potom už to nebude možné. Povzbudivá zpráva od sestřičky. První vůbec. Jinak maminka ústně po konzultaci přípravy na obhajobu. Pan otec raději ani nechtěl vědět termíny. Říkal, že je potom nervóznější než já. Jenomže já tam musím jít. Já musím tím vším projít. Pro proces přebrání povinnosti nechat vzdělat.
Jen se neboj, je to jen pěkně strašidelný sen. Strašidel se nebojíme, to chce vtip a to chce klid, to chce s těmi strašidýlky, dřív než půjdeš do postýlky, se strašidly, která jsou tu, když tma leze do všech koutů, rozumně se domluvit.



10 mei 1940

2. června 2015 v 19:17 | misschien
Hledám pohlazení po duši. Že všechno bude dobré. Naději.
Půjde to nebo nepůjde? Ta otázka stále znova. Letošní rok. Čekání, že přijede. Zabíjené prací. Paradox. Upnula jsem se na to. Na brusle a na něj. Protože jinak bych asi prvního října do školy nedošla. V únoru už to nestačilo. Šestky a pětky na odvedení pozornosti. Ale tak to nejde pořád. Nemělo by. Smršť povinností, která skončí. Od teď za dva roky, s ohledem na možné prodloužení za tři. Na co se upnu v říjnu? Co mě přiměje tam jít?
Už aby přišly důsledky hladu. Který se vlastně v prvních dnech stal normálním. Že ani nevnímám, že něco není v pořádku. Leda, že mám v kyblíčku sušenky a jestli budou v pátek dobré. Tělo si zvykne, ale nevydrží dlouho. A nesvoboda mysli už je moc dlouhá.
Řešit. Přemýšlet. To, co nedělám. Čemu se vyhýbám. Kdy s tím začnu? Vlastní život? Mám na to? Kam až zajdu? Kdy na to nebudu mít?
Asi potřeba pocitu splnit rodičovskou povinnost. Umožnit získat vzdělání. A potřeba pocitu splnit potřebu rodičů. Získat vzdělání. Oni dokončí úkol. Já budu na začátku. A přitom na konci svých sil.
Jako stará žena. Rotterdam po bombardování. Bolest kolene. A hýždě.