šedá kočička a Slečna Oříšková

17. května 2015 v 10:58 | misschien
Vyspala se. Asi. A včera se přejedla. Určitě. Podle včerejší bolesti za krkem. Přecpaného břicha. A dnes může/musí znova. Je doma. To slovo. Tak nádherné. Tak zrezivělé. Pěkný nátěr a pod ním špína. "Zítra se zkus vyspat."

Pod zeleným povlečením leží. Trošku pohublá, protože nestíhá jíst tak, jak se má. Ale to je jen proto, že nemá čas to řešit. Jinak je všechno v pořádku. Trochu málo času, ale zvládne to. Zvládla skvěle maturitu, jazykovou zkoušku, občas prohodí něco o literatuře nebo syntaxi. Většinu dne se učí, Přesně podle očekávání. Proto nemusí pomáhat. Hodinu obědvá, svačí i večeří, vždy má chvíli na krátký i delší rozhovor.

Hraní je těžké. Těžší než půlhodinové rozhovory. Probudit se a ještě jít spát. Protože chtějí vidět výsledky, ale ne důsledky. Ne příčiny. Nechtějí vidět, co je za nimi. Doma. To slovo. Tak nádherné. A nejde o těch 68 započítaných dnů bez jídla. Jde jen o vstávání, chození spát a nemožnost spánku. Nemožnost spánku. Leží a nemůže spát. Protože samozřejmě to nejde. Pátek, sobota. Krátké bezvědomí a v pět vstát. V sobotu.

Leží a nemůže spát. V neděli. Blondýnka pod zeleným povlečením. Ještě hodinku leží. Ale ví, že to nemá cenu. Jako hraní to poslouží. Vedle v kuchyni je maminka spokojena, že se dcerka alespoň jeden den vyspí. Nekřičí hrůzou. A ani se netřese. Daří se jí jenom ležet. Lepší žaludek stažený hladem, než hrůzou. No, tady volbu nemá. Přebít to za chvíli. Čokoládovou bezmocí. Knedlíkem a zelím. Ale nejdřív zelený čaj. Nouzové trávení se blondýnce nezapnulo. Studijní výkon mizerný. Dny mizí. Lepší to nebude. Děs. A bezmoc. Liška už si brousí zuby. Sedí za krkem. Švihá ocasem. Polknout sušenku. Ještě chvíli mě nech psát.
Zpívá si. Je veselá. To je krásné. Protože při zpěvu myslíte na tekst písně. Tekst umožňuje úmyslně nemyslet.

Co přichází s hrůzou? Chtění. To zrádné chci. Chci. Chci! CHCI! V tisících variacích a obměnách. Nechci. Ne. Prosím. Už ne. Nechci chtít. Protože stejně nemám nárok. Onmens. Scéna od 53 minuty Bratři Karamazovi.



Malá jiskřička. Zlatý plamínek. Světýlko. Touha. Která čeká, co se stane. (minuta 57 stejného filmu) ...a pak budu kavalír ... mám milion veci, co ti musim rict ... měj se, zvíře Čtvrteční ráno, herní výjimka na ranní horkou čokoládu a možnost se neučit. Poslouchat a nasávat. Životní sílu. Cíle a ideály. Schopnost snít. O něčem jiném. A touha a odhodlání si zatím jít. Ač to asi vzdává po pár měsících. Někdo, komu stačí vůně mých vlasů. Obdiv v očích. Někdo, pro koho je snadné hrát.

Zvoneček. Malý. S nápisem. Nosím radost. Cililink.

U citoslovce se stáhnul žaludek. Kočička. Zvíře. Veverka. Holka, co jí dělá dobře, když ji trochu přiškrtí. Když ji udeří. Jak krásné a snadné je hrát pro něj. Nebude za to recenze v Timesech. Nebudou za to vajíčka. Budou to křeče. Ne ve čtvrtek. Někdy později. Ve čtvrtek bude objetí. A asi i polibek. Trochu života. Trochu adrenalinu.

Dnes hrajeme jinde. A já nevím, jak dál. Teď mám zavřené dveře. Buď veselý, vždyť já jsem taky konečně veselá. Jsem zvíře, ale chci se modlit. Scény z filmu. Hudba. Ještě vyřídit jeden email. A potom studovat. Zdá se mi, že jedeme na saních, na Sibiř, zvoneček cinká, já dřímám a tisknu se k tobě. A sníh se leskne, víš. V noci se sníh krásně leskne...

V tu noc sníh padal. Lampa svítila. Mrzlo. Ta blondýnka seděla na balkóně. Jizvy. Přežila nejspíš díky první lásce. Před třemi lety. Letos v únoru. Byla zima. Nad Hradem vycházelo slunce. Město v oparu. Mrzlo. Přežije díky tomu, že nejí. Drží tím hrůzu pryč. Předloktí čistá a celistvá. Rány by totiž mohly být moc hluboké. Dva roky. Do další hry.


Uhodil jsem Grigorije a Grigorij mě vychoval. Byl lepší než můj otec a to mě trápí. Ale o to tady nikomu nejde.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.