Illusies

22. května 2015 v 11:45 | misschien
Někde už tam byla. Blízko. Budoucnost. Ve kterou jsem dlouho nevěřila. Léto. Normální stav. Na chvíli. Než přijde další bezmoc. Něco, co slibovalo práci, trochu vzrušení, zábavy. Setkávání s někým, pro koho je snadné hrát. Už jen pár týdnů.

Studentem přestanu být ve chvíli složení zkoušky. Pokud ji složím, nejsem dále student (ač přijata na magisterské) a nemohu mít stejnou brigádu jako minulý rok. Agentura zaměstnává jen studenty. A to mohu uplatňovat slevu na dani. Takže hledat v půlce června brigádu. Není nic snazšího.

M plánuje zůstat v Amsterdamu. Odstěhovat se. Ukončit studium tady. Ne, nemám ho ráda. Nevím. Jen jsem měla ráda jeho přítomnost, těšila jsem se na letní setkávání. Jako přítomnost někoho, komu ke štěstí stačí mé tělo. O kom vím, že lichotí proto, že mě chce dostat do postele.

Někde je tam budoucnost. Ale momentálně je obtížné ji vidět. Je spousta jiných lidí. Spousta krásných věcí. Další iluze. Jak dlouho se s nimi dá být?

Kam uhnout? Nikam. Není čas. Ještě vydržet.

Bylo to krásné. Skoro beze slov. Polibky. Objetí. Jak voním. Jak jsem krásná. Jak jsem krásně zvláštní. Jak se mu líbí mé tělo. Dárek. Nizozemské bonbony. Horká čokoláda. Splněná položka na seznamu. Už jen párek v rohlíku, bramborák, placka s kečupem a sýrem - langoš, trdelník. Čokoláda. Proto tolik pocitů. Ponořit se do práce. Snad to půjde.

Chtěla bych jít spát. Spát. Spát. Spát. Černo. Tma. Žádné myšlenky, žádné pocity. Žádné iluze. Žádná snaha udržet se v chodu. Musím pracovat. Abych složila zkoušky. Musím. Jenom si moci lehnout. Beztrestně. Bez pocitů hrůzy. Chuť zvracet. Není co. Až na tu horkou čokoládu.

Jsem při zdravém rozumu, ale mé duši je těžko.
Nemá cenu šeptat o pomoc. Nemá cenu brečet. Prostě přežít, složit zkoušky, rozloučit se s někým, kdo žije, a? Co když to šílenství bude pokračovat? Snad ne. Přestat s ním. Protože?
 


Komentáře

1 stuprum | Web | 23. května 2015 v 21:26 | Reagovat

Musíš mít krásné tělo. A navíc Tě uplácí bonbony. :D

2 misschien | Web | 24. května 2015 v 17:58 | Reagovat

Mé tělo je průměrné. Momentálně nejvíc připomíná Drážďany nebo Rotterdam po válce. Kus masa, tuku, kostí. Mění se tak často až přestala existovat nějaká normální podoba.
Patří k němu ústa, která neodporují. Která se nediví, nekritizují, neodsuzují. Tělo, které nic nežádá a uspokojuje mužské potřeby. To za pár lichotek a bonbonů stojí.

3 bludickka | E-mail | Web | 28. května 2015 v 20:28 | Reagovat

Co třeba nějaká brigáda v obchodě s oblečením? Myslím, že jsem viděla, že hledají do Terranovy na Andělu (a tuším taky do Delmartu tamtéž)
Lichotky za sex, to mi ani nepřijde tak skvělé, jako běžné...

4 misschien | Web | 31. května 2015 v 6:29 | Reagovat

Všechno je možné. Po státnicích se budu muset začít dívat. Navíc si to komplikuji skoro dvoutýdenním jazykovým kurzem, takže to bude těžší.
Je to běžné. Ale je to to jediné, co mám.

5 bludickka | E-mail | Web | 31. května 2015 v 19:19 | Reagovat

[4]: Tak to je fajn, že si toho umíš vážit :) Já mám docela strach z toho, že bych to tak mohla mít. Ale vlastně na tom nejsem o nic líp, třebaže reálný sex v tom nefiguruje. Ale všechno milé ze stran osob mužského pohlaví dostávám jen kvůli jejich očekávání, které nemohu a nechci naplnit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.