Bez teplé vody

31. května 2015 v 7:12 | misschien
22. květen pátek
Dřív mě břicho nebolelo. Ale to jsem se taky nesnažila sežrat vlastní reprodukční orgány.
Děs. Hrůza. Setkání pod dvě hodiny, menstruace, blížící se termín?
Co všechno dokážu s kleštičkami na cukr.

24. květen neděle
Vzbudila jsem se za deset šest. V neděli. A šla spát po půlnoci. Nezvyk.
Je mi špatně. Nemůže za to pudink s borůvkama a sušenkou. V podstatě umřel aniž si musí lehat do rakve.
Líp se bojuje s tělem než s hlavou. Do postele a zapomenout. Stažený žaludek. Bezmoc, beznaděj.
Nemůžete to přeřvat hudbou. Zaspat. Oddělat se fyzicky. Protože literatura čeká. Poslední kola se blíží. Finále je za dveřmi.
Poslední šestka. Ale proč slibovat holce do postele divadlo? Když zatím nestála ani za květinu? Když jste vlastně mrtvý?

Byla tu sestřička. Od nedělního večera do středy do večera. A já jsem nejedla. A ani nelhala. Nebudu se hájit. Nebudu nic zastírat. Už jsem z toho unavená. Prostě dělám, co můžu, abych splnila jejich požadavky. A pokud se jim nelíbí můj způsob, tak je mi líto. Jinak to neumím.
Samozřejmě to šlo jen díky tomu, že většinu času byla na konferenci nebo venku s kamarády. Přesto poslední den otázka: "Že jíš, Mischientje? (-tje koncovka pro zdrobněliny) Aspoň jednou denně." Odpovídala jsem na první část otázky. Malá uklidňující pravda na závěr: "Jím. Občas." Ob čas. Ob pár dní. V podstatě jsem ve finiši. Posledních šest dní. Příští pátek se jde na pohár. A potom se uvidí, co dál.
Podpásovky. Jsou tu pořád. Fronta lidí, kteří se mnou chtějí být.
Pan letec: "Mluvil jsem včera s tvou sestřičkou. Těší se až a doufá, že si na ni někdy uděláš čas." Výčitky pana letce na toto téma ani nepočítám. Promarněné Mojmírovské příležitosti. Tak omezené. A vlastně nevím jak.
Dnes je to týden, co jsem si nemyla vlasy. Protože nevidím důvod, protože není proč. Před setkáním s Mojmírem (M) nebo před přijímačkami to bude stačit. Nemám ani čas na sebe. Kradu si krátké chvilky na vlastní myšlenky. Maličké sny. Protože o ty velké jsem přišla.
Jediný, na koho bych si udělala čas je M. Protože nevyčítá. Protože lichotí. Protože je zatím jen iluzí. Protože ho neznám. Jediné, co vím, je že jsou mi příjemné jeho doteky a jeho slova.

Mám strach, že ta zima už trvá moc dlouho. Že světýlka naděje mizí. Ledové stěny rostou a tyčí se. Dva roky. Co když nemůžu?



"Jinak bych ti musela říct, že za tebou komise nepojede, až budeš na kapačkách." To byla jedna z možností. Když člověk ví, že si nemůže nalhat, že zítřek nepřijde, tak může alespoň zkusit, aby jeho tělo nebylo schopno. Moje tělo je schopné. Trénované. Mohu být na něj hrdá. Očividně za mnou komise nepojede.

Toužím po vajíčcích a tvarohu. Je to jasné. Tělo řve po bílkovinách. A trávím. Je pátek, já trávím a mám hlad. Ještě jeden den.
Trocha strachu o zuby. Citlivé krčky. Na popálené dlaně jsem si zvykla. Alespoň mažu ruce krémem.

Křičet. Únavou. Mlčet. A pokračovat v práci. Kousat, žvýkat, polykat. Vše mimo potravy. Křičet o pomoc. Ticho.

Svět je opět v pořádku. Po půl litru čaje, třech sušenkách, jablku a dvou lžících tvarohu je mi mizerně. Hučení v uších a pocity na omdlení. Na jednu stranu to tu dlouho nebylo. Poslední víkendy byly podivné, ale klidné. Co bylo jinak? A nemohla jsem v noci spát. Novinka s ohledem na noci do vody hodí tohoto týdne, nic nového v tříměsíčním kontextu. V noci chvíli bolely kyčle.

Korespondence hotova. Čas něco dělat. Ale ne zvracet. To není dobrý nápad. Čas na svoje projekty. Když se vstane po páté ráno. Viděla jsem i dvoje desetiminutové zajímavostní zprávy o Nizozemsku. Příjemné. Něco současného. Co zároveň není nechutné.
Hermans: Člověk se brání panujícímu chaosu vytvářením vlastní reality. V knize odehrávající se během války. "Pokusil se nastavit myšlení do neaktivního módu. Snažil se vnímat jen smysly, co cítil, viděl a slyšel. Pokud u toho nepřemýšlel, přestala pro něj válka existovat." Vnímám většinou jen současný okamžik. Jeden den. A těšení na smyslový zážitek chuti. Protože realita je ve svém souhrnu příliš děsivá.
Trávím dny v trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří A = stůl, B = rychlovarná konvice, C = záchod. Vzdálenosti AB = 2 kroky, BC = 7 kroků, CA = 6 kroků.

Strach nemám. Nervózní nejsem.
 


Komentáře

1 Zita | Web | 31. května 2015 v 7:44 | Reagovat

Píšete hodně zvláštně, sice moc nevím co se děje, nejsem v obraze, ale o to ani nejde, proč bych měla?
přeju, ať je dobře..

2 bludickka | E-mail | Web | 31. května 2015 v 19:31 | Reagovat

Kleštičky na cukr by mě zajímaly. Teda ty kousky s nima :)
Divadlo? Třeba aby bylo v kamarádství s výhodami i trochu více kamarádství než jen samé výhody...?
Je dobré, že jsi tak úplně nelhala a že jsi se nesnažila chovat tak, jak se od tebe očekává. Ačkoliv ani já tvoje stravovací návyky nepodporuju, nemyslím si, že je to věc někoho jiného než tebe.

3 stuprum | Web | 1. června 2015 v 2:06 | Reagovat

Kdo by nechtěl být s tělem, které umí tak hezky pozorovat. :)

4 misschien | Web | 1. června 2015 v 19:41 | Reagovat

Zita: Děkuji.
bludickka: Jsem to já. Takže to bylo o bolesti. S kamarádstvím je to zajímavá myšlenka. Ale proč, na pár dní.
stuprum: Pozorovat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.