5,4,3,2,1; 48,1

4. května 2015 v 9:15 | Arkadina
Boty v pondělí na nateklé noze hezky sedí.
Taková ta hra na objevování vřídků. Poslední jsem našla včera večer:
  1. Stehno
  2. Paže
  3. Břicho
  4. Prs
Ne, nejsem nervózní. Mám ostříhanou ofinu, vzali mě na letní jazykovou školičku a zvládla jsem denní dávku. Konec týdne je vždy zábavnější. Na začátku se s tělem bojuje málo.

Nechce se mi. A mám strach. Je středa. Už aby byl pátek večer.
Naštěstí jsou vřídky jen červené a mizí.
Ten strach. Úzkost. Až bych brečela. Dlouho jsem nebrečela. Předloktí mám od února hladká. Co dál? Špatně se soustředí, když si liška dělá, co chce. A chce se brečet. Potřeba objetí. To už jsem si tak moc zvykla? Zima. Chlad. Ledové ruce. A to je vše.

Místo 23 stránek zopakujete 32. A uděláte půlku slovíček na jeden zápočet a doděláte slovíčka na jiný. A přečtete kus meziválečné poezie. A potom nemůžete spát. Už ze čtvrtku na pátek. Tak nezbude než si zvyknout. Sen o třídním srazu. Ráno nový vřídek. Opět pravé zadní stehno. Asi se jim tam líbí.
Dlouhé utrpení. Pátek bez konce. Hladový pátek. Snad brzy skončí.

Ne, že by včerejšek byl těžký. Byl příšerný. Od zimy, přes nedostatek únavy, strach až k pláči, hlad. Zvládla jsem ho. Nevím jak. Možná díky vědomí, že jídlo by nic nevyřešilo. Jen by přidalo další touhy. Došly i papíry v tiskárně, promrzla jsem. Ale vydržela jsem. Odměnou mi byla dlouhá horká sprcha a spánek. Spala jsem z pátku na sobotu. Skoro neuvěřitelné, ale příjemné. Třeba se to dnes bude opakovat. Ráno o něco malinko nižší číslo než v neděli. Příjemné. Asi to nebylo jen vysušení. S ohledem na skutečnost, že jsem tentokrát lupla po osmé půl litr čaje. Ale hned je den příjemnější. S představou večerního pečení a úklidu. Rudé ruce. Popraskané a vysušené. Od neustálého objímání hrnků s vroucí vodou. Udržet ruce teplé.

Sobota byla prima. Až na studený obličej. Nějakou látku jsem zvládla a pečení skvělé. Akorát množství těsta neodpovídalo, ale to nevadí. Nemám problém vyhazovat nesnězené jídlo. Ale mám strach jít spát. Že nebudu moci usnout. Ještě chvíli si číst. A možná psát s Mojmírem. Ozval se. Jsem trochu informační kancelář. A co nevím, to většinou zjistím.
To těšení se v sobotu je prima. Jenom škoda, že neděle je tak krátká. A trávení pomalé a tělo nechce přijmout moc potravy najednou. A potom zase stereotyp. Ale pořád lepší než hrůza. Nebo jíst párkrát denně. Nebo jednou. Těšit se celý den na něco. Škoda, že Vánoce trvají jen 24 hodin. Na druhou stranu každá zkouška trvá maximálně hodinu. Jen jedna hodina v mém životě. Takových je, bylo a asi i bude.
Neděle večer a supermanovský pocit.

Pan letec stojí ráno a u okna a pozoruje, jak jím krupici. "Zvláštní, vidět Misschien jíst." Dvakrát za den si hodinku si zdřímnout. Umí to vzpružit stravou pustošené tělo.
Polovina maratonu za mnou. Včerejšek poměrně úspěšný. Minulý týden podivný. Lehce mimo pravidla. Asi nejsou žádná pravidla. Tento týden náročný. Nemohu se moc schovávat doma. Pondělí a úterý po dvou hodinách, středa ráno zkouška, čtvrtek ráno zápočet. Rána jsou má nejsilnější studijní část dne. Ale aspoň potom bude rychle pátek a sobota.
Relativně bez vřídků. Kůže se leskne. Včera jsem celkem snědla pět vajec. Musím stáhnout svou přihlášku do klubu veganů. Telefonáty z vesmíru. O kaši, povlečení, že si mám na svatbu vzít občanku, když jsem svědek. O práci a podobně. Kde je svět bez mečů, Vyžírků, opic a metafor?
"Obdivuji, že to zvládáš." Na tom není, co obdivovat. Já se jen snažím v tom neutopit.

Jongens waren we - maar aardige jongens.

Byli jsme kluci - ale skvělí.




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.