Květen 2015

Bez teplé vody

31. května 2015 v 7:12 | misschien
22. květen pátek
Dřív mě břicho nebolelo. Ale to jsem se taky nesnažila sežrat vlastní reprodukční orgány.
Děs. Hrůza. Setkání pod dvě hodiny, menstruace, blížící se termín?
Co všechno dokážu s kleštičkami na cukr.

24. květen neděle
Vzbudila jsem se za deset šest. V neděli. A šla spát po půlnoci. Nezvyk.
Je mi špatně. Nemůže za to pudink s borůvkama a sušenkou. V podstatě umřel aniž si musí lehat do rakve.
Líp se bojuje s tělem než s hlavou. Do postele a zapomenout. Stažený žaludek. Bezmoc, beznaděj.
Nemůžete to přeřvat hudbou. Zaspat. Oddělat se fyzicky. Protože literatura čeká. Poslední kola se blíží. Finále je za dveřmi.
Poslední šestka. Ale proč slibovat holce do postele divadlo? Když zatím nestála ani za květinu? Když jste vlastně mrtvý?

Byla tu sestřička. Od nedělního večera do středy do večera. A já jsem nejedla. A ani nelhala. Nebudu se hájit. Nebudu nic zastírat. Už jsem z toho unavená. Prostě dělám, co můžu, abych splnila jejich požadavky. A pokud se jim nelíbí můj způsob, tak je mi líto. Jinak to neumím.
Samozřejmě to šlo jen díky tomu, že většinu času byla na konferenci nebo venku s kamarády. Přesto poslední den otázka: "Že jíš, Mischientje? (-tje koncovka pro zdrobněliny) Aspoň jednou denně." Odpovídala jsem na první část otázky. Malá uklidňující pravda na závěr: "Jím. Občas." Ob čas. Ob pár dní. V podstatě jsem ve finiši. Posledních šest dní. Příští pátek se jde na pohár. A potom se uvidí, co dál.
Podpásovky. Jsou tu pořád. Fronta lidí, kteří se mnou chtějí být.
Pan letec: "Mluvil jsem včera s tvou sestřičkou. Těší se až a doufá, že si na ni někdy uděláš čas." Výčitky pana letce na toto téma ani nepočítám. Promarněné Mojmírovské příležitosti. Tak omezené. A vlastně nevím jak.
Dnes je to týden, co jsem si nemyla vlasy. Protože nevidím důvod, protože není proč. Před setkáním s Mojmírem (M) nebo před přijímačkami to bude stačit. Nemám ani čas na sebe. Kradu si krátké chvilky na vlastní myšlenky. Maličké sny. Protože o ty velké jsem přišla.
Jediný, na koho bych si udělala čas je M. Protože nevyčítá. Protože lichotí. Protože je zatím jen iluzí. Protože ho neznám. Jediné, co vím, je že jsou mi příjemné jeho doteky a jeho slova.

Mám strach, že ta zima už trvá moc dlouho. Že světýlka naděje mizí. Ledové stěny rostou a tyčí se. Dva roky. Co když nemůžu?

Illusies

22. května 2015 v 11:45 | misschien
Někde už tam byla. Blízko. Budoucnost. Ve kterou jsem dlouho nevěřila. Léto. Normální stav. Na chvíli. Než přijde další bezmoc. Něco, co slibovalo práci, trochu vzrušení, zábavy. Setkávání s někým, pro koho je snadné hrát. Už jen pár týdnů.

Studentem přestanu být ve chvíli složení zkoušky. Pokud ji složím, nejsem dále student (ač přijata na magisterské) a nemohu mít stejnou brigádu jako minulý rok. Agentura zaměstnává jen studenty. A to mohu uplatňovat slevu na dani. Takže hledat v půlce června brigádu. Není nic snazšího.

M plánuje zůstat v Amsterdamu. Odstěhovat se. Ukončit studium tady. Ne, nemám ho ráda. Nevím. Jen jsem měla ráda jeho přítomnost, těšila jsem se na letní setkávání. Jako přítomnost někoho, komu ke štěstí stačí mé tělo. O kom vím, že lichotí proto, že mě chce dostat do postele.

Někde je tam budoucnost. Ale momentálně je obtížné ji vidět. Je spousta jiných lidí. Spousta krásných věcí. Další iluze. Jak dlouho se s nimi dá být?

Kam uhnout? Nikam. Není čas. Ještě vydržet.

Bylo to krásné. Skoro beze slov. Polibky. Objetí. Jak voním. Jak jsem krásná. Jak jsem krásně zvláštní. Jak se mu líbí mé tělo. Dárek. Nizozemské bonbony. Horká čokoláda. Splněná položka na seznamu. Už jen párek v rohlíku, bramborák, placka s kečupem a sýrem - langoš, trdelník. Čokoláda. Proto tolik pocitů. Ponořit se do práce. Snad to půjde.

Chtěla bych jít spát. Spát. Spát. Spát. Černo. Tma. Žádné myšlenky, žádné pocity. Žádné iluze. Žádná snaha udržet se v chodu. Musím pracovat. Abych složila zkoušky. Musím. Jenom si moci lehnout. Beztrestně. Bez pocitů hrůzy. Chuť zvracet. Není co. Až na tu horkou čokoládu.

Jsem při zdravém rozumu, ale mé duši je těžko.
Nemá cenu šeptat o pomoc. Nemá cenu brečet. Prostě přežít, složit zkoušky, rozloučit se s někým, kdo žije, a? Co když to šílenství bude pokračovat? Snad ne. Přestat s ním. Protože?

Zelený čaj a trochu strachu

21. května 2015 v 6:53 | misschien
Jenom jsem tento týden náchylnější ke všem pocitům. Protože mi lítají hormony. Proto mám ve středu i ve čtvrtek žaludek sevřený hrůzou. A hlavou mi neustále zní ono uklidňující: "S prázdným žaludkem se zvrací hůř než s plným." Ale pokud za to nemůže menstruace, tak to ještě bude jízda. Protože strach ochromuje. A lišky si neberou servítky. Ostříhané nehty. Naštěstí.
Nestihl autobus. Stejné místo, stejný čas, o den později. V podstatě je mi to jedno. Dny v týdny se určují podle vzdálenost od zlatého hřebu.
Skutečnost, že mi ještě nebyla smrtelná zima. Že trávení do včerejška jelo. Hormony nebo dvojjitý víkend?
O puse na dobrou noc. A ranní puse.
Het leven is opgebouwd op illusies, op onmogelijke.
Život je postaven na iluzích, na nemožném.

Ztráta ideálů do 24 hodin

20. května 2015 v 12:52 | misschien
prosimtě, mě je úplně u prdele, co si o tom myslíš, prostě po mě chtěl 2 000 slov, tak jsem mu napsal 2 000 slov, ste mi totálně ukradený
ok v 7 budu tam, moc se na tebe tesim

Ptát se, co je důležitější? Hlavně se pomilovat s panem letcem. Po dlouhé době. Den předem.
Opravdu nejsem v kondici. Kde nejsou svaly ani chuť nebere.

šedá kočička a Slečna Oříšková

17. května 2015 v 10:58 | misschien
Vyspala se. Asi. A včera se přejedla. Určitě. Podle včerejší bolesti za krkem. Přecpaného břicha. A dnes může/musí znova. Je doma. To slovo. Tak nádherné. Tak zrezivělé. Pěkný nátěr a pod ním špína. "Zítra se zkus vyspat."

Pod zeleným povlečením leží. Trošku pohublá, protože nestíhá jíst tak, jak se má. Ale to je jen proto, že nemá čas to řešit. Jinak je všechno v pořádku. Trochu málo času, ale zvládne to. Zvládla skvěle maturitu, jazykovou zkoušku, občas prohodí něco o literatuře nebo syntaxi. Většinu dne se učí, Přesně podle očekávání. Proto nemusí pomáhat. Hodinu obědvá, svačí i večeří, vždy má chvíli na krátký i delší rozhovor.

Hraní je těžké. Těžší než půlhodinové rozhovory. Probudit se a ještě jít spát. Protože chtějí vidět výsledky, ale ne důsledky. Ne příčiny. Nechtějí vidět, co je za nimi. Doma. To slovo. Tak nádherné. A nejde o těch 68 započítaných dnů bez jídla. Jde jen o vstávání, chození spát a nemožnost spánku. Nemožnost spánku. Leží a nemůže spát. Protože samozřejmě to nejde. Pátek, sobota. Krátké bezvědomí a v pět vstát. V sobotu.

Leží a nemůže spát. V neděli. Blondýnka pod zeleným povlečením. Ještě hodinku leží. Ale ví, že to nemá cenu. Jako hraní to poslouží. Vedle v kuchyni je maminka spokojena, že se dcerka alespoň jeden den vyspí. Nekřičí hrůzou. A ani se netřese. Daří se jí jenom ležet. Lepší žaludek stažený hladem, než hrůzou. No, tady volbu nemá. Přebít to za chvíli. Čokoládovou bezmocí. Knedlíkem a zelím. Ale nejdřív zelený čaj. Nouzové trávení se blondýnce nezapnulo. Studijní výkon mizerný. Dny mizí. Lepší to nebude. Děs. A bezmoc. Liška už si brousí zuby. Sedí za krkem. Švihá ocasem. Polknout sušenku. Ještě chvíli mě nech psát.
Zpívá si. Je veselá. To je krásné. Protože při zpěvu myslíte na tekst písně. Tekst umožňuje úmyslně nemyslet.

Co přichází s hrůzou? Chtění. To zrádné chci. Chci. Chci! CHCI! V tisících variacích a obměnách. Nechci. Ne. Prosím. Už ne. Nechci chtít. Protože stejně nemám nárok. Onmens. Scéna od 53 minuty Bratři Karamazovi.

Onmens

11. května 2015 v 12:17 | misschien
Probudit se svěží. Protože po dlouhé době do postele před půl jedenáctou. A navíc je středa. Tělo už není tolik zaměstnáno trávením.
Čekám na adrenalin, protože mám před zkouškou. Nepřichází. A nakonec ani nemá šanci přijít. První email dnešního dne. Zpráva o zprávě od Mojmíra. Fotografie šedé kočky. S popiskem šedá kočka. Odesláno před půlnocí. Aspoň mám po zbytek dne o čem přemýšlet.
Sice prší, ale v botách sucho. Ten pocit, který by neměl být. Že vlastně nejdu na zkoušku. Jenom si jdu zapsat její výsledek. Jistota, že ji udělám.
Zkouška od půl desáté, filosof má jít podle SISu za deset deset. V devět přicházím ke škole a ani neschovám deštník už u mě stojí. Abych nemusela na zkoušku čekat sama.
Téma je 17. století, už na začátku je vidět, že paní doktorka pochopila, že se o mě nemusí bát. Dvakrát ji rozesměji a odnáším si výbornou. Filosof dostal 19. století. To by bylo trochu horší. Člověk musí víc přemýšlet, co tam patří a co ne. Největší problém je, že 19. století označuje periodu 1800-1899. Je to pro mě vždy zavádějící.
Spokojeně domů, zopakovat slovíčka, začít se učit morfologii. Jde to šíleně pomalu. V pět poslat Mojmírovi odpověď. Veverku. Protože Skype a Heydi. Od devíti ještě pár slovíček na pondělní zkoušku. Ale hlavně jít opět včas spát. Abych byla na zítřejší zápočet čerstvá.
Středa bez sžíravých pocitů. Snad to tak půjde dál.

Radovat se z maličkostí. Číslo o 4 desetiny menší.
A v neděli také. Škoda, že teď už jen pět. Končím maraton. Potom už jen vyklusání. 6+6+4
Bylo mi špatně. Rychleji než obvykle. Tělo nepřepnulo na nouzový vylučovací režim. Proč? Pravidla neexistují, důsledky se neřeší. Nepřestat si hrát. Protože přestat hrát znamená přestat pracovat.
Pondělí bez supermanovského pocitu. Ale hrůzy je na rozdávání.
Krátká konverzace s Mojmírem. O ponožkách, víře. A oříšcích. Možná by byla večer delší. Ale mně bylo mizerně, a tak jsem přišla o jednu z věcí, které z neděle dělají neděli. Něco, na co se těším. Ale aspoň krátce jsme si psali. Bez špatných pocitů.
Myšlenky. Na příští víkend. Teď se zdá tak blízko. Ale bude to trvat dlouho, než přijde. I když možná ne. Uvidím. Dnes test, zítra něco ústního. Středa jen studium, čtvrtek asi pojedu večer na nákup potravin na doma. A pátek pečení sušenek, umytí vlasů, trhání nohou a cesta domů.
Dva dny plné jídla. Jak to tělo zvládne. Toť otázka. Tato neděle poměrně fiasko. A v podstatě se učím tomu předcházet. Dělám si vědomé pauzy mezi jídly (ač bych v tu chvíli stejně nic nesnědla), piju přiměřeně a podobně. Stejně návaly únavy a nevolnosti. Ráno mi stačily tři koláčky, hrnek čaje a hrnek kakaa a kousnutí do perníku. Na hodinu mimo. Zvláštní bylo, že oběd (omáčka a čtyři knedlíky) byl v pořádku. A večer zase po kousku buchty odepsaná. Pravidla moc nejsou. Mimo zimy a strachu. Ona bude věčná a on bude přibývat. Ale alespoň se venku otepluje a třeba bude ubývat s rostoucími znalostmi.
Co jíst doma? Něco vymyslím. A jak to udělat? Aby nebylo podivné, že celou dobu ležím? Prostě to tak bude. Neležet a nečíst na boku. Když jím, tak potom rychle bolí.
Dělali jsme, co jsme mohli, abychom nevěděli, že žijeme.


4 koláčky, 1/2 perníku, 2 lžičky nutelové pomazánky, 3 lžičky pomazánkového másla, 9 lžic mrkvovo-celerové pomazánky, 4 knedlíky se zeleninovou omáčkou, šlehačkou a brusinkami, půl misky pudinku se šlehačkou a jahodami, 2 kousky tvarohové buchty, 3 pásky a dva dílky velké Milka Oreo, 3 Kinder čokoládky, 2 dílky Orion s pistáciovou příchutí, 3 krekry, 2 vejce, 3 lžičky karamelu, 1 tabletka železa, 1 rozpustné magnesium, kakao.

5,4,3,2,1; 48,1

4. května 2015 v 9:15 | Arkadina
Boty v pondělí na nateklé noze hezky sedí.
Taková ta hra na objevování vřídků. Poslední jsem našla včera večer:
  1. Stehno
  2. Paže
  3. Břicho
  4. Prs
Ne, nejsem nervózní. Mám ostříhanou ofinu, vzali mě na letní jazykovou školičku a zvládla jsem denní dávku. Konec týdne je vždy zábavnější. Na začátku se s tělem bojuje málo.

Nechce se mi. A mám strach. Je středa. Už aby byl pátek večer.
Naštěstí jsou vřídky jen červené a mizí.
Ten strach. Úzkost. Až bych brečela. Dlouho jsem nebrečela. Předloktí mám od února hladká. Co dál? Špatně se soustředí, když si liška dělá, co chce. A chce se brečet. Potřeba objetí. To už jsem si tak moc zvykla? Zima. Chlad. Ledové ruce. A to je vše.

Místo 23 stránek zopakujete 32. A uděláte půlku slovíček na jeden zápočet a doděláte slovíčka na jiný. A přečtete kus meziválečné poezie. A potom nemůžete spát. Už ze čtvrtku na pátek. Tak nezbude než si zvyknout. Sen o třídním srazu. Ráno nový vřídek. Opět pravé zadní stehno. Asi se jim tam líbí.
Dlouhé utrpení. Pátek bez konce. Hladový pátek. Snad brzy skončí.

Ne, že by včerejšek byl těžký. Byl příšerný. Od zimy, přes nedostatek únavy, strach až k pláči, hlad. Zvládla jsem ho. Nevím jak. Možná díky vědomí, že jídlo by nic nevyřešilo. Jen by přidalo další touhy. Došly i papíry v tiskárně, promrzla jsem. Ale vydržela jsem. Odměnou mi byla dlouhá horká sprcha a spánek. Spala jsem z pátku na sobotu. Skoro neuvěřitelné, ale příjemné. Třeba se to dnes bude opakovat. Ráno o něco malinko nižší číslo než v neděli. Příjemné. Asi to nebylo jen vysušení. S ohledem na skutečnost, že jsem tentokrát lupla po osmé půl litr čaje. Ale hned je den příjemnější. S představou večerního pečení a úklidu. Rudé ruce. Popraskané a vysušené. Od neustálého objímání hrnků s vroucí vodou. Udržet ruce teplé.

Sobota byla prima. Až na studený obličej. Nějakou látku jsem zvládla a pečení skvělé. Akorát množství těsta neodpovídalo, ale to nevadí. Nemám problém vyhazovat nesnězené jídlo. Ale mám strach jít spát. Že nebudu moci usnout. Ještě chvíli si číst. A možná psát s Mojmírem. Ozval se. Jsem trochu informační kancelář. A co nevím, to většinou zjistím.
To těšení se v sobotu je prima. Jenom škoda, že neděle je tak krátká. A trávení pomalé a tělo nechce přijmout moc potravy najednou. A potom zase stereotyp. Ale pořád lepší než hrůza. Nebo jíst párkrát denně. Nebo jednou. Těšit se celý den na něco. Škoda, že Vánoce trvají jen 24 hodin. Na druhou stranu každá zkouška trvá maximálně hodinu. Jen jedna hodina v mém životě. Takových je, bylo a asi i bude.
Neděle večer a supermanovský pocit.

Pan letec stojí ráno a u okna a pozoruje, jak jím krupici. "Zvláštní, vidět Misschien jíst." Dvakrát za den si hodinku si zdřímnout. Umí to vzpružit stravou pustošené tělo.
Polovina maratonu za mnou. Včerejšek poměrně úspěšný. Minulý týden podivný. Lehce mimo pravidla. Asi nejsou žádná pravidla. Tento týden náročný. Nemohu se moc schovávat doma. Pondělí a úterý po dvou hodinách, středa ráno zkouška, čtvrtek ráno zápočet. Rána jsou má nejsilnější studijní část dne. Ale aspoň potom bude rychle pátek a sobota.
Relativně bez vřídků. Kůže se leskne. Včera jsem celkem snědla pět vajec. Musím stáhnout svou přihlášku do klubu veganů. Telefonáty z vesmíru. O kaši, povlečení, že si mám na svatbu vzít občanku, když jsem svědek. O práci a podobně. Kde je svět bez mečů, Vyžírků, opic a metafor?
"Obdivuji, že to zvládáš." Na tom není, co obdivovat. Já se jen snažím v tom neutopit.

Jongens waren we - maar aardige jongens.

Byli jsme kluci - ale skvělí.