Posnídat jednoho dne chleba se sýrem

27. dubna 2015 v 18:37 | misschien
Jak to v tělíčku tepe. Po dvou hodinách spánku, mnoha hodinách poslechu hudby a chrápání. Dvou koláčcích, buchtě a kakau.
Musím být úplně vysušená. Včera jsem moc nepila. Protože o 600 gramů ze dne na den se mimo běžného vylučování jen tak nepadá. A mé trávení se podle mého vzpamatuje nejdřív za tři hodinky. Ale spíše odpoledne.
Nicméně pohled na klíční kosti byl krásný. Jenom příští týden to bude trochu zklamání, když ta čísla už nebudou tak hezká.
Nemám ráda to pokoření. Ponížení. Ale jinak to neumím. Snažím se to udržet na jednou týdně. Abych se mohla soustředit. Ale potom čekání na zprávu. Konverzaci, která pro mě bude obtížná. Ale žaludek zrádně vesele poskočí, když se v jednáct objeví jednoduché ahoj.
Stejně se choulím. A čekám na strach.
Přišel. O půl druhé v noci. Jít spát.
O snu naučit se všechny jazyky. A vydělat na tom. Jaký sen mám já. Ještě nemám sny. V tu chvíli jsem teprve uspokojila tělesné potřeby. Řekl, že můj sen je jednoduché splnit. Nepřela jsem se s ním. Je to jednoduché. Mimoděk posnídat chleba se sýrem. Protože nemám chuť na marmeládu nebo na šunku. Odpoledne ani nevědět, co jsem snídala. Jasné jako kostka cukru. Zo klaar als een klontje.

Perlit v literatuře, a bát se chvíli poté.
A potom vědět. Že to není jen o vnímání a o strachu. Ale i o touhách a potřebách. A já je chci. Touhu po teple, spánku, jídle. Protože se uspokojí snadněji než volno, klid a objetí.
Další vřídek. Začít se natírat nebo to nepomůže? Spíše ne. Je to zbytečné. Do úterý se stejně většinou kůže ještě drží.

Bylo únorové ráno. Hradčanské náměstí. Slunce vycházelo a město se utápělo v oparu.
Protože možná neměla už moc co ztratit. Neměla už kam utéct. Čemu věřit. Co si slíbit. Že může cokoliv. A že na šílenství je nejkrásnější, že ho nezajímají důsledky.











 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.