Na druhém konci republiky se rodí mé dítě

9. dubna 2015 v 13:58 | Misschien
Mám asi hodinu a půl. Než se mi vybije baterie. Školu jsem měla do jedenácti. Je půl druhé a já jsem v knihovně. Za chvíli se 300 kilometrů ode mě začne tisknout mé dítě.
Tato neděle byla zvláštní. A zrovna se mi to vůbec nehodilo. Přejít ze zácpy do průjmu na základě vody a trochy arašídového másla. Moučník, na který jsem se moc těšila. Byl odporný. Co se dá dělat. Stane se. Snídala jsem v posteli. Poprvé po opravdu dlouhé době. Dívala se na jeden díl seriálu. Bylo to báječné. Potom příprava vajíčkového salátu. A těšení se na oběd. Mac'n'cheese. S čedarem za víc než stovku. Nechutnalo mi. Dala jsem si tři vidličky a bylo mi extrémně špatně. Celé dopoledne mi bylo divně. Ta energie, kterou si vzalo trávení, trávení ničeho, mi hodně chyběla. Občas jsem něco zobla, ale bylo mi celou dobu mizerně. Na bakalářku jsem skoro nesáhla. Protože jsem byla ráda, že ležím. Až kolem osmé se to zlepšilo. Chleba se sýrem, zeleninový salát, tvaroh s nutelou. A před půlnocí nakonec nejlepší jídlo dne. Perníček s marmeládou. Rozhodně to původně nebyl favorit. A od té doby nic. Nepřejedla jsem se pro tentokrát nijak zvlášť. Ale že má střeva si s nějakým vylučováním nedělají hlavu, mě překvapuje. Je přeci čtvrtek. Nicméně je pravda, že jsem měla práci.
Četla jsem ji. Dva dny v kuse. Do jedenácti, od šesti, občas něco vyřídit. A dnes poslat. Co dál? Dojet na byt, když se mi bude chtít, tak se prospat. Potom úkoly. Nashromáždilo se jich dost. A od úterý se začít učit. Z materiálů, které nemám.
Týdny v uspokojivém rytmu. Ve středu letáky, ve čtvrtek první várka nákupu, když je co. V sobotu večer nákup a upéct buchtu. V neděli se jí. V pondělí se tráví. A hlava se přesvědčuje, že musíme pokračovat. Protože si nedovedu představit, co by se stalo, kdybych přestala. Co bych jedla? Za co bych kupovala jídlo? Jak a kdy bych jedla? Co bych dělala s hrůzou? Snažit se na to všechno nemyslet. Je to prostě moje hra. Něco u čeho není jistá odpověď. Kdo s koho. Když bolí nohy, když je stále zima, když pohyb stojí úsilí. Když spánek nepřichází a je to jenom bdění. A když si uvědomíte, že tamto byl sen. Že jste chvíli spali. Tak je to ze soboty na neděli. To obrovské těšení na jídlo. A čtvrtky bývají nejhorší. Hlad. Tedy. Už vlastně ani ne. Chutě. Člověk se musí ovládat. Nebo zneškodnit. Prostě vydržet než půjde spát, protože v pátek už jsou to jenom dva dny, vlastně jen jeden. A navíc se v sobotu váží a nakupuje a peče a dělají se seznamy. Takže ten den se liší. Protože chci. Protože jsem prohrála duši? Protože jsem hrdá. Každý den se chodím sprchovat. Třeba před půlnocí. Třeba je mi zle. Jdu. Měním prádlo, peru. Nechci tam, kde jsem byla. Tady se mi svým způsobem líbí. Má to řád. A zvykla jsem si. Co se týče energie, tak už jsem mnohem odolnější. Žádné bolesti hlavy. Únava už tak moc nevyřazuje z provozu.

6+6+5+6+5+6+ 6+5? Protože když jím, tak nedokážu pracovat?
 


Komentáře

1 bludickka | 15. dubna 2015 v 20:26 | Reagovat

Na mě nejvíc zabírá mít doma jen samé zdravé věci a nic navíc... :) Obchod není tak blízko a chutě nejsou tak velké, aby mě donutily někam běžet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.