Duben 2015

Posnídat jednoho dne chleba se sýrem

27. dubna 2015 v 18:37 | misschien
Jak to v tělíčku tepe. Po dvou hodinách spánku, mnoha hodinách poslechu hudby a chrápání. Dvou koláčcích, buchtě a kakau.
Musím být úplně vysušená. Včera jsem moc nepila. Protože o 600 gramů ze dne na den se mimo běžného vylučování jen tak nepadá. A mé trávení se podle mého vzpamatuje nejdřív za tři hodinky. Ale spíše odpoledne.
Nicméně pohled na klíční kosti byl krásný. Jenom příští týden to bude trochu zklamání, když ta čísla už nebudou tak hezká.
Nemám ráda to pokoření. Ponížení. Ale jinak to neumím. Snažím se to udržet na jednou týdně. Abych se mohla soustředit. Ale potom čekání na zprávu. Konverzaci, která pro mě bude obtížná. Ale žaludek zrádně vesele poskočí, když se v jednáct objeví jednoduché ahoj.
Stejně se choulím. A čekám na strach.
Přišel. O půl druhé v noci. Jít spát.
O snu naučit se všechny jazyky. A vydělat na tom. Jaký sen mám já. Ještě nemám sny. V tu chvíli jsem teprve uspokojila tělesné potřeby. Řekl, že můj sen je jednoduché splnit. Nepřela jsem se s ním. Je to jednoduché. Mimoděk posnídat chleba se sýrem. Protože nemám chuť na marmeládu nebo na šunku. Odpoledne ani nevědět, co jsem snídala. Jasné jako kostka cukru. Zo klaar als een klontje.

Perlit v literatuře, a bát se chvíli poté.
A potom vědět. Že to není jen o vnímání a o strachu. Ale i o touhách a potřebách. A já je chci. Touhu po teple, spánku, jídle. Protože se uspokojí snadněji než volno, klid a objetí.
Další vřídek. Začít se natírat nebo to nepomůže? Spíše ne. Je to zbytečné. Do úterý se stejně většinou kůže ještě drží.

Bylo únorové ráno. Hradčanské náměstí. Slunce vycházelo a město se utápělo v oparu.
Protože možná neměla už moc co ztratit. Neměla už kam utéct. Čemu věřit. Co si slíbit. Že může cokoliv. A že na šílenství je nejkrásnější, že ho nezajímají důsledky.












Podivné výhody

25. dubna 2015 v 16:36 | misschien
Je to tak.
1. Učím se, abych nemyslela na hlad a chutě, které bych mohla cítit.
2. Nejím, abych nemusela myslet na to, že kromě učení nic jiného nedělám, že toho mám plné zuby. A že to vlastně není život?
3. Nejím, takže na konci týdne je krásné, když mohu jenom celý den sedět u stolu a učit se. Protože chůze stojí úsilí.
4. Mohu se celý týden na něco těšit. Na nedělní jídlo. Světlý bod.
5. Ušetřím čas.
Pomalu tomu přicházím na kloub. Trávení asi fungovat nebude. Z pátku na sobotu a ze soboty na neděli nejde spát. Zima přijde nejpozději v úterý.
Banánové a mandarinkové cupcakes. Tvarohové koláčky. Vajíčková bageta. Tortila. A jenom domácí úkoly, čtení povinné četby, šprtání slovíček a příprava materiálů. Odpočinková neděle.
Když panu letci vyprávím před usnutím pohádku, která původně byla novelou o dětské práci. A nechám tam i mrtvou holčičku.
Když se potřebuji při nabídnutí jídla tvářit znechuceně a zároveň nesmím.
Pach jídla.
Nechuť k fyzické lásce. Protože prostě nemám potřebné tekutiny.
Další dva boláky. Ale ještě nejdou vymáčknout a také jsou na nepříliš přístupném místě.
Mívám během týdne víc energie. Člověk si zvykne na cokoliv?
Stále se bojím o zuby.
Stále nosím kabát a dvě vrstvy rukavic. Protože to tak je.
Tvor, který se snaží přežít tím, že se ničí.

Lanoye - Programma
Programma
Weet ik veel hoe poëzie eruit
moet zien. Niet dat statische,
dat uniforme. Daar hou ik niet
zo van. Dezelfde toon herhaald
tot in den treure, en dat dan
'vormvastheid' noemen, of 'een
eigen stem', dat soort gelul.
Nee daar hou ik niet zo van.

Geef mij dan maar het favoriete
snoepgoed uit mijn jeugd. De
toverbal. Je zuigt en zuigt
maar, telkens komen er andere
kleuren te voorschijn en voor
je 't weet, heb je helemaal
niets meer. Dát is het, vind
ik. Zoiets. Ongeveer.

Já hraju

20. dubna 2015 v 10:00 | Misschien
Blížíme se do finále. Dva závěrečné levely. Ale máme natrénováno. A možná bude venku i teplo.
Nejprve si dáme malý maraton. 6+6+6+5 a potom závěrečné 6+6+5. Známe to? Během maratonu máme zkoušku z literatury, jazyka, gramatických cvičení a referát na lexikografii. A na závěr s ohňostrojem BZK. Těšíme se? Koupíme medvídka mývala. Pondělní supermanovský pocit. Proflámovaný víkend.
pan letec: To jako jíš jenom v neděli?
Misschien: ticho
pan letec: Nemusíš se urážet. Jen jsem se zeptal.
Misschien: Neurazila jsem se. Jen neodpovídám.
6+6+5
6+5
6+6+5
6+6+6+5
6+6+5
Za stromy dva vlci hladoví. Bojovat s vlastním tělem. Třeba to dopadne jinak.
Jako francouzský klasicismus. Pět dějství.

Strach, ale ne bezmoc

10. dubna 2015 v 22:56 | Misschien
Samozřejmě, že se bojím. Ale je to strach, který má řešení. Vždycky mohu přestat. Mohu s tím něco dělat. Není to ta hrůza, u které musím čekat na konečný termín rozsudku a nechat se ničit do poslední chvíle. A se strachem, kterého se mohu zbavit, se bojuje líp. Dává zapomenout na děs a hrůzu. I když bude mít možná horší následky. Následky, to je to, co občas vzbuzuje obavy. Na druhou stranu, zdraví teď nehraje roli. Jde o výsledky. A blázni vlastně důsledky neřeší.
1. Dnes v noci se mi zdál sen. Bolelo mě v krku, chtěla jsem to ukázat mamince, aby se na to podívala, ale nejdřív jsem se zkusila podívat sama v zrcadle. Skoro jsem neměla zuby. Malé hnědé zbytky, jeden přední byl ještě velký. Když jsem si vypláchla z úst, byla ta tekutina hnědá. Pořád. Toho se bojím, o zuby. Nehty, vlasy, kůže, u toho všeho tuším, že se obnoví, ale zuby jsou náchylné.
2. Poslední dva týdny jsou zvláštní. Ano, na konci března jsem se kardinálně přejedla. Potom tři dny skoro průjem. Což nebývalo. Ale pochopila jsem to s ohledem na zkonzumované věci. Ale ven nešlo všechno. Až v neděli. Sotva jsem si dala pár soust, tak přišla bolest břicha. A za chvíli byly zbytky venku. Od té doby ticho po pěšině. Zvláštní. Nemohu posoudit, jestli málo nebo moc. Tak vysokou hru jsem nikdy nehrála.
3. Ať jsem minulou neděli snědla cokoliv, bylo mi zle. Bojím se, že se to bude opakovat. Cheat day, u kterého nemůžete podvádět a přejíst se, je na nic. Doufám, že teď to bude dobré. Musím dodržet pořadí. Začít šťávou, nepřehánět to tentokrát s tekutinami, potom chléb se sýrem a buchta. Arašídové máslo až potom. Možná je pro organismus příliš zatěžující. Určitě je zatěžující, to vím. Snad budu moci normálně jíst. Bojím se, že ne.
4. Nebojím se. Případné neplodnosti. Rouhání? Mé bakalářské dítě už se narodilo.
5. Dnes obrovská chuť na silný zeleninový vývar. Potom mi došlo, že organismus má asi málo soli. Nebo něčeho. Vlastně všeho. Hlavně nechodit na krevní testy. To by se asi doktoři divili. Ale nějakou dobu to nemusím řešit. Do zkoušek k lékařům nemusím. Křeč, která přišla ve čtvrtek. Místo po čokoládě. Místo při aktivitě. Bez příčiny. Jednou týdně tabletka železa, kvalitní rozpustné magnesium, rozmixované bobulovité ovoce, trocha zeleniny, mléko. Spousta cukru, tuků, čokolády.
6. Jak dlouho si mohu hrát, aniž by to byla nemoc? Když jím jednou týdně. Hodně jím jednou týdně. Když to jde. Potřebuji necelé dva měsíce. Měsíc a kus mám za sebou. Potřebuji.
Psal mi včera. Myslel si, že mám narozeniny. Nejprve rychlá a zábavná konverzace. Potom pomlky, pauzy. Bolelo to. Jako vždy. Vysnít si někoho, kdo není.

Na druhém konci republiky se rodí mé dítě

9. dubna 2015 v 13:58 | Misschien
Mám asi hodinu a půl. Než se mi vybije baterie. Školu jsem měla do jedenácti. Je půl druhé a já jsem v knihovně. Za chvíli se 300 kilometrů ode mě začne tisknout mé dítě.
Tato neděle byla zvláštní. A zrovna se mi to vůbec nehodilo. Přejít ze zácpy do průjmu na základě vody a trochy arašídového másla. Moučník, na který jsem se moc těšila. Byl odporný. Co se dá dělat. Stane se. Snídala jsem v posteli. Poprvé po opravdu dlouhé době. Dívala se na jeden díl seriálu. Bylo to báječné. Potom příprava vajíčkového salátu. A těšení se na oběd. Mac'n'cheese. S čedarem za víc než stovku. Nechutnalo mi. Dala jsem si tři vidličky a bylo mi extrémně špatně. Celé dopoledne mi bylo divně. Ta energie, kterou si vzalo trávení, trávení ničeho, mi hodně chyběla. Občas jsem něco zobla, ale bylo mi celou dobu mizerně. Na bakalářku jsem skoro nesáhla. Protože jsem byla ráda, že ležím. Až kolem osmé se to zlepšilo. Chleba se sýrem, zeleninový salát, tvaroh s nutelou. A před půlnocí nakonec nejlepší jídlo dne. Perníček s marmeládou. Rozhodně to původně nebyl favorit. A od té doby nic. Nepřejedla jsem se pro tentokrát nijak zvlášť. Ale že má střeva si s nějakým vylučováním nedělají hlavu, mě překvapuje. Je přeci čtvrtek. Nicméně je pravda, že jsem měla práci.
Četla jsem ji. Dva dny v kuse. Do jedenácti, od šesti, občas něco vyřídit. A dnes poslat. Co dál? Dojet na byt, když se mi bude chtít, tak se prospat. Potom úkoly. Nashromáždilo se jich dost. A od úterý se začít učit. Z materiálů, které nemám.
Týdny v uspokojivém rytmu. Ve středu letáky, ve čtvrtek první várka nákupu, když je co. V sobotu večer nákup a upéct buchtu. V neděli se jí. V pondělí se tráví. A hlava se přesvědčuje, že musíme pokračovat. Protože si nedovedu představit, co by se stalo, kdybych přestala. Co bych jedla? Za co bych kupovala jídlo? Jak a kdy bych jedla? Co bych dělala s hrůzou? Snažit se na to všechno nemyslet. Je to prostě moje hra. Něco u čeho není jistá odpověď. Kdo s koho. Když bolí nohy, když je stále zima, když pohyb stojí úsilí. Když spánek nepřichází a je to jenom bdění. A když si uvědomíte, že tamto byl sen. Že jste chvíli spali. Tak je to ze soboty na neděli. To obrovské těšení na jídlo. A čtvrtky bývají nejhorší. Hlad. Tedy. Už vlastně ani ne. Chutě. Člověk se musí ovládat. Nebo zneškodnit. Prostě vydržet než půjde spát, protože v pátek už jsou to jenom dva dny, vlastně jen jeden. A navíc se v sobotu váží a nakupuje a peče a dělají se seznamy. Takže ten den se liší. Protože chci. Protože jsem prohrála duši? Protože jsem hrdá. Každý den se chodím sprchovat. Třeba před půlnocí. Třeba je mi zle. Jdu. Měním prádlo, peru. Nechci tam, kde jsem byla. Tady se mi svým způsobem líbí. Má to řád. A zvykla jsem si. Co se týče energie, tak už jsem mnohem odolnější. Žádné bolesti hlavy. Únava už tak moc nevyřazuje z provozu.

6+6+5+6+5+6+ 6+5? Protože když jím, tak nedokážu pracovat?