Za stromy dva vlci hladoví

15. března 2015 v 20:18 | misschien
Ze čtvrtku na pátek jsem spala asi čtyři hodiny. Z pátku na sobotu také tak. Ze soboty na neděli jsem spala nejlépe. Napapaná. Ale šla jsem spát ve dvě a vstávala v sedm. Bude to lepší. Spánek si příliš odpírat nebudu. Hraju jiné hry.

Když si myslíte, že na Erasmus pojedete do Amsterdamu. Potom přistoupíte na Leiden. Potom do Amsterdamu. A nakonec to vypadá na Utrecht. Protože studovat magisterské studium v Nizozemsku v nizozemštině nejde všude. Zvlášť, když chcete studovat nizozemský jazyk a literaturu.

Když se stáváte němými. Křičet hrůzou by bylo k ničemu. A tak mlčíte. Mlčíte. A čekáte. Když přijdete o dva volné týdny na přípravu. Změna data zkoušek z konce června na jeho začátek. Sázky se zvyšují.

Ta bezmoc. Nemůže nic. Dala mi dva tisíce. Ať nemusím chodit do práce. Dala by mi i těch pět, které si za dva měsíce vydělám (a které budu potřebovat? a které někde v úsporách naštěstí mám?), ale to po ní nechci. Protože obě víme, že to nic neznamená. Nemůže nic. Může mě vyslechnout. Ta čokoládová bezmoc. Kdyby cokoliv. Přijeď nebo nejezdi. Béčko ještě máš? Nemusíš jít teď. A obě víme, že to musím zkusit. Protože to jsme my. Protože to jsem já. Já a dveře. Omlouvá smrt? Hospitalizace? Nevím.

Marmelády (malinová, jahodová, meruňková). Ořechy. Okurky. Ovoce (rybíz + maliny). Frgál. Brambory. Jablka. Česnek. Ruský slovník. Také jezdíte domů s "nákupním" seznamem?

Tento víkend "oslava" narozenin. Nic to neznamená. Můj život neběží v letech. 4,3,2. Odpočítává se. Dorty a suši a salát. Ale 6+6+5 jsem splnila. Hrdost? Ani ne. Spíše jsem se snažila usnout. Spokojená, že jsem to zvládla. A hlavně, že mi konečně bylo v posteli teplo. Tlusté domácí pyžamo a vytopený pokoj. Ani na nohy mi zima nebyla.

Za stromy dva vlci hladoví. Dva vlci s jizvami na těle, z oblohy svržení andělé, nepoví, mlčí, mají hlad.

Hlad a děs. Přehazují si mě. Jediný způsob jak zvládnout děs je zvládnout hlad. Jediné, co mi umožní vydržet hlad, je děs. Hlavně nesmí pojít. Kam by to jinak mohlo dojít? Hraju si. Nic jiného. Jenom vydržet hrát dál. A výš a rychleji. A nekřičet. Mlčet. Protože nejhůř se odpovídá na mlčení.

Rozhovor s Mojmírem. Kupodivu nebyl o sexu. Byl s přestávkami. Byl zvláštní. Bez zájmu. Byl ve chvíli, kdy jsem potřebovala pozornost. Kterou vlastně potřebuji pořád. Objetí, útěchu, aby všechno bylo dobré. Ale objetí nic neřeší. Milá slova také ne. Takže?

Blikají dvě hvězdy temnou nocí. Chyť se mě za ruku ve tmě této, snadné a lehké nebude to. Kdo jiný líp to ví nežli my, vyhnaní do tmy a do zimy. Pravda a láska ta pro nás není. Já ženich a ty má nevěsta, co nás to potkalo na cestách? Neptej se, stejně ti nepoví, za stromy dva vlci hladoví.

Zítra pokračujeme. 6+5. Slabí neprotestují. Neodporují. Možná nic nevydrží. Možná je jim zima. Možná je po jídle bolí při čištění zuby. Ale pět dní se natírají a kůže není suchá. Ptal se, jestli chodím bruslit a proč ne. "Nemám společensky přijatelnou odpověď." Protože bych teď sice tři dny něco odbruslila, ale v sobotu bych víc než okruh nedala.

Během tří hodin spánku jsem třikrát státnicovala. Jednou byla součástí zkoušky příprava potahovaného dortu.
Stála jsem frontu na snížení platu.
Znáš Mojmíra? Částečně. A co o něm víš? Průměrná doba 3-10.
Jednou si zapnu ráno televizi a podívám se na celou Snídani s Novou.
Někdy mám pocity absurdity. Místo, kde se ve skleníku topí svíčkami a pěstují se sušené kaktusy.
Máme doma štrůdlonožku. Žere konce štrůdlů.
Proč mají Nizozemci šest fazolových přísloví (a proč my ani jedno?)
Stanu se nizozemskou tetou Kateřinou.
Až zase někde uvidím papír a izolepu zdarma na zabalení zakoupeného zboží, tak si uvědomím, že to budu já, kdo to bude vybalovat
Ztratila jsem ideu, ale získala úvod motivačního dopisu.
Co mají společného Erasmus, bakalářka a daňové přiznání? Datum odevzdání konec března.

Protože Boven is het stil. Nahoře je ticho. A v Praze také. Je těžké mluvit. Když mluvit znamená formulovat vše děsivé. Přechází se do zajíkání, do pláče, do nádechů a výdechů. A zase se nemluví. Jenom vyje. Zatínají se zuby. Kůže se celkem drží.
Co jiného dělá život životem než utrpení?
A všechna ta velká slova nebudou nic znamenat.
 


Komentáře

1 bludickka | E-mail | Web | 20. března 2015 v 16:54 | Reagovat

Taky chceš zmizet do zahraničí? Každý odjíždí nebo rodí.. už je toho nějak moc.
Co dělat se životem? Třeba snažit se nenechat semlít vším tím utrpením.

2 Misschien | Web | 22. března 2015 v 22:48 | Reagovat

Chápu racionální důvody, proč je prospěšné jet. Nikdo po mně nechce, abych se s nimi ztotožnila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.