5,22 je poslední

2. března 2015 v 20:56 | misschien
V břiše mám malou bestii. Představuji si ji jako lišku. A ta kouše. Je třeba se jí vyhnout. Otázkou je jak. Dnes se mi to nedaří. Včera to bylo hrozné. Zítra to snad bude lepší. Je to strach. Děs. Hrůza. Problém je, že se mnou bude ještě dlouho. Takže je třeba ji vysílit. Zaměstnat se už nepomáhá, je třeba se zneprovoznit. Minulý týden to fungovalo. Dokonce výborně. Vytáhlo mě to z poměrně slušného bahna. Bahna, co chutnalo po mýdle. Ačkoliv z toho mě to dostalo už o týden dřív. Čas letí. Teď si hryzla. Ale ona pojde hlady. Nejhorší je, že dřív než otupělost přišel chlad. Ale co, zatím se to dá. Nebaví mě se pořád bát. Nemoci myslet si, co chci. Muset psát práci, o které vím, že nemá nejmenší smysl. Něco za to dostanu. Ale já nevím, jestli chci něco vyměnit. Musím. Netuším jak. Nic na mě nefunguje. Bez odezvy. Bič ani cukr. Nechce se mi. Nedělám. Chodím spát v osm. Je to zbytečné. Protože stejně neusnu. Mezi půl druhou a šestou krátké bezvědomí. A potom občas ještě dvě hodiny. Ale na dnešek jsem spala. A dnes mám myslím také ještě sílu spát. Jak to bude? Bojím se. Možná tak, že dotáhnu 6+6+5 do konce. Když to bude fungovat, tak asi ano. Já se nechci bát.


Nechodím bruslit. Jediné, čeho si po telefonu může všimnout. Kdyby nebyly matky, nebylo by lží. Nelhat alespoň o něčem. Ten zbytek je na mně.
Zlepšila jsem se. Od úterý se denně sprchuji, dvakrát denně si myju zuby a měním každý den spodní prádlo. Vyprat silonky a podprsenku jsem nezvládla, ale silonky vyperu zítra, aby stihly do čtvrtka uschnout. A myslím, že se i češu. Ráno jsem byla optimistická ohledně toho, že si tento týden osvojím něco "nového". Ale je mi moc zima, abych se natírala po sprchování krémem. Raději rychle pod peřinu.
Nechodím tam, kde bych mohla potkat Mojmíra. Protože potkat ho a zůstat bez odezvy je mi nepříjemné. Když neodezva zůstane bez odezvy. Včera jsme si přesto psali. Bolelo to. Dlouhé přestávky v hovoru mě nebaví. Chce mi něco sdělovat nebo ne? Popisoval své sny. Psal o svých plánech. Když se peřina srazí se sny. Bolelo to. Strašně moc. Navíc včera "cheat day", takže v plném vědomí a ještě k tomu oslabená, citlivá po čokoládě. K procesu zlepšení patřilo i ostříhání nehtů. Bohudík. Teď by se muselo hrát na spojování teček.
Probudit se na vrcholku ruského kola a dostat hrnek kakaa.
Pudink z chia semínek byl odporný. Brownies nedopečené. Kaše s banánem a arašídovým máslem zajímavá, s kakaem a skořicí skvělá. Potom slabost. Tendence usínat. Tělo dostalo energii potřebnou pro spánek. Teplo. Také to nebylo špatné. Arabské brambory se povedly. Pomazánka z pórku byla nahořklá. Spousta tatarky to zakryla a s krekry k seriálu skvělé. Zbytky z minulého týdne v podobě čokolád a sušenek. Kotel zázvorového čaje. Rybízové smoothie. Příliš kyselé. Ale aspoň jsem zlikvidovala rybíz.
Když někdo psal o snech a plánech. Konkrétních. Upír, který saje chuť se do něčeho nového pustit. Neptejte se mě, jak se mám. Nemám sílu lhát. Nechce se mi vytrhávat kousky z reality. Nechce se mi přidávat kontrast, sytost, zrychlovat záběry.
Dnes jsem vnímala. Skupinu hradní stráže, která se smála, když viděli, jak se mi podlomila noha. Ale bylo to milé. Skupinka mladých cizinců, mezi kterými to zašumělo, když jsem prošla kolem. A dokonce pokus o zapískání. Bylo hezky. Svítilo slunce. Obešla bych se bez těch vjemů. Bez bestie.
Počasí na brusle. Nejdu. Slabost kvůli lišce je jen výmluva. Dnes bych to zvládla. Ale nechce se mi.

Čas umýt sebe. Umýt zuby. Učesat vlasy a jít si lehnout. Čekat na spánek.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.