Březen 2015

Nebylo to dvacet cizích chlapů, byla jsem to já

29. března 2015 v 11:14 | misschien
První byla zelená. Zelené povlečení. Potom růžové pyžamo. Modrý kabel od lampy. Višňově hnědá police. Bílé stěny. Dny jsou tak ošklivé. Barevné bez mlhy. Horké. Ale horko je prima. Nateklé prsty a celé tělo. Nevejdu se do bot. Kabát se bude špatně zapínat. Asi budu mít zase odřený krk.
Sucho. A to jsem před hodinou pila. Když jsem se vzbudila. V břiše balvan. Včera to bylo šílenství. A vlastně částečně i dnes. Do jedné? Nevím. Ale beestje je tady. Dlouho byla relativně zahnaná do kouta. Myslela jsem si, že zmizela. Že jsem to zvládla. Když jsem jela domů, tak byly trochu problémy, ač jsem byla částečně oslabená. Ale dalo se to. Potom spánek nepřicházel. Z pátku na sobotu dohromady tak hodinu a půl? V kombinaci s oslavou narozenin, psaním a všemožnými pocity. Kocovina je nic oproti tomuto. Dostatečně pít. Nejíst. Jen to, co je nutné. Já jsem teď v koutku a ona kouše. Klidně do obličeje. Je jí to jedno. Užívá si převahu. A já se choulím. Jako by zimou. Hrbím. Pan otec to nemá rád. A to přepínám na společenský pohled v přítomnosti lidí.
Strach. Z něčeho. Asi ze všeho. Konkrétní zdroj se určuje těžko.
Radost. Že píše. Těžkopádná konverzace. Pomlky. Po víc než deseti dnech. Ve chvíli, kdy jsem potřebovala člověka. Anonymní mužské objetí. Ale takové, které by vše vyřešilo. Ale nakonec pomohl. Ve dvě ráno jsem naprosto unavená usnula.

Kilová Nutela. Výraz čokoládové bezmoci. O štíhlých nohou. Podle strýčka mi to slušelo.

Klouby nebolí

23. března 2015 v 9:22 | misschien
Ještě jsem se včera zapomněla zmínit o tom, že většinou den poté solidně bolí klouby. Dnes nebolely. Bonus. A spala jsem.
Přemýšlela jsem o té únavě. Napadlo mě nové řešení. Původní teze byla, že když se člověk nají, dostane do sebe cukry a má energii. Potom jako vždy přijde propad, rychlé cukry zmizí a jestli v tu chvíli dotyčný stojí, tak je na vývrat a musí si sednout, napít se a odpočinout si. Teď mám podle mého lepší verzi. Trávení je proces. Potřebuje vodu, proto mám i přes veškerá nápojová pravidla žízeň, a energii. A tu nemá, když teprve začíná. Takže zobne všechnu dostupnou energii, která v tělu zbyla. Myslím, že tato verze je správnější. Co se týče spánku, tak vlastně na jednu stranu mám dost energie, abych mohla spát, ale zároveň trávení potřebuje tolik energie, že mě příšerně unaví a já jsem i po osmi hodinách jak po ráně palicí. Viníka jsme našli.
Uvažuji, že příště budu jíst jen do devíti. A že si domů nic moc speciálního kupovat nebudu. To by mě zajímalo, jak budou tato rozhodnutí vypadat za pár dnů (při druhém čtení si vzpomněla na lískové oříšky v čokoládě).

Tak mi bylo nevolno. Ráno jsem byla vzhůru od pěti. Malé natěšené (vyděšené) dítě. Vydržela jsem ležet do šesti, potom ještě tři písničky a hurá na to. Vyndat máslo na krém, polknout vitaminy, vypít půl litr vody. Zobnout brownies, udělat rybízové "smoothie", dát si kakao a sušenky a bábovku. Potom jsem si chvíli lehla. Viz slabost. Přišel pan letec. Nabídla jsem mu omeletu. Souhlasil. Podařily se mi dvě chuťově skvělé s roztopeným sýrem, jarní cibulkou a sušenými rajčátky. Bílkoviny. Hahahahaha. Něco nenáročného na trávení. Během umývání pánve na vývrat. Měla jsem co dělat, abych to dodělala a bohužel mi nezbývala energie na komunikaci. Když jsem se natáhla, tak krátká konverzace s panem letcem. Velmi obecná, velmi povrchní. Že si nemá dělat starosti, že mi to teď dělá. Po chvíli si přišel lehnout také. Objal mne. Jen tak ležet a povídat si. Příjemné. Nakonec jsme se pomilovali. Pro ty okamžiky dotyku teplé lidské kůže. Příliš to ale nefungovalo. Uvědomila jsem si, jak málo namáhám svaly, které už nemám. Pět křečí vedlo k nabídce šumivého magnesia. Sex jako prostředek k obdivování mužského těla.

Mojmír. Dva rozhovory. Při obou unavená. Dětinská. Co se dá dělat. Výměna fotografií z dětství. V pondělí a v úterý. V neděli bylo ticho. Nemáme vždy, co chceme. A navíc, o čem psát. Nicméně stejně mi to chybělo. Svět s energií a chutí do života. Svět vzdušných zámků.

Žádný návod na carrot cake neobsahoval návod na marcipánové mrkvička. Vymodelovat kužely. Dát do lednice. Ze zelené nastrouhat dlouhé kusy, udělat z nich trsy, dát do lednice. Pomocí špejle udělat otvor do mrkví, strčit zelený trs a máme dokonalou mrkev dle směrnic EU.


Tentokrát se mi nechtělo zvracet. Dobré znamení, že jsem to nepřehnala, anebo už si tělo zvyklo?



49,6

22. března 2015 v 23:25 | Misschien
Kakaem se v podstatě začalo, kakaem se skončí. Mezitím spousta věcí. Předtím také.

Stokrát raději bojuji se svým tělem než se strachem.
O chladu. Prodavač, který se diví mým rukavicím. A to neví, že ruce mám ledové a pod těmito rukavicemi mám ještě jedny. V sobotu večer po důkladném úklidu neteče teplá voda na koupel. Hodinu se mi nedaří začít usínat, protože se třesu zimou a nejsem schopna si vyhřát peřinu. Místo nohou kusy ledu. Topení jede celou noc na čtyřku a já mám manželskou přikrývku celou pro sebe.
O nemoci. Škrábání v krku. A kašel. Občas. V krku škrábe hodně. Jen abych nebyla moc nemocná. Je teprve pondělí. Nejdřív do sebe dostanu nějaké vitaminy v neděli. Snad to bez nich zvládnu. Předběžně plánuji česnekovou pomazánku. Škrábání v krku je opravdu příšerné. Skoro nemohu mluvit. V úterý se to zlepší a potom už je to zcela pryč. Že by denní příjem jídla poškodil sliznici? Nestalo se to poprvé.
Práší se ze mě. Natírání mělo rychlý úspěch, ale očividně ne trvalý. Přemýšlím, jestli má cenu se snažit i tento týden od úterka, když jedu v pátek domů. Ještě nevím. Stejně budu oblečená. Ale není to moc hezký pohled.
Našla jsem si na stehnu bolák. Nebo vřídek. Nevím. Takový a na takovém místě jsem měla jen jednou asi před třemi týdny. Myslela jsem, že je to buď jídlem, nebo hygienou. Vypadalo to na hygienu, teď bych věřila variantě jídlo.
Rány se hůř hojí. Ta na noze od boláku je stále dobře viditelná. Škrábance jsou naštěstí povrchové. Včera spousta krve po sloupnutí strupu.
Zuby jsou citlivé. Nejhorší je to když jím, ale ani během týdne to není slavné. Občas trochu trnou.
Někdy bolí celé tělo. Ale to je také z toho sezení za počítačem v jedné poloze. Vstát byl ke konci týdne trochu problém. Fyzicky. Občas zvláštní tah v ramenou. Slabost v nohou. Hlavně žádné příliš rychlé pohyby. Aby hlava stačila držet tempo s tělem. Po dlouhé době bez podpatků. V trekovkách. Ta možnost jít rychle. Ale nepřehnat to. Nejhorší je vejít na eskalátor.
Křeče. Moc je nemívám. Možná proto, že se moc nehýbu a nenamáhám. Dnes ale byly.
Ráno železo, béčko, večer magnosol. Dát si rybízový džus. Doplňovat vitaminy. Moč je celý den v barvě citronového vitacitu. Důsledek nezvyklé přemíry vitamínů, jejich složení, faktu, že jím, nebo nějaká jiná reakce. Také to tu párkrát bylo. Tipla bych to na béčko.
Vlasy se třepí. Trpí a budou trpět. Tahám za ně, když jsem nervózní nebo když se soustředím.
Záděry na nehtech, domlácené nohy z bot, nehty jako takové se relativně drží.
Nemožnost spánku v posledních dnech. A zároveň únava. Božská kombinace. Ale zabraňuje hrůze.


O Mojmírovi a mé dětinskosti. Která se stupňovala. O neschopnosti mluvit, protože řeč nic neřeší. Novém šátku. Mrkvovém dortu. Pocitech síly a slabosti. Milování s panem letcem. Někdy jindy. Dnes jsem unavená. Dnes jdu spát. Zítra se vzbudím a budu mít obrovskou žízeň. Protože dnes jsem jedla.

Tweetujeme #1

22. března 2015 v 22:40 | Misschien
Chodím domů s pravidelností účtů za telefon.
Ve srovnání s tím, co jsem tělu provedla, je znásilnění procházka růžovým sadem.
"V roce 1897 se setkáváme s prvním projevem zájmu státu i o lidové knihovny (prvním v tom smyslu, že již nešlo o pouhé brzdění jejich vývoje)."
Jak přeložím diletantismus, fakt nevím.
Narozenin jsem si všimla pár minut po půlnoci, skončily pro mě o hodinu později, když jsem šla spát.
Já říkám, že tatarka spraví všechno. I šest hodin vlakem bez vody.
Proč jsou u žen často v módě mužské košile? A už jste někdy žehlili prsní záševky
Koninklijke Bibliotheek je bílá kostička.
Zase se ze mě práší. Doslova i obrazně.
Vy si myslíte, že nic nedělám, ale já už jsem rozbila skleničku (6:32).
Někdo pozve předem na panáka, někdo potom na snídani, někdo během na šumivé magnesium. O sexu se nemluví.
Má moč má odstín citronového vitacitu. Béčko, železo, nebo prostě jen můj životní styl?
"Do každé nové společnosti vstupuji s nadějí, že v ní konečně jednou najdu monstrum." Doktor škrtikočka jede do lázní
Existuje přímá úměra mezi srozumitelností projevu a čitelností písma.
Na co potřebujete u výroby carrot cake kružítko?
Společenský život je v troskách, když jediná akce, na kterou pozvaní, je konference studentů filosofie.
Když zjistíte, že váš holohlavý spolužák má rekvalifikaci na kadeřníka.
V mém pokoji byla ubytována cnc frézka.


Za stromy dva vlci hladoví

15. března 2015 v 20:18 | misschien
Ze čtvrtku na pátek jsem spala asi čtyři hodiny. Z pátku na sobotu také tak. Ze soboty na neděli jsem spala nejlépe. Napapaná. Ale šla jsem spát ve dvě a vstávala v sedm. Bude to lepší. Spánek si příliš odpírat nebudu. Hraju jiné hry.

Když si myslíte, že na Erasmus pojedete do Amsterdamu. Potom přistoupíte na Leiden. Potom do Amsterdamu. A nakonec to vypadá na Utrecht. Protože studovat magisterské studium v Nizozemsku v nizozemštině nejde všude. Zvlášť, když chcete studovat nizozemský jazyk a literaturu.

Když se stáváte němými. Křičet hrůzou by bylo k ničemu. A tak mlčíte. Mlčíte. A čekáte. Když přijdete o dva volné týdny na přípravu. Změna data zkoušek z konce června na jeho začátek. Sázky se zvyšují.

Ta bezmoc. Nemůže nic. Dala mi dva tisíce. Ať nemusím chodit do práce. Dala by mi i těch pět, které si za dva měsíce vydělám (a které budu potřebovat? a které někde v úsporách naštěstí mám?), ale to po ní nechci. Protože obě víme, že to nic neznamená. Nemůže nic. Může mě vyslechnout. Ta čokoládová bezmoc. Kdyby cokoliv. Přijeď nebo nejezdi. Béčko ještě máš? Nemusíš jít teď. A obě víme, že to musím zkusit. Protože to jsme my. Protože to jsem já. Já a dveře. Omlouvá smrt? Hospitalizace? Nevím.

Marmelády (malinová, jahodová, meruňková). Ořechy. Okurky. Ovoce (rybíz + maliny). Frgál. Brambory. Jablka. Česnek. Ruský slovník. Také jezdíte domů s "nákupním" seznamem?

Tento víkend "oslava" narozenin. Nic to neznamená. Můj život neběží v letech. 4,3,2. Odpočítává se. Dorty a suši a salát. Ale 6+6+5 jsem splnila. Hrdost? Ani ne. Spíše jsem se snažila usnout. Spokojená, že jsem to zvládla. A hlavně, že mi konečně bylo v posteli teplo. Tlusté domácí pyžamo a vytopený pokoj. Ani na nohy mi zima nebyla.

Za stromy dva vlci hladoví. Dva vlci s jizvami na těle, z oblohy svržení andělé, nepoví, mlčí, mají hlad.

Hlad a děs. Přehazují si mě. Jediný způsob jak zvládnout děs je zvládnout hlad. Jediné, co mi umožní vydržet hlad, je děs. Hlavně nesmí pojít. Kam by to jinak mohlo dojít? Hraju si. Nic jiného. Jenom vydržet hrát dál. A výš a rychleji. A nekřičet. Mlčet. Protože nejhůř se odpovídá na mlčení.

Rozhovor s Mojmírem. Kupodivu nebyl o sexu. Byl s přestávkami. Byl zvláštní. Bez zájmu. Byl ve chvíli, kdy jsem potřebovala pozornost. Kterou vlastně potřebuji pořád. Objetí, útěchu, aby všechno bylo dobré. Ale objetí nic neřeší. Milá slova také ne. Takže?

Blikají dvě hvězdy temnou nocí. Chyť se mě za ruku ve tmě této, snadné a lehké nebude to. Kdo jiný líp to ví nežli my, vyhnaní do tmy a do zimy. Pravda a láska ta pro nás není. Já ženich a ty má nevěsta, co nás to potkalo na cestách? Neptej se, stejně ti nepoví, za stromy dva vlci hladoví.

Zítra pokračujeme. 6+5. Slabí neprotestují. Neodporují. Možná nic nevydrží. Možná je jim zima. Možná je po jídle bolí při čištění zuby. Ale pět dní se natírají a kůže není suchá. Ptal se, jestli chodím bruslit a proč ne. "Nemám společensky přijatelnou odpověď." Protože bych teď sice tři dny něco odbruslila, ale v sobotu bych víc než okruh nedala.

Během tří hodin spánku jsem třikrát státnicovala. Jednou byla součástí zkoušky příprava potahovaného dortu.
Stála jsem frontu na snížení platu.
Znáš Mojmíra? Částečně. A co o něm víš? Průměrná doba 3-10.
Jednou si zapnu ráno televizi a podívám se na celou Snídani s Novou.
Někdy mám pocity absurdity. Místo, kde se ve skleníku topí svíčkami a pěstují se sušené kaktusy.
Máme doma štrůdlonožku. Žere konce štrůdlů.
Proč mají Nizozemci šest fazolových přísloví (a proč my ani jedno?)
Stanu se nizozemskou tetou Kateřinou.
Až zase někde uvidím papír a izolepu zdarma na zabalení zakoupeného zboží, tak si uvědomím, že to budu já, kdo to bude vybalovat
Ztratila jsem ideu, ale získala úvod motivačního dopisu.
Co mají společného Erasmus, bakalářka a daňové přiznání? Datum odevzdání konec března.

Protože Boven is het stil. Nahoře je ticho. A v Praze také. Je těžké mluvit. Když mluvit znamená formulovat vše děsivé. Přechází se do zajíkání, do pláče, do nádechů a výdechů. A zase se nemluví. Jenom vyje. Zatínají se zuby. Kůže se celkem drží.
Co jiného dělá život životem než utrpení?
A všechna ta velká slova nebudou nic znamenat.

3-7 minut, potom mě to přestane bavit

9. března 2015 v 10:39 | misschien
Je to určitý druh kocoviny. A ano, nelíbí se mi to. Momentálně mám i husí kůži. Ale to proto, že pod deku táhne. A všechno je jasné. Barevné. Hrozivé. Pohyb bez potíží. Bez bolesti. Když pomineme indispozice z příjmu jídla. Je to zatím vždy stejné.

První vždy vypiju dva hrnky vody. Půl litr je to určitě. Potom něco sním. Tentokrát to byly tři kousky brownies a sušenka. Potom se dostaví obrovské sucho v ústech. Protože trávení potřebuje vodu. Potom jsem si nachystala smoothie. Maliny rozmixovat, zakysaná smetana, mléko a cukr. A ty maliny jsem si propasírovala. Pěkně do skleničky. K tomu krekr (miluji krekry)s máslem a arašídovým máslem a dvě sušenky. Potom mi chvíli nebylo nic moc. Už by mi i stačilo. Ale pokračovalo to dál. Potom večer žízeň. Ale do těla už se moc tekutin nevejde. V noci se člověk probudí úplně vyschlý. Protože trávení potřebuje vodu. A tak se napije. A ráno opět Sahara. Pít. Pít. Pít. Ale to je vlastně jen hra. Miniproblém. Ve srovnání s tím, že vidí vše zase jasně.

Žbrblance

7. března 2015 v 11:03 | Misschien
Bolí mě celé tělo. V noci po mnoha dnech místo spánku převážně ležení a malá bolest hlavy. Probudit se v šest a do desíti ležet. Hlavně za krkem to bolí. A trochu nohy. A rudá před očima, když rychle vstanu a nějakou dobu před tím jsem nepila. Kůže je suchá. Nohy studené.
Nebolí mě člověk. Je mu dobře. Otupěle dobře. Při nadbytečném cvičení úsměv. Klid v duši. Škoda, že dnes je poslední den. Sice bych to vydržela déle, ale nemělo by to řád. Takže začátek týdne budu hrát zase v oslabení. Ale teď jsem silná. Ačkoliv v podstatě úplně slabá. Míšení pojmů.

Včera jsem si stáhla speciální aplikaci a teď poslouchám Pippi Dlouhou Punčochu v nizozemštině. Opravdu musím ocenit kvalitu nebo schopnosti českého překladatele. Znám knihu skoro zpaměti, tak mohu srovnávat a je to pro mě lepší i pro porozumění. Po dlouhé době konečně něco nizozemského, co mě baví. Jenom škoda, že nemohu srovnat i s originálem. Jeden příklad ze začátku knihy:
nizozemsky: "Nu, bakken we pannenkoeken. Nu, bakken we pannenkoeken. Nu, bakken we pannenkoeken." (Teď budeme smažit lívance.)
česky: Nasmažíme lívanců, naděláme ňamňamců, najíme se žbrblanců."

V úterý ráno jsem pomohla jeptišce. Ve středu večer konverzace s Mojmírem. Na téma zpětné vazby. Tří hodinový rozhovor, proti kterému je 50 odstínů šedi pohádka o Popelce. Naprosto nezajímavé téma. Myslím, že o sexu nemá cenu detailně psát, buď převést do praxe nebo nechat být. Možná to celé dělám jen kvůli větě: "Tu vizitku si schovej. Později si budeš říkat, že jsi kdysi byla tak krásná, že ti muži dávali vizitky." Ve čtvrtek ráno mě poprvé pozdravil duchovní u Svatého Víta. Jeptiška nebo očista duše? A propos, podle Bible může být žena buď matka nebo prostitutka. Co potom jeptišky?
Večer na to ještě zpráva: "muzu se jeste na neco zeptat? zpusobujes si bolest nějak, kdyz jsi doma?" Tolik odpovědí. Je bolest pro duševní odpočinek bolestí? Myslí doma opravdové doma, kam nedokážu dojet jinak než zfetovaná třemi kily čokolády a kde si to také samozřejmě pořádně odskáču? Proč jenom doma? Když hrozí, že se na hodině rozbrečím, není nic snazšího, než si nehty zarýt do kůže a čekat. Žádná odpověď. Protože ho znám osobně, protože ho budu muset potkávat. Může se ptát, ale odpověď nedostane.

Úterý byla docela katastrofa. A našel mě filosof v ne zrovna reprezentativním stavu. Včera přišel email: "Doufám, že jsi v pořádku. Jsi, že?" Co napsat, když veškerou sílu lhát střádám na nedělní telefonáty domů a na návštěvu příští týden. Poslední dobou do telefonu často mlčím.

Mám báječného spolubydlícího. Už se naučil nekomentovat. Starat se o své. Něco si nalhávat. Hlavně nic neříká. Jenom před pár týdny se ptal, jestli se půjdu osprchovat, ale to mohla být náhoda. Neptá se na mě a na jídlo. Zlatý pan letec, který vlastně dolétal.

Sprchuji se. Měním prádlo. Podprsenka se suší. Silonky jsou vyprané. Hrdá kvůli maličkostem.

Poslední dobou málo tweetů. Občas nějaký napadne. Zábavný. Ty další se nikdy nesmí publikovat. Ty zábavné teď také ne. Protože ten obraz není pravdivý. Protože se mi teď nechce moc lhát.
Rozdíl mezi maturitou a bakalářem? Při maturitě vám neházejí klacky pod nohy.
Podle rozvrhu mám středu a pátek volné. Ve středu schůze studentů a v pátek přednáška nizozemského profesora. Účast už není dobrovolně povinná. Povinná.
Poslouchám před spaním Pippi Langkous a je mi blaze.
Sice bych mohla poslouchat některé z klasických děl nizozemské literatury, ale po zkušenosti spolužáka, který si při čtení v tramvaji nevšiml sebevraždy hlavního hrdiny, raději zvolím švédskou klasiku pro děti.

5,22 je poslední

2. března 2015 v 20:56 | misschien
V břiše mám malou bestii. Představuji si ji jako lišku. A ta kouše. Je třeba se jí vyhnout. Otázkou je jak. Dnes se mi to nedaří. Včera to bylo hrozné. Zítra to snad bude lepší. Je to strach. Děs. Hrůza. Problém je, že se mnou bude ještě dlouho. Takže je třeba ji vysílit. Zaměstnat se už nepomáhá, je třeba se zneprovoznit. Minulý týden to fungovalo. Dokonce výborně. Vytáhlo mě to z poměrně slušného bahna. Bahna, co chutnalo po mýdle. Ačkoliv z toho mě to dostalo už o týden dřív. Čas letí. Teď si hryzla. Ale ona pojde hlady. Nejhorší je, že dřív než otupělost přišel chlad. Ale co, zatím se to dá. Nebaví mě se pořád bát. Nemoci myslet si, co chci. Muset psát práci, o které vím, že nemá nejmenší smysl. Něco za to dostanu. Ale já nevím, jestli chci něco vyměnit. Musím. Netuším jak. Nic na mě nefunguje. Bez odezvy. Bič ani cukr. Nechce se mi. Nedělám. Chodím spát v osm. Je to zbytečné. Protože stejně neusnu. Mezi půl druhou a šestou krátké bezvědomí. A potom občas ještě dvě hodiny. Ale na dnešek jsem spala. A dnes mám myslím také ještě sílu spát. Jak to bude? Bojím se. Možná tak, že dotáhnu 6+6+5 do konce. Když to bude fungovat, tak asi ano. Já se nechci bát.