Ráj chutnal po mýdle

10. února 2015 v 11:49 | misschien
Opět to bolí. Mohlo a nemuselo. Co budu ve čtvrtek dělat. Že zajdeme na skleničku. Nejprve od devíti, poté to posunul. Slušelo mu to. Tím fascinujícím způsobem. Není hezký. Ani ošklivý. Člověk má tendenci se smát. Brát ho vážně nebo ne? Jen se nechat fascinovat. Ze všech míst v Praze to jediné, kde už jsem někdy byla. Když přijede o půl sedmé ráno a ještě ten den se se mnou sejde. Protože asi nebude každý den v Praze. Domýšlím si. Vlnité vlasy, sukně a černé tričko. Míček pro fascinaci. Práce, od které mě může vyrušit. Vybrat si včas hotovost. Sednout zády ke dveřím. Protože nemám ráda očekávání. Když se dva k sobě blíží a dívají se a je to celé divné. Soukromí do poslední chvíle.
Konverzace není má silná stránka. Co říct? O tom, jak žiju. Nemám žaludek na to, dělat si PR. Mluví o svých zájmech, věcech, které ho fascinují. Pozoruji ho, přikyvuji, občas položím otázku. Je mi zima. Zázvorový čaj chutná po mýdle, mátový je v pořádku. Hodina a půl uteče velmi rychle. Tentokrát měl ostatně zpoždění jen pět minut. Skoro zapsat červenou tužkou do diáře. Planá konverzace cestou na metro. Pusa na líčko na rozloučenou. Na druhé. Na rty. Potřebuji obejmout, tisknu se k němu. Loučím se, ahoj, ať se daří. Pro to jediné objetí budu nádherně trpět. Ostatně už trpím. Ale skoro se nemám kam zbláznit.
Co dělám v neděli. V neděli jsem v Brně. O očích. Modrá je dobrá. Modroočka.
Daří se mi. Jednou týdně vyměnit spodní prádlo. Pít hektolitry zeleného čaje. Obdivovat otisky zubů. Důležité je nespat. Protože když se člověk vyspí, má moc energie na přemýšlení. Nechce vstát. Jenom zůstat v posteli. Čistit zuby před spaním. Proč? Kam uhnu příště? Netuším. Proč cvičím posilovací cviky na břicho, když je stažené hrůzou.

Hodina a půl. Možná ten postoj. Ta sebedůvěra. Ochota žít. Plány. Plány do budoucna. Zní to jako utopie. Jako možnost se rozhodnout. "Já vidím jediné dveře a do těch mě někdo tlačí." Koníčky. Volný čas. Nechápu. Je to jako sen. O někom, kdo podle mého nemůže existovat. Přistihnout ho při lži. Abych se cítila lépe. Copak to jde, neječet po nocích bez hlesu hrůzou?
 


Komentáře

1 paralelnisvet | E-mail | 12. února 2015 v 15:21 | Reagovat

Ten trik se sezením zády se mi líbí. Když bych tu myšlenku protáhla, byl by to dobrý test lidí. I dobrý motiv filmu jako od Jima Jarmusche. :)

Mnohem víc mě ale zaujala jiná věc - nevím čím to je a jak je to možný. Ale připomínáš mi sebe, o nějaký čas zpět. Třeba rok a víc. Nejsem jiná, snad tolik ne, ale ty schůzky mi připomínají moje pocity s Princem.  

A nakonec (omluv moje dlouhé komentáře), R. Fulghum jednou do románu napsal: jestli jsou v tvém životě nějaké dveře, jdi a otevři je. Nebo budeš v tom svým obýváku jen donekonečna přestavovat nábytek.
:) Hodně síly žít, přeju Ti.

2 misschien | Web | 12. února 2015 v 20:59 | Reagovat

paralelnisvet:
Ještě by mohlo být zajímavé pozorovat i tu druhou situaci. Skoro vždy se snažím být na místě první a nepozorovat, jak druhý přichází. Mnozí však zdá se čekají a navazují oční kontakt na sto metrů.
Mám dojem, že vlastně žádný osud už není výjimečný. Všechno tu už bylo. A častěji než když dřív se potkávají ti, kteří si sami sebe vzájemně připomínají.
Fulghuma jsem nečetla, jenom o něm slyšela. Možná někdy si ho přečtu.

3 Willy | E-mail | Web | 12. února 2015 v 21:36 | Reagovat

Buďme štastní! Kdo nebude chtít, toho přinutíme.

4 stuprum | Web | 13. února 2015 v 2:50 | Reagovat

Nejlepší lidé jsou ti, kteří se nikdy nepoučí ze svých chyb. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.