Únor 2015

Prázdné hodiny mezi spánkem

15. února 2015 v 18:52 | misschien
Na jednu stranu je to snazší. Když dá každý krok práci. Zajímavé to bude zítra. Dvacet kroků po bytě je něco jiného než dva kilometry do školy. Předpokládám, že tam dojdu. Nevím, kde jsem došla k tomuto přesvědčení, ale očividně věřím na automat.
"Už musíme jít?" "Za čtvrt hodinky." Zvedla se ze stolu. Potmě vrátil místnost do původní podoby, vypnul přímotop a posadil se. Chvíli čekali. Ranním městem. A potom jízda autobusem. S těmi, pro které je dojíždění o čtvrté ranní denním chlebem.
Odemkl dveře. Prošli do jeho pokoje. Byt byl tichý. Jen se svlékli a vlezli do studené postele. Přitulila se k němu. Hřál. Jako vždy. Objal ji. Usnuli. Probudili se až o šest hodin později. Noc byla přeci jen náročná. Největší strarost? Co k obědu?
Největší problém je získat horkou čokoládu na Václavském náměstí pár minut po šesté. Všichni otvírají v sedm. Nakonec to vzdala. Pikantní sýrová, toastový chléb a pravděpodobně i něco sladkého. Vrátit se do tichého bytu, kde spí pan letec. Kolem sedmé. Bez rohlíků k pomazánce, které zapomněla. Uvařit si čaj, pohádat se s panem letcem, dát si pomazánku, dát si müsli. Jít spát. Vzbudit se po poledni, umíchat si vajíčka a opéct toasty.
Protože to tak je. Holka. Na sex. Když chci. Se nebere domů. Nepotřebuje snídani. Proč ji ale objímat? Proč lichotit? Nepotřebuje to. Jen ji to mate.
Proč to dělá? Kvůli tomu vzrušení. Nic moc jiného jí nezbývá. Alkohol, káva, cigarety, drogy. Všechno škrtla. Zbývá poskytování radosti.
Nejtěžší je přežít mezi druhou a osmou. Hodiny při plném vědomí. Jeden den ve znamení hledání nového bydlení, druhý uklízela a pekla štrůdly. Třetí den dochází inspirace a probouzí se dřív. Nakonec peče rohlíky a čistí brusle. Kdy se na ně postaví? Netuší. Nechce opouštět postel. Natož byt. V bytě není v bezpečí. Ale aspoň je něco mezi ní a venkem. Čtvrtý den Honzovy buchty. A přišívání knoflíků na kabát. Najít činnost. Mezi spánkem.
Zvláštní, že se může žaludek stahovat. Ale třeba zítřek nepřijde. Tak dobře neumí lhát nikdo. Aspoň se oslabila. Když už nic jiného. Co bude dělat? Netuší. Dopéct buchty. Udělat mátový čaj. A dál nepřemýšlet. Vždy může jít spát. Ležet a bdít. Ale tvářit se, že usíná.


Neztrácet perspektivu

13. února 2015 v 14:53 | misschien
Vyměním psaní bakalářské práce a přípravu na zkoušky za slib, že:
si budu denně měnit spodní prádlo
jednou za týden si vyperu podprsenku
budu si před spaním čistit zuby
pokusím se jíst normálněji
nebudu mít žádné šrámy na pažích ani jinde na těle
přestanu podnikat pokusy s zeleným čajem
zvládnu se z postele ke stolu dostat v čase pod tři hodiny.
Co vy na to? "Jste pro mě to nejdůležitější. Vaše studium je to nejdůležitější, takže v případě potřeby peníze mám, můžeš kdykoliv přijet domů..."

V pondělí vstanu a půjdu do školy. Jenom netuším jak. Doufám v automat.

Ráj chutnal po mýdle

10. února 2015 v 11:49 | misschien
Opět to bolí. Mohlo a nemuselo. Co budu ve čtvrtek dělat. Že zajdeme na skleničku. Nejprve od devíti, poté to posunul. Slušelo mu to. Tím fascinujícím způsobem. Není hezký. Ani ošklivý. Člověk má tendenci se smát. Brát ho vážně nebo ne? Jen se nechat fascinovat. Ze všech míst v Praze to jediné, kde už jsem někdy byla. Když přijede o půl sedmé ráno a ještě ten den se se mnou sejde. Protože asi nebude každý den v Praze. Domýšlím si. Vlnité vlasy, sukně a černé tričko. Míček pro fascinaci. Práce, od které mě může vyrušit. Vybrat si včas hotovost. Sednout zády ke dveřím. Protože nemám ráda očekávání. Když se dva k sobě blíží a dívají se a je to celé divné. Soukromí do poslední chvíle.
Konverzace není má silná stránka. Co říct? O tom, jak žiju. Nemám žaludek na to, dělat si PR. Mluví o svých zájmech, věcech, které ho fascinují. Pozoruji ho, přikyvuji, občas položím otázku. Je mi zima. Zázvorový čaj chutná po mýdle, mátový je v pořádku. Hodina a půl uteče velmi rychle. Tentokrát měl ostatně zpoždění jen pět minut. Skoro zapsat červenou tužkou do diáře. Planá konverzace cestou na metro. Pusa na líčko na rozloučenou. Na druhé. Na rty. Potřebuji obejmout, tisknu se k němu. Loučím se, ahoj, ať se daří. Pro to jediné objetí budu nádherně trpět. Ostatně už trpím. Ale skoro se nemám kam zbláznit.
Co dělám v neděli. V neděli jsem v Brně. O očích. Modrá je dobrá. Modroočka.
Daří se mi. Jednou týdně vyměnit spodní prádlo. Pít hektolitry zeleného čaje. Obdivovat otisky zubů. Důležité je nespat. Protože když se člověk vyspí, má moc energie na přemýšlení. Nechce vstát. Jenom zůstat v posteli. Čistit zuby před spaním. Proč? Kam uhnu příště? Netuším. Proč cvičím posilovací cviky na břicho, když je stažené hrůzou.

Hodina a půl. Možná ten postoj. Ta sebedůvěra. Ochota žít. Plány. Plány do budoucna. Zní to jako utopie. Jako možnost se rozhodnout. "Já vidím jediné dveře a do těch mě někdo tlačí." Koníčky. Volný čas. Nechápu. Je to jako sen. O někom, kdo podle mého nemůže existovat. Přistihnout ho při lži. Abych se cítila lépe. Copak to jde, neječet po nocích bez hlesu hrůzou?

Třicet copánků

1. února 2015 v 0:04 | misschien
Neděle 25. ledna
Lipánek. Termix. Tyčinka Tatiana. Pár lžiček arašídového másla. Velký vegetariánský döner dürum s pálivou a jogurtovou omáčkou. Sex. Cookies. Čokoláda. Lžička másla. Mexická polévka. Dva toasty s máslem. Kostka lasagní. Jablko. Čokoláda. Jablečný kolář. Cookies. Pomeranč. Čokoláda. Pistácie. Pikantní sýrová pomazánka. Louhovaný máslový croissant. Pomerančový džus. Čokoláda. Cookies. Půl hrnku kaše. Trocha chalvy, vlašských ořechů a rozinek. Nakonec to nebylo tak zlé. Čokoláda kupodivu nezmizela celá. Pár dílů Gilmorek. Relax. A úleva. Že se teď pár dní nemusí zabývat jídlem. Otázka, jestli to vydrží. Na druhou stranu, co je to pět dní? Teď zvládla osm na 15 pufovaných chlebíčcích. Neměla by mít problém. Akorát by si možná měla koupit ústní vodu.

Pondělí 26. ledna
Hlad tedy rozhodně neměla. Ale v břiše měla slušný šutr. Byla poměrně zvědavá, jak rychle se rozpustí nebo rozbije. Ranní mrazivá procházka určitě nebyla na škodu. Z jedné teologické knihovny jí hlásili, že její knihu nemají. Nezbylo než jet do druhé. Naštěstí ji měli a k tomu i scifi skener. Potom vyřídila mamince nákup mastí, respektive gelů, jak byla důrazně opravena. A dokonce pořídila i známku na ISIc. Akorát oprava práce zabrala více času než tušila. A to ji zítra odevzdává. V knihovně napsala úvod a závěr jen česky, doma to ještě přeloží. Asi bude pracovat do noci.

Úterý 27. ledna
Ráno po noční práci příliš unavená, aby vstávala dřív a šla se projít. Raději se prospala a vyrazila na konzultace. Sice až ke konci ordinační doby, ale stejně čekala skoro hodinu. Na studené chodbě. Před nástupem do knihovny lupla dva citronové čaje. Moc toho neudělala. Surfovala na internetu a až tak moc se nesoustředila. Ztráta motivace? Přepracovanost? Spíše nutnost dělat formální stránku věci. Kámen z břicha postupně mizel, ale ne tak, jak čekala. Jako by se rozplýval. Večer hádka. Dlouhá. Přes půlnoc. Nesnáší, když jí někdo brání ve spánku. Když mu ona nic neudělala.

Středa 28. ledna
Situace se nezlepšila. Střeva se sice trochu pohnula, ale jen maličko. A hádka pokračuje. Během procházky to vypadá na zlepšení, ale opět gradace. Už nemá chuť cokoliv řešit. Zvlášť ne cizí špatné nálady. Nicméně sklo vysypané ze dveří na ni zapůsobilo. Dala dokonce ultimátum. Celý den jí byla zima. Večer křížovky. I v posteli zima. Ale žádné ohřívání o druhé tělo. Na to je příliš hrdá. A také nemá chuť. Plánuje páteční ranní pečení. A příští neděli v Brně. Zítřejší den. Víkend doma. Email s fotografiemi plněných rohlíčků od pana otce. Tři dny nejedla. Dva před ní. Pátek bude obtížný.

Čtvrtek 29. ledna
Příjemná procházka. Ale občas už to neudýchávala. Na brusle to stále není. V parku se drží sníh, i když je centrum bez sněhu. Cestou zpět se chtěla stavit pro čokoládu na víkend. Včas si naštěstí uvědomila, že si s sebou nebere na procházku peníze. Na bytě malé balení. Batoh plný skleněných lahví. Od šťávy, od okurků, od marmelád.
Dvě hodiny po poledni to přišlo. V době, která byla těžká. V tašce přes půl kila čokolády a skoro půl kila oříšků. Boj. A bude to boj i v pátek. Ale napsal. To štěstí si musela vychutnat. Jako alkoholik po 29 dnech bez pití. Vliv na náladu obrovský. A myšlenka, že to nemůže dobře dopadnout, přišla až za hodinu.

Pátek 30. ledna
Netrvalo to dlouho. Fakt, že jedla, ač neměla, bledl vedle skutečnosti, jak bylo vyjádřeno pozvání. Včerejší zpráva se netýkala dohodnutého setkání. Bylo zapomenuto. Pokud chceš, stav se tam a tam, budu tam. Bez udání kdy. V nějakém klubu. Neměla nejmenší chuť. Netušila, co odepsat. Nakonec zvolila osvědčené: "Rozumím." Absolutně nic neříkající. Přečetla jsem tvou zprávu a pochopila její obsah. O dalších akcích ani slovo.
Ráno brzy vstala. Procházka za tmy a sníh. Pečení cookies. Nadšení. Při krájení čokolády. Šlehání másla. Bavilo ji to. A výsledek byl přeslazený. Nevadí. Aspoň je zkusila. A trochu upravila plány. Cesta vlakem domů. Smrad potu. Jejího. Měla by se zase otrhat.

Sobota 31. ledna

Panika. Z té představy. Vejít do kuchyně. Ležela v posteli. A poslouchala. Jeden hit za druhým Na kolena. Folkloreček. Kávu si osladím. Paráda. Sametová. Růže z Texasu. Tortily. Buchta. Müsli. Polévka. Jednohubky. Čokoláda. Oříšky. Čaj. Pomelo. Pomeranč. Hlavně hodně pít. Aby to mohlo ven. Zase pryč. Co nejdřív. Hlavně už být v půlce týdne. Vše je snazší. Když ví, že bude chlad, práce, únava. Šílenství. Zdraví nebezpečné. A? Klub. To není ona. Proč jít? Když nic nezíská. A tolik může ztratit. Třeba iluze. Na jednu stranu by se to hodilo. Ale brát někomu jeho iluze? O slečně, která je nejzvláštnější? Tisíce prázdných slov. Na čtyřiceti stranách je to bakalářská práce.