Protože před lidmi se nebrečí

12. ledna 2015 v 23:08 | misschien
Je spousta možností. Vždy je spousta možností. Dobrých. Výborných. Zajímavých. Nehrabu se v minulých coby kdyby. Stačí mi ta současná.
Prostě zvednu telefon. Zavolám. Napíšu zprávu. Člověku, který neexistuje. Kterého jsem si vymyslela. Sdílejí jenom jméno. Já v podstatě také sdílím jen jméno.
Misschien. Byla perfektní. Ano, samozřejmě, že byla štíhlá. Lehce opálená. Vysportovaná. Občas se jí udělalo slabo. Byla veselá. Pracovala. Skoro každý den. A nebrečela. Neměla slanou vodu v uších. Rozedrané předloktí. Pokousanou paži. Spala v noci jako zabitá. Možná proto, že málo jedla. Ale spala jako zabitá. Dělala trochu děsivé věci. Možná riskantní. Měla pepřový sprej, tak čeho se bát. Myslím, že občas šla i někam na výlet. A o víkendech pekla a vařila. Četla knihy v originále. Dělala si výpisky. A měla přítele. Uklízela. Měnila si každý den spodní prádlo. Mazala se krémem.
Ještě jsem nebyla v mraze venku. To je dobře. Možná proto, že nemusím. Mohu klidně ležet v posteli. Když je M na noční. Už jsem mluvila nahlas. Povídala si s někým. Nemá jméno. Je to holka.
Jenom přemýšlím, kdy to skončí. Bude to brzy? Prosím, byla bych opravdu ráda.
Nechci jezdit domů. Nechci. Protože by viděli, jak jsem se změnila v obličeji. Přibrala. A také bych to asi nezvládla. Úsměv a mávat hoši. Možná se vydržím vytáčet ještě dva týdny. Déle ne.
Jak z toho ven? Nijak. To je asi to nejhorší. Jak to zmírnit? Netuším. Potřebuji svůj klid. Pravidelnost. Říkejme tomu monotónnost. Odpolední směny, ranní probuzení, svobodu myšlení. Bezcílnost. Nudnost. Šeď. Chtěla bych to? Kdyby mě vyhodili, líbilo by se mi to? Ne. To je ta správná odpověď.
Misschien. Stipendium za vynikající studijní výsledky. Maturitní průměr jedna. Čte knihy v originále. Letos dělá bakalářské zkoušky. Je jedna z nejlepší ve třídě. Nebrečí. Někňučí. Neutíká. Nekašle. Nevyje. Nekřičí. Nikdo ji neslyší. Zase.
Je spousta možností, co by se stalo. Kdybych zavolala domů a řekla, co cítím. A co by se změnilo? Na faktech? Nic. Hrajeme si dál. Vsadíme se? Kolik kilo? Kolik škrábanců? Kolik slané vody?
Jediný způsob, jak usnout, je slíbit si, že se zítra neprobudím.

Svět neexistuje. Slunce zapadá v amsterdamském lese. Víly tam tančí vídeňský valčík. Vychloubačný voják z frašky, která se nedochovala, nabízí jejich královně mušketu. Ukazuje mu stovky mušket. Víly jsou vojáci. Řadí se a pochodují podél grachtů. V kanálech tančí světýlka. Světýlka pochodní. Město hoří. Město na vodě hoří.
 


Komentáře

1 Coneja^^ | Web | 12. ledna 2015 v 23:12 | Reagovat

Je to nádherně napsáno

2 Sárča | Web | 12. ledna 2015 v 23:16 | Reagovat

Napsala jsi to vážně krásně, procítěně..)

3 bludickka | E-mail | Web | 15. ledna 2015 v 20:46 | Reagovat

Já se přehrabuju v tisících co kdyby. A všechna jsou ta budoucí. Ničí mě.
Měnit si každý den spodní prádlo je jedna z mála věcí, které mi nepřijdou obtížné a dějou se automaticky bez mého odporu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.