Leden 2015

Než to vypukne

24. ledna 2015 v 22:44 | Arkadina
Úterý 20. ledna
První pořádný psací den. V pondělí to byly jen dvě zkušební hodinky, teď se však v knihovně usídlila na šest hodin. Knihovna má spoustu výhod. Pevný časový rámec. Nula rozptylujících prvků. Skutečnost, že když už tu je, tak se tomu bude věnovat. A zákaz jídla. Vše souvisí se vším. Pokud dvě asiatské slečny naproti nevytáhnou jogurtovou čokoládu. Na začátku to moc nešlo, ve čtyři hodiny přišla krize, ale v sedm úspěšně dokončila třetí stranu. Čtyři za ní, jedenáct zbývá.
Lesknoucí se dřez. Čisté umyvadlo. Poličky bez prachu. Vyleštěný stůl. Největším přítelem je Cif. Domestos do odpadu a na sítka. Reorganizace věcí.

Středa 21. ledna
Ráno nahmatal v břiše zatvrdlinu. "A já myslela, že už je všechno pryč," pomyslela si. Bude se muset snažit a pokusí se ji dostat ven. Během dřepů si všimla suché kůže na pažích. Bude nutné se opět začít mazat. A malý vřídek. Nepřekvapil ji. Stejně jako slabost na bruslích a myšlenky. Opar byl novinka. Souvisí nebo ne? Toť otázka. Na zápach z úst už si zvykla. Na druhou stranu byla spokojená. Žádné zoufalství, vytí, kůže na předloktí byla skoro zhojená.
Kluk ve žlutém tričku. Byl v knihovně, když přišla. A byl tam, i když odcházela.

Čtvrtek 22. ledna
Nemohla spát. Od půl páté do šesti. Potom získala ještě dvě hodiny. Po pěti dnech vážení. Dopadlo slušně. Venku mokro. "Nejdu." "Co budu dělat?" "Jdu." "Jsou tam kaluže." Nakonec si dala hodinovou procházku. Během ní zjistila, že kebab otvírá v neděli v jedenáct. Před knihovnou dva rýžové chlebíčky. Ve čtyři jeden a v sedm ještě dva. Lehká nevolnost v poledne. Večer jí bylo mizerně. Ale spíše z toho ustavičného civění do počítače. Tři stránky splněny. Večer nebyla tak unavená. Spát šla až v deset. Ne, že by to znamenalo, že usnula. Ledová chodidla. Zima. Křeče a cukání v prstech.

Pátek 23. ledna
Toto nečekala. Bouřlivá reakce na zelený čaj. Pravděpodobně ovlivněno včerejším jídlem. Pot, zježené chlupy a divný pocit. Bylo to všechno ze včerejška nebo ještě sobotní zbytky? Na některé otázky kupodivu nezná odpověď.
Knihovna teologické fakulty. Kříž s Kristem. Člověk v mnišském hábitu. Časopis ale neměli. Svetr v M&S také ne. Ale nedala si nikde cookie. Ve výdejním centru před ní dvě čísla. Jen se pod jedním skrývala skupina Erasmáků. Raději do knihovny, napsat v zimě dvě stránky než tam zavřou. Večer po dlouhé době brouzdání blogy o jídle. Akorát dostala hlad. I ležení se zavřenýma očima je odpočinek. Člověk nemusí nutně spát.

Sobota 24. ledna
Byl to náročný den. A bála se ho. Hodně se ho předem bála. Ale očividně ho zvládla. Alespoň tak. Dokončila obsahovou část písemné práce. Teď už zbýval jenom úvod, závěr, pár stylistických a formálních úprav a kontrolní čtení. Ale to už půjde. V prstech na pravé ruce jí cukalo. Představa, že ji ještě stejným způsobem čeká další třicet nebo čtyřicet stran nebyla zrovna povzbudivá. Dali ji na vojnu, tak musí bojovat.

Potřeba mít uklizeno. Vyndat včas baterie z nabíječky. Vyvětrat. Schovat sušák na prádlo. Vyprat si podprsenku. Vytisknout úkol, který napsala minulou neděli. A lehká únava. Nečeká, že usne. Ještě se podívá na seriál a potom to zkusí.

Krasojezdkyně se drží

20. ledna 2015 v 19:13 | Misschien
Čtvrtek 15. ledna
Vůně a pachy ovlivňují spoustu věcí. Vybírá si novou "voňavku". Laciné slovo, laciný produkt. Chtěla by něco s citrusy. V regále přes osmdesát lahviček a žádné označení. Dva náhodné pokusy. Raději na papírek. První páchla hodně, druhá o něco méně. Ostatně byl by zázrak si během čtyř minut cestou do práce vybrat tu pravou vůni.
Pach tvarůžků. V práci. O druhé přestávce. Proč si někdo bere aromatickou svačinu? Zvláštnosti lidské povahy. Zaslouží obdiv nebo zatracení? Za odvahu či lhostejnost? Dva emaily o nezdařeném pokusu o rezervaci vstupenek a oznámení o výborném výsledku zkoušky ze syntaxe.

Pátek 16. ledna
Byla na sebe hrdá. Z posledních 48 hodin byla 24 v práci. Za posledních 72 hodin neměla v ústech ani drobek chleba. A tělo nic. V břiše jí kručelo celkem dvakrát. Druhý den ráno a teď, třetí večer. Nos cítil. Jahody v hale, kde se nesmí jíst. Nakonec se ukázalo, že nějaká paní si tam propašovala bonbony. Myšlení však bylo nepřítel. Myšlení to nakonec zabije. Vždycky. Reakce těla byla přesto překvapivá. Ignorace. Trochu chladu, ale žádná zimomřivost. On na ni vlastně nebyl nárok. Jde i o to z čeho se jde do hladu. A před středou nic nebylo.

Sobota 17. ledna
Čtvrtý den měl všechno, co měl mít. Nepravdivé obrazy, nenaplněné touhy, naplněné žaludky. Začala před osmou oříškovou Milkou, přes cookies se dostala k toastům, rýžovému nákypu a spoustě dalších věcí. Po jedenácté pár posledních oříšků a lžička Nutely. Někdo má alkohol, jiný má Nutelu.
Stáli ve frontě před divadlem. Pod deštníkem. Náruživě se líbali. Seděli v kavárně. On ruku na její noze. Nejzamilovanější pár pod sluncem. Kamarádi. Nic víc. Protože před středou nic nebylo.
Ty lístky nakonec nezískala. Dostali se deset metrů před pokladnu, když vyšla paní a natiskla červené razítko Vyprodáno. Jako krev, jako jahody, jako pracovní karta. Zlodějku knih dočetla.

Neděle 18. ledna
Jako by zmizel pach kouře a vše bylo v pořádku. Bylo teplo. Bruslila ve dvou vrstvách a bez rukavic. V uších Boudewijn de Groot. Idylku rušili jen lidé. Důchodci uprostřed cyklostezky. Dítě na odrážedle a bez dozoru. Pes volně pobíhající přes cyklostezku. Ale byla rychlá. Možná to bylo tím, že ustal vítr.
Obchodník s kávou. "Nevím, co ti lidé pořád mají s buvoly. Já nikdy žádného neměl a nechybí mi." Tak suchý a zkostnatělý až je legrační. Zakládá si na svých zásadách a zbožném životě. "Na ulici peníze nedávám. Přispívám pokaždé v kostele." Dvě stránky během jednoho dne.

Pondělí 19. ledna

"Kdy vám naposled stříhali ofinu?" Brala to jako výčitku. Ofina ale byla dlouhá, takže se nemohla bránit. Nakonec se ukázalo, že kadeřnice chtěla podle počtu měsíců jen určit, o kolik centimetrů ji má zkrátit. Ostatně na vše, co se její ofiny týkalo, byla přecitlivělá. Schovávala pod ní jak vysoké čelo, tak dvě kulaté jizvy po neštovicích. Opravdu neměla ráda, když se musela stříhat někde, kde to neznala. Nechtěla skončit se středověkou ofinou dva centimetry nad obočí. Tentokrát však neměla jinou možnost. Obvyklí střihači byli daleko, schovaní za hradbou jídla a zoufalství. Naštěstí měla štěstí. Petrus Paulus Rubens, bohatý malíř a jeho dvě manželky.

První den zbytku života

14. ledna 2015 v 23:31 | Misschien
Životní příběhy uznávaných autorů začínají většinou na konci. Tento příběh o zbytku života začne ve středu. Před tou středou nebylo nic. Ani Bůh, aby řekl: "Budiž středa."
Bolavá noha v jednu ráno, to první ráno zbytku života, nemusí nutně znamenat tragédii. V jednadvaceti se však od těla očekává jistá funkčnost. Naštěstí je rán hned několik. V sedm hodin už po bolesti není ani památky.

V poledne si dívka bez bolavé nohy vyslechla, že je kouzelnice. To, když dávala na recepci nalezený diář a rovnou oznamovala, že majitelku již kontaktovala emailem. 3 dobré skutky, 173 přečtených stran a 600 vydělaných korun.

Protože před lidmi se nebrečí

12. ledna 2015 v 23:08 | misschien
Je spousta možností. Vždy je spousta možností. Dobrých. Výborných. Zajímavých. Nehrabu se v minulých coby kdyby. Stačí mi ta současná.
Prostě zvednu telefon. Zavolám. Napíšu zprávu. Člověku, který neexistuje. Kterého jsem si vymyslela. Sdílejí jenom jméno. Já v podstatě také sdílím jen jméno.
Misschien. Byla perfektní. Ano, samozřejmě, že byla štíhlá. Lehce opálená. Vysportovaná. Občas se jí udělalo slabo. Byla veselá. Pracovala. Skoro každý den. A nebrečela. Neměla slanou vodu v uších. Rozedrané předloktí. Pokousanou paži. Spala v noci jako zabitá. Možná proto, že málo jedla. Ale spala jako zabitá. Dělala trochu děsivé věci. Možná riskantní. Měla pepřový sprej, tak čeho se bát. Myslím, že občas šla i někam na výlet. A o víkendech pekla a vařila. Četla knihy v originále. Dělala si výpisky. A měla přítele. Uklízela. Měnila si každý den spodní prádlo. Mazala se krémem.
Ještě jsem nebyla v mraze venku. To je dobře. Možná proto, že nemusím. Mohu klidně ležet v posteli. Když je M na noční. Už jsem mluvila nahlas. Povídala si s někým. Nemá jméno. Je to holka.
Jenom přemýšlím, kdy to skončí. Bude to brzy? Prosím, byla bych opravdu ráda.
Nechci jezdit domů. Nechci. Protože by viděli, jak jsem se změnila v obličeji. Přibrala. A také bych to asi nezvládla. Úsměv a mávat hoši. Možná se vydržím vytáčet ještě dva týdny. Déle ne.
Jak z toho ven? Nijak. To je asi to nejhorší. Jak to zmírnit? Netuším. Potřebuji svůj klid. Pravidelnost. Říkejme tomu monotónnost. Odpolední směny, ranní probuzení, svobodu myšlení. Bezcílnost. Nudnost. Šeď. Chtěla bych to? Kdyby mě vyhodili, líbilo by se mi to? Ne. To je ta správná odpověď.
Misschien. Stipendium za vynikající studijní výsledky. Maturitní průměr jedna. Čte knihy v originále. Letos dělá bakalářské zkoušky. Je jedna z nejlepší ve třídě. Nebrečí. Někňučí. Neutíká. Nekašle. Nevyje. Nekřičí. Nikdo ji neslyší. Zase.
Je spousta možností, co by se stalo. Kdybych zavolala domů a řekla, co cítím. A co by se změnilo? Na faktech? Nic. Hrajeme si dál. Vsadíme se? Kolik kilo? Kolik škrábanců? Kolik slané vody?
Jediný způsob, jak usnout, je slíbit si, že se zítra neprobudím.

Svět neexistuje. Slunce zapadá v amsterdamském lese. Víly tam tančí vídeňský valčík. Vychloubačný voják z frašky, která se nedochovala, nabízí jejich královně mušketu. Ukazuje mu stovky mušket. Víly jsou vojáci. Řadí se a pochodují podél grachtů. V kanálech tančí světýlka. Světýlka pochodní. Město hoří. Město na vodě hoří.

Peklo zamrzlo?

8. ledna 2015 v 22:00 | misschien
Bylo to kousek od Schipholu. Čas zastavit, sundat přebytečné vrstvy a vrazit si sluchátka do uší. Jaká bude první písnička? Písnička toho léta. Už ji nějakou dobu neposlouchám. Jako by mi něco připomínala. Pád? Bolest? Radost? Štěstí? Skoč, křídla roztáhneš cestou.
Člověk si musí zvyknout na určitou citovou samotu. Chata, kde by byl sám. Mohl ječet a řvát. Mlátit do stěn, kdyby chtěl. Ležet na zemi a dívat se do stropu. Pouštět hudbu příliš nahlas. Být úplně potichu. Narážet o zdi. Spát. A bát se v noci. Sám. Uprostřed lesa. To ani když si hraju na depresi nemohu přestat být praktická?
Některé sny zadupat do země. Některé touhy s nimi. Odvykat. Odvykat. Spoustě věcí. A na jiné si zvykat. Vždy je to naopak. Neptat se proč. Šetří to čas.
Mám své jisté. Když budu dělat, co mám. Co chci. Chci to. Kdo by nechtěl? Myslet v literárních pojmech. Vyjadřovat se kombinací syntaxe a morfologie. Číst příběhy z 18. století. Psát odborné práce. Myslet svobodně. Když chci. Přes den si snít. O krásných dnech. O knihách. O volnosti pohybu. O spánku bez výčitek. A ponocování bez myšlenek na ráno.

Něco, čeho se člověk může držet. Co pomáhá polykat. Musí se toho spousta spolknout. Neplivat. To se nedělá. A nezvracet. Udržet všechno v sobě a určitý okamžik se s tím vytasit. Získat schválení. Ne potlesk. Ne obdiv. Tolik lidí už to dokázalo. Hlavně se udržet v lati. Jak? Jak.