Přežila jsem. To se hodí. A mířím si parádně rozbít ústa. Mohu si stokrát opakovat pravidlo o dobrých a silných zážitcích. Stejně mám žaludek stažený strachem. Myslím, že mám tři základní oblasti. Jídlo, Mojmír a škola.

Jídlo - o vánoční katastrofě mluvit nebudeme. Dnes to vypadá na první úspěšný den po dlouhé době a další budou následovat. Nejsem si jista, zda se zítra budu vážit. Mám z toho poměrně strach. Aby mi to nevzalo úplně chuť něco se sebou dělat. Taková celotýdenní díra v číslech. Mohla bych to zkusit. Dokážu se nezvážit, když mám váhu k dispozici?

Škola - není to zlé. Dnes jsem se sice ve vlaku moc neučila, ale stále mám slušnou šanci to zvládnout. I když začnu o den později. Navíc jsem dnes stejně vsákla alespoň pět stran poznámek literatury. A třeba stihnu ještě něco. Ale spíše budu spolužákovi opravovat povídku.

Mojmír - bude průšvih. Když něco chcete a nedostává se toho, postupem času nezbude než si zvyknout. Trvá to, bolí to, ale nakonec přijde něco, co bolí víc. Když něco chcete a ono se vám to dostává po trochách, zvyknete si na ty trochy. Ale stejně chcete víc. Já dnes dostávám víc. A bojím se. Že to nebude tak prima jako včera. Že to znamená, že dlouho nic nebude.

Bude to dobré. Všechno. Nechala jsem doma vitaminy, které mají uklidňovat. Dárek k Vánocům. Asi si nechci od nějakých kapiček nechat poroučet mé rozpoložení.