Prosinec 2014

Strach není hrůza

27. prosince 2014 v 21:20 | misschien
Přežila jsem. To se hodí. A mířím si parádně rozbít ústa. Mohu si stokrát opakovat pravidlo o dobrých a silných zážitcích. Stejně mám žaludek stažený strachem. Myslím, že mám tři základní oblasti. Jídlo, Mojmír a škola.
Jídlo - o vánoční katastrofě mluvit nebudeme. Dnes to vypadá na první úspěšný den po dlouhé době a další budou následovat. Nejsem si jista, zda se zítra budu vážit. Mám z toho poměrně strach. Aby mi to nevzalo úplně chuť něco se sebou dělat. Taková celotýdenní díra v číslech. Mohla bych to zkusit. Dokážu se nezvážit, když mám váhu k dispozici?
Škola - není to zlé. Dnes jsem se sice ve vlaku moc neučila, ale stále mám slušnou šanci to zvládnout. I když začnu o den později. Navíc jsem dnes stejně vsákla alespoň pět stran poznámek literatury. A třeba stihnu ještě něco. Ale spíše budu spolužákovi opravovat povídku.
Mojmír - bude průšvih. Když něco chcete a nedostává se toho, postupem času nezbude než si zvyknout. Trvá to, bolí to, ale nakonec přijde něco, co bolí víc. Když něco chcete a ono se vám to dostává po trochách, zvyknete si na ty trochy. Ale stejně chcete víc. Já dnes dostávám víc. A bojím se. Že to nebude tak prima jako včera. Že to znamená, že dlouho nic nebude.

Bude to dobré. Všechno. Nechala jsem doma vitaminy, které mají uklidňovat. Dárek k Vánocům. Asi si nechci od nějakých kapiček nechat poroučet mé rozpoložení.

Padám nebo stoupám?

22. prosince 2014 v 22:14 | misschien
Šest kilo navíc. Kalhoty, do kterých se nevlezu. Shrbená záda. A to jsem ani nezačala. To se jenom bojím. Všichni už čekají v cíli. Mávátka. Transparenty. Trumpetky a bubínky. Misschien finišuje. Misschien stojí na startu. Už stojí alespoň tam. Před pár týdny ještě posedávala v šatně. A přitom výstřel zazněl už v říjnu. První šrámy přišly v prosinci.
Trochu se bojím. S morbidní zvědavostí. Jak to dopadne. Jak bude vypadat? Zatím šest šrámů. Už skoro zhojených. A jedna pohmožděnina na paži. Jde to. Každá hrana je výzva. Zapnutý knoflíček na rukávu překážka. Stejně tak rukavice. Spona do vlasů. Výzva prvního stupně. Naštěstí ten střep z rozbitého dárku nebude v první šuplíku dlouho. Příliš velká výzva.
Uchvacující. Jak se to období zkracuje. Nejprve devět let. Potom čtyři roky. Teď tři. Potom dva. Možná bych někdy chtěla řešit svůj život. Naučit se zvládat stres. Jíst zdravě. NAUČIT SE JÍST. Těžké. Nemožné. Opět mám plán. Vydržet do pátku. Vánoce jako by nebyly. Překážka, povinnost. Nebrečet.
Mráz. Balkon. Kdy to přijde? Netuším. Odhodlaný pohled. Na starých fotkách. Ze základky. Kam zmizel? Bude tu opět? Prý člověk, když něco ztratí, tak něco získá. Já jdu za sliby. Že najdu práci. A vlastně mi to nikdo neslíbil. Čekám. Ničím sebe, tělo i duši.
Chvíli jsem věřila na prince na bílém koni. Vlastně ani ne. Ne na prince. Ne na bílém koni. Líbilo se mi, odpoutat se od toho, od čeho nemohu pryč. Zkusila jsem i pohádky. Nefunguje to. Obléct se a vyrazit do školy. Úsměv. Jak se máš? Výborně. Dělá jim to ještě větší radost než prosté dobře.
Myslím, že jsem si sedm dní neměnila ponožky. Zkoušku složím díky znalostem. Budou se mě opět ptát na něco, na co znají odpověď. Zase. Znova. Zkoušku složím díky napsané práci. Budu opět psát něco, co nikoho neohromí. Zase. Znova.

Když pustím v tramvaji sednout. Vymyslím skvělý dárek. Zapřu se a vyřídím někomu, co potřebuje. Když se usměju, ač je mi úzko. Slušně pozdravím. Řeknu děkuji a prosím. Nevyčítám. Nesoudím. Neškatulkuji. Když jsem dobrý člověk. Když jsem šťastná. Spokojená sama se sebou. Tak to nic neznamená. Nikdy to nic neznamenalo.

If you believe, clap your hands.

1. prosince 2014 v 0:02 | misschien
Bolí to. Nelžu si. Sakra to bolí. Ale není to fatální. Nikdo neumřel. Jenom pár snů. Pár okamžiků. V Zemi Nezemi. "If you believe, clap your hands." Kam dál? Dopředu. Jasně. Jiný směr neznáme. Proč? Na to se neptat. Neříkat, že nechceme. Nemáme důvod. Nezvracet. Nebrečet. Usmívat se. Být stateční. Zničit se. Nechat nohy umrznout ve vysokých botách. Nechat ruce, ať se třesou. Zničit kolena pomocí dřepů. A hlavu beznadějí. Sny vyvolávající úsměv, touhy, které se nesplní. Jak je nebezpečné v něco doufat. Odsouvání. Oddalování. Nic víc. Jak z toho ven? To kdybych věděla. Čekat. Trpět. Ono to přejde. Nebo to přebije něco jiného.
Sušenková královna. Z království, kde javory mají rozložité koruny. Kde z každého teče hustý sirup. Protože lívance mají být se sirupem. A ne s medem. Jak by měla vypadat? Jaké má mít vlasy? Oči? Rty?
Diamantová. Kdepak. Měkká. Jako hlína. Pomáhat tomu, od koho bych se měla držet dál. Proč? Kvůli pár slovům. Nebýt závislá na lidech. Nebýt závislá na jídle. "Clap louder."
Přijede mi maminka. Sušenky, polévka, müsli. Škola nula. Brusle ano. Utíkám, to ano. Podivně kličkuji, takže jsem pořád na stejném místě.
Utéct do pohádky. Někam, kam chci. Kde mohu dělat, co chci. Bez termínů, nesplnitelných úkolů. Proč požadovat něco, o čem víme, že se nedá splnit? Děti z Bullerbynu. Pippi Dlouhá Punčocha. Luisa a Lotka. Nejlepší přítelkyně Zuzi a Koko.

Jediný způsob, jak se poznat, je skrz prožitky. Když nevíte, zda zabalit dárek k Mikulášovi. Protože chcete udělat radost. Ale nejste si jistí, jestli zrovna teď. A když to vzdáte.