Článek 20 (2)

30. ledna 2013 v 20:42 | Arkadina
Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.

Pracovala jsem. Své ručičky zašpinila podřadnou prací. A nebylo to nekonečné skartování starých materiálů na praxi. A možná za to budou i peníze.


Rozdělit velkou událost, ze které mám strach, na několik menších, splnitelných úkolů. Myslet na ten první a na ostatní ne. Potom už vše stejně poběží samo, já tomu nezabráním, tak proč se s tím stresovat. Vyjít včas na tramvaj. Koupit Coca-Colu a tyčinku. Vystoupit na správné zastávce. Stihnout metro. Nepodařilo se? Počkat na další a doufat, že spoj i přesto stihnu. Vyjít a neorientovat se. Po pěti minutách najít správnou zastávku, správný autobus, správně vystoupit. A pak jít úplně na druhou stranu, vzpamatovat se a dojít na dobré místo. A pak už to neovlivním. Převléct se a čekat. Až mi řeknou, co mám dělat. Vážit krabičky, skládat do krabice, dělat s tou věcí na zalepování krabic. Poslouchat, jak se dva spolu baví. A snažit se nic nezkazit.
Přestávka. A potom chvíli pokračovat. A jít jinam. Zase do neznáma. Poučení o bezpečnosti. Co dělat, když se mi žíravina dostane do oka. Vyplachovat od vnitřního koutku. Už se to jednou stalo. A té holce se to podařilo vypláchnout. Aspoň že tak. Ale stejně, znepokojující. Na druhou stranu, sestřička dělá s rozbuškami. Oproti tomu je toto bezpečné. Aspoň doufám.
Plášť, návleky, síťka, umýt ruce, desinfekce a práce. "Kdo Vás sem pustil? Kdo Vás proškolil?" Nevím. Paní s šedými vlasy. Naštěstí si sama odpověděla. A hned mě brala jinam. Vložit něco, počkat, vyndat a dát do bedýnky. Trochu bolí ruce, občas se klepou, nejde nasadit, ale zvládám. Přesun. Stroj. Točí se. "Není nebezpečný," říká a chytne ho rukou. Zastaví se. Chce, abych si to také zkusila. Není nebezpečný. Takže nasazovat, počkat až stroj udělá svou práci a dávat stranou. A ještě jednou. A několikrát. Padesátkrát v jedné dávce. A zpět. Občas se něco nepovede, nebo mi to trvá déle, ale jde to.
Přestávka. Opět. Jablko. Za dvě hodiny bude deset. Deset večer. A já to zatím zvládám. Odpolední směna. Pro jistotu jsem si ji napsala třikrát tento týden. Když začít s prací, tak pořádně. Nástup na práci. Paní má pětiminutový monolog na téma: "nesnáším brigádnice". Snažím se splynout se stěnou. Samozřejmě dodává, že jsou i výjimky. Uklízíme. Snažím se. Mluvíme. O jménech a tak. A potom loupeme. Oddělím si kůži palce od nehtu. Bolí. A pak konec. Šatna. "Na shledanou." A ta paní říká: "Přijďte zas." Dobrý pocit.
Celou směnu na páse. Ale předtím loupání, než to zprovozní. Poškodím si druhý palec. Pěkně to bolí. Je moje krev sterilní? Neměla bych si jít umýt ruce? Ale nechci zdržovat. Mám respekt z pásu. Znám ty z továrny na rozbušky. Z vyprávění sestřičky. Naštěstí tento je malý. Jsme na něm jen dvě. A není to pás v klasickém slova smyslu. Jen podavač. Počítat do pěti. Prý do zblbnutí. Nemám dojem, že bych blbla. Spíše se soustředím. Abych neudělala chybu. Byla rychlá a nemuseli za mě pracovat jiní. Na druhou část směny přijdu pozdě. Zdržím se při převlékání. Stydím se. Ale práce jde. Bolí mě bedra. Nejsou zvyklá na rovné sezení bez opěradla. A další přestávka. Čtu si. Paní za včerejška také. Odpoledne řekla, že jsem šikovná. Viděla jsem ji v autobuse. Ale neoslovila jsem ji. Neumím to. Čte Píseň ledu a ohně. Neobvyklé. Vůbec tam poměrně často o přestávkách čtou. Poslední dvě hodiny. Tentokrát jdu raději dřív. A ten, co obsluhuje stroj, mne znervózňuje. Nemá co na práci. Stroj mu šlape. A tak mi pomáhá. Sedím příhodněji než druhá holka, ale stejně mi to nedělá dobře ("na pleť"). Zaprvé to beru, že má pocit, že mi musí pomáhat. Jako bych byla neschopná. A potom tak, že bych se mu mohla líbit. Ale to už je namyšlenost.
Usmívat se. Nevnímat bolící záda. Děkovat pokývnutím. A počítat. V různých jazycích. Potom loupat. Už loupeme pomalu. Palce zničené. Ve středu volno. Aspoň se palce uzdraví. Nebo vylížou z nejhoršího. A ve čtvrtek naposled. A doufat, že dají další nabídku. Sympatičtí lidé, práce zatím jde. Ale prý jsou tam i horší. Uvidím.
Pracuji. Tak, jak by naši nechtěli, abych skončila. Já také ne. Dělat to celý život bych nechtěla. Ale dá se tak žít. Člověk má potom čas na sebe. Nedělá celý den v kuse. Má víkendy. A má za to peníze. Nestresují ho zkoušky. Že za čtvrt roku přijde šéf a ukaž, co umíš. Ano, mohou tě vyhodit. Ale to ve škole taky. A tam dokonce někdy schválně. Protože tam jsi přítěž. Tady děláš. Něco užitečného. Oni z tebe něco mají a ty z nich také. Něco konkrétního. Ne sliby. Sliby o zářivé budoucnosti. V našem státě. Kde budoucí prezident nedokáže sám vystoupit z auta.
Dva necelé dny frutariánem. Chtěla jsem dvanáct. Ale nevydržela jsem. Arašídové máslo. Ale jde to. Když pracuji. Spánek do oběda. Oběd. O druhé přestávce jablko. A doma v jedenáct něco k zakousnutí. Vysadit pilulky po dvou platíčkách. Snad dobře. Zítra to v práci budu muset nějak zvládnout.
Báječná bábovka. S trochu pozměněnou recepturou. Omylem i chtěním. Ale dobrá. Ve formě vymazané sádlem. Jedině sádlem. A vysypané strouhankou.
práce= brigáda
Nepsat o něčem. Protože nevím. Protože jsem na to zvyklá. Je to stále do kola. Víc se směji nebo brečím? A není to jedno. Hlavně, že platí nájem? Který vlastně neplatí? Ale je třeba mít na kom ležet. Asi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.