Sráč

26. prosince 2012 v 13:04 | Arkadina
Jsem... nevděčná. Napadá mne slovo, které nepoužívám. Sráč. CO řekne vlastní matce, že je u ní tak dobře, že musí odjet. Aby se mohl učit. Jsem nevděčník. A sráč. Spodina společnosti.
"Na stupnici od jedné do deseti, kde deset je nejvíc, jak moc jsem podle tebe bezcitná?" Mé hodnocení bylo sedm. Pan letec řekl sedm až osm. Nesmím mít děti. Protože by byly ještě většími zrůdami než já.
 


Komentáře

1 Alisa | Web | 26. prosince 2012 v 16:57 | Reagovat

No ja by som ti decko odobrala hneď po narodení. :D Ale sebe tiež, čo si budeme nahovárať.

2 bludickka | Web | 27. prosince 2012 v 11:21 | Reagovat

Ale houby. Není to žádné bezcitné rozhodnutí. Jen sobeckost. Sobecká je většina lidí, jen si to nechtějí přiznat. Problém mezi tebou a ostatníma je v tom, že nad tím moc přemýšlíš (ne, že bych byla jiná). Pokud svoje rozhodnutí nechceš změnit, tak si ho nevyčítej. Já bych ti na stupnici dala tak čtyři, ale nevím, jestli jsem oprávněná a jestli tě chci hodnotit. Takže čistě teoreticky, pro kontrast.

3 Anne | 27. prosince 2012 v 13:57 | Reagovat

Divné. Já tě vidím po téměř půl ročním čtení úplně jinak. Třeba tě neznám, ale to si nemyslím.

4 Arkadina | Web | 28. prosince 2012 v 9:08 | Reagovat

Alisa: A já bych ti na to klidně podepsala plnou moc. Naštěstí mám takovou absenci mateřských citů, že mi snad tikot biologických hodin ani za deset dvacet let nehrozí.
bludickka: Sobeckost. Máš pravdu. Kdybych byla bezcitná, tak mi to nevadí. Děkuji opravení termínu. Děkuji. Čtyřka je hezká. Taková neextrémní.
Anne: Ty mě čteš půl roku? To mi lichotí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.