Prosinec 2012

Článek 19 (2)

30. prosince 2012 v 9:49 | Arkadina
Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Co tu dnes máme? Porci sebestřednosti, spálené tričko, 100 nejlepších nizozemských hitů a proflákaný den. Hlavně, že jsem se jela do Prahy učit. Člověk nemůže mít vše.
Nevím, jestli se lituji. Ale nekonečné usínání pátou noc za sebou, mě začíná vskutku deptat. Samozřejmě, jisté zlepšení tu je. Už nebrečím. A tentokrát jsem si za to mohla možná trochu sama.

Článek 19 (1)

28. prosince 2012 v 9:22 | Arkadina
Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.

Jsem v Praze. Už druhý den. A skutečně jsem se naučila více než doma. Také jsem toho stihla více než doma. Ale mizerných pocitů před spaním jsem se nezbavila. Ani když jsem před tím nahlas četla Forsytha a dívala se na komedii.

Sráč

26. prosince 2012 v 13:04 | Arkadina
Jsem... nevděčná. Napadá mne slovo, které nepoužívám. Sráč. CO řekne vlastní matce, že je u ní tak dobře, že musí odjet. Aby se mohl učit. Jsem nevděčník. A sráč. Spodina společnosti.
"Na stupnici od jedné do deseti, kde deset je nejvíc, jak moc jsem podle tebe bezcitná?" Mé hodnocení bylo sedm. Pan letec řekl sedm až osm. Nesmím mít děti. Protože by byly ještě většími zrůdami než já.

Článek 18 (3)

25. prosince 2012 v 21:12 | Arkadina
Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.

Domov. Krásný. Milující. Nedá se mu nic vytknout. Jsem za něj ráda. Spousta lidí by mi jej záviděla. Stromeček. Milující rodiče. Veselá sestra. Velký dům. Bohatý Ježíšek. A touha utéct. Zdrhnout. Zmizet. Odjet. Do Prahy. Pryč. Abych. Abych co? Mohla co? Chtěla bych. A je by to mrzelo. A já to neudělám. Mám je ráda? Nevím. Jen je asi nechci ranit. Už to nedokážu.

Článek 18 (2)

23. prosince 2012 v 21:47 | Arkadina
Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu.

Ranní zelený čaj. Podruhé za dva dny nevstávat v sedm. Naučit se stránku Kapitol. Jít naproti mámě. Venku sněží. Sníh. Dobrá nálada. Zpěv. Skákání, než přijede autobus. Těžká taška. Stala jsem se pomocnicí. V pokoji už stromek se svíčkami. Wat leuk! Bramborová divize. Krájet na kostičky. Protože moje škrabka je v Praze.

Článek 18 (1)

22. prosince 2012 v 23:33 | Arkadina
Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.

Ráno. Budík. Vstávání. Tramvaj. Vlak. Stále ráno. Devět hodin. O tři sta kilometrů dál. Domov. Mrazivý domov.
Večer. Postel. Odcházejí. Stěhují se. Definitivně. Naši jim pomáhají. A mně to vadí. Beru to jako zradu. Myslím, že nezávidím nový dům. Vadí mi ta změna. Změna v mém zázemí. Domově. Který mám ráda, když jsem pryč. Který mi připomíná, jak se změnil, když se vrátím. Který bolí. Když jsem tam. Když odjíždím. Když se neozývá.

Článek 17 (5)

16. prosince 2012 v 20:00 | Arkadina

Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Některé věci se prostě stávají. A jiné ne. Upéct vanilkové rohlíčky. Nazdobit stromeček. Udělat adventní věnec. Koupit dva vánoční dárky. To byly ty, které se prostě nedějí. Naopak se staly tři zápočtové testy v předvánočním týdnu. Takže dobrou chuť.
Některé věci člověk tuší, že se stanou a že se jim nevyhne. Třeba splátky (viz vtip o Evě a ­­Bohu). Věc, která se stala.
Jsou věci, které člověk nečeká. Jako ­­­třeba první orální sex.

Článek 17 (4)

5. prosince 2012 v 7:47 | Arkadina
Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Ahoj? Ahoj? Ahoj. Vítej zpět. Byla jsi tu pořád. Vím. Snažila jsem se. Ale už nemám motivaci. Jen nezvladatelné chování, děsivá čísla a žádnou víru ve zlepšení. Jen potřebu. Jen touhu. Únavu z toho, jak se zklamávám. Veselé dopisy domů. Vlastně už ani nejsem moc na počítači. Dost jsem si na to zvykla. Jen kvůli jednomu člověku mě to mrzí. Můj problém.