Článek 16 (1)

12. října 2012 v 23:01 | Arkadina
Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

"Zbyla mi píseň čtyř holých stěn. Zbyla mi píseň pro tu jedinou z žen." No, mně nezbývá píseň pro nic. Maximálně žaludek stažený strachy. Posledních třináct hodin svobody. Už vím, co za pachuť jsem ve čtvrtek cítila. Strach. Nadechnout. Polknout.


Stažený žaludek nebrání jídlu. Jím. Jak mohu nejíst, když na mne pan letec dozírá? Oběd a večeře. Jeden sladký čaj. Nemám mátový. Musím zítra koupit. Spolu s vločkami a máslem. Myslela jsem, že od příštího týdne neobědvám. Smůla. Přes poledne budu doma já i pan letec. Zítra mě zabije krupicí.
V podstatě jsme šťastni. Jednou týdně nákup. Pro jednoho do dvou set. A z toho žijeme. Palačinky, smetanové brambory, vločková kaše, těstoviny s tofu, krupice. Šunka, salát, pomazánka. Dnes jsme pekli buchtu. Pěkná domácnost. Také jsem úspěšně vyprala. Pověsila na nový sušák. Žehlí on. Možná bude příště třeba aviváž. Nebo více prášku. Krásný zelený vysavač.
Milujeme se. Většinou jednou denně. Někdy dvakrát. Občas si to užiju. Třeba dnes. Občas se opravdu nechci milovat. Ale nedokážu mu to říct. Proč? Možná vzpomínka na mé jediné odmítnutí, které nedopadlo moc dobře. Respektive málem spal na zemi. Stálo mne spoustu přemlouvání, aby se vrátil ke mně do své vlastní postele. A to jsem byla jen unavena! Takže se milujeme. Zavírám oči, usmívám se, říkám lichotky, hladím jej, zatínám zuby a přeji si, aby už to skončilo. Jen včera se moc nevedlo. Nechtěla jsem. Opravdu ne. A když jsem se třásla nevolí, bral to, jako by "to" už na mně šlo. Když jsem zatínala svaly a tiskla ho k sobě, aby mi neviděl do očí, bral to, jako bych ho chtěla mít co nejblíž u sebe. A pak bylo po všem. Mohlo to být dobré. V pohodě. Jako vždy. Jenom mi na konci vhrkly slzy do očí. A on si toho všiml. Nic moc. Nechápal. Byl zmatený. Zklamaný. Co teď? Co odpovědět? Pravdu? Divil by se, proč jsem mu nic neřekla. Ale ono je to snazší. Než vysvětlovat. A tak. Znám ho. Vyletěl by. Byl protivný. Bylo to snazší. Než jsem to zvorala. "To škola. Bojím se." A potom naštěstí obvyklá reakce. Kombinace vysloveného v podstatě pravdivého a nevyslovené skutečnosti. Výkřiky beze slov. Třas. Vytřeštěné oči. Slzy. Hodně. Nikdy. Nikdy jsem takto před ním nevypadala. Ani jsem nechtěla, aby mě takhle někdy viděl. Já na zádech. On nade mnou. On ve mně. A já mimo. "Dívej se na mě. Dívej se na mě." Snažil se být autoritativní. Hladit po vlasech. Znehybnit, abych se netřepala. Utěšovat. Říkat, že to bude dobrý. Šlo to těžko. Ale já jsem se snažila. Ovládnout. Šlo to. Aspoň jsem, už nemusela řešit, co říct. Po chvíli klidu se konečně zvedl.
Dnes čtení. "Tak trochu úžasní." V průběhu knihy chodí hrdinové k babičce, která jim vždy udělá jejich oblíbený koláč. Na konci knihy jednotlivé recepty. Líbilo se mi to. Nečekané a pěkné. Teď Svět podle prota. Zatím zábavné. Mimozemšťan vyšetřován na psychiatrii. Sonety od renesančního mistra. Nuda. Ani jeden mne nezaujal. Hlavně ne ty, že mladý zůstane člověk jen prostřednictvím svých dětí.
Praní. Příprava oběda. Milování se. Umytí vlasů. Vytrhávání chloupků. Chvíle na internetu. Pečení buchty. Četba. Příprava pomazánky. Večeře. Sledování pana letce, jak hraje. Psaní. Čaj. Kus buchty. Vysušená. Když jsem ji dělala v bábovce nebo v mikrovlnce, tak byla lepší. Musím se naučit zacházet s plynovou troubou. Psaní. Chystání věcí. Umýt zuby. Číst si. Jít spát. Zítra to začíná. Je mi z toho špatně. Mráz běhá po zádech. Nohy tuhnou. Celé tělo touží po tom, aby zítra nevnímalo. Nezjistilo, že další pětileté peklo propuklo. Prožít ho v mlze. Otupit myšlenky a smysly. Nic víc. Kéž by se povedlo. Snad. Být ráno robotem. Nic víc. Teď polknout a posunout se dál. S každou činností k zítřku blíž. Proto neochota přestat psát.
31. září
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 16. října 2012 v 16:05 | Reagovat

Tak mezi tou jsem se rozhodovala. Než jsem zvolila Tichej pláč. Ale děsně se mi líbí. No možná to byl taky účel, proč byla složena. Ale snad ne.

Taky se mi to stalo, ty slzy v očích. Ani nevím proč. Prostě smutno. Nevím, jak jinak to popsat. R. už předpokládá dopředu, že se mi nechce, takže to pak je kolikrát kolem řečí, že když už by se mi i chtělo, tak mě to přejde :) - Ty to děláš jen kvůli mně,... atd. Někdy mám blbý kecy i já, tak to pak není nicmoc. Někdy je lepší o tom nemluvit, než se do toho zamotat. R. většinou čeká, až začnu být aktivní já, nebo se "domluvíme". Což zní dost divně, ale co :)

2 Arkadina | Web | 24. října 2012 v 10:16 | Reagovat

bludickka: Dost takových písniček se mi líbí. Nejvíce to, že rozumím textu. Třeba jednou přejdu na nizozemské zpěváky. Ale zatím jsem na žádného nepřišla.
Prostě smutno a strach. Asi tak.
Někdy lepší nemluvit. To máš pravdu. Jen ona ani domluva nemusí být vždy v pořádku. Jenomže říct žárlivému člověku, že s ním nechci spát... Vyloží si to, jako že mám jiného, se kterým jsem už ten den byla. Je to poměrně zajímavý problém a přemýšlím, jak to dopadne.

3 ven | 29. října 2012 v 1:16 | Reagovat

Pamatuju si na svoje naprosto nepříčetný stavy, kdy mě chlap držel, abych se tak netřásla a přestala se dusit brečením. Většinou z nějakých mých hlavových keklů, jak jsem strašně špatná. Kekle tam jsou furt, ale už nedělám scény.
No a pak téma rozdílných milovacích potřeb, to je asi u každýho vztahu. Ale naučila jsem se říkat ne, když vážně nemám chuť. Někdy se milujeme, i když se mi nechce, ale to se dá zvládnout a přežít. Nesmínastoupit ani kousíček stavu, kdy se cítím jak zneužitá. Ten už je hodně špatně a nesmí nastávat.

Ta holka napravo, kdo je to?
Často v tvých článcích vidím kus sebe, kterej ale zasouvám do pryč, protože ho nemám ráda. Protože ten kus mě dělá nespokojenou a nešťastnou.

Jo a plynová trouba, to je peklo. Doporučuju dát dospod plech s vodou, on je tam pak vlhčí vzduch a buchty nebo třeba chleba je lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.