Článek 15 (3)

28. září 2012 v 15:36 | Arkadina
Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Někdy ani hlad nepomůže. Civíte do zdi. Bojíte se. Čekáte na spánek. Těšíte se, až myšlení vypne. Přejete si bezduché ráno. Bez pocitů. Neodjíždíte na vždy. Budete se sem vracet. Jednou za dva týdny. A když se vrátíte, tak už nic nebude stejné. Ani vy.


Pachuť v ústech. Kov. Jakoby krev. Není to krev, ale chuť odpovídá. Těžké odjíždět. Když u nás bydlíme zase jen my. Věci nachystané v kuchyni na židlích. Hrníček citronového čaje, půl krajíčku chleba s meruňkovou marmeládou a hrající rádio: "Je šest hodin."
Hlášení mého dětství. Máma mne donesla do koupelny. Já si jen musela myslet na to, vzít si papuče. Hrníček nedávno nalezen na půdě. Speciálně pro mě k svátku. Se zdrobnělinou křestního jména. Teď v něm mám v Praze pastelky. A už nikdo mne nenosí ráno do koupelny. Už nepiju čaj s citronem. Je v něm moc cukru.
Bolest hlavy. Psaní na obálku. Náplní do propisky. Místo stolku koleno a občanský průkaz jako podložka. Obálka s "přáním". Písničky, které vymývají mozek. Hlasitě. Sliny divné chuti.
Vstávat dříve než máma. Donutit se vstát až po chvíli vlastního vzrušení.
Lipník nad Bečvou. Léto minulého roku. Výlet do bezčasí. Stejná píseň jako tehdy. "It's getting darker now..."
Nasadit čočky. Zacvičit si. Postavit vodu na zelený čaj. "Je šest hodin." Stále cvičit. Slyšet mámu, jak se se mnou přes dveře loučí. Otevřít je. Rozloučit se tváří v tvář. Cesta k nádraží. "Dnes buďme ještě veseli, na naší bílé posteli. Zejtra, co zejtra, kdopak ví, zejtra si lehnem do rakví."
Třas. Nezvracet. Zima. Vítr na nástupišti. Ani z tlampačů tentokrát výjimečně nezní znělka "My jsme Valaši..." Zrychlený dech. Pootevřená ústa. Vlasy létají ve větru. Lidé na nástupišti.
Nevzít si medvídka. "Nejtěžší rozhodnutí"? Mého života? Koupit vysavač bylo snazší. Koupit dětství nelze.
Nastoupit. Zvednout nahoru batohu. Na třetí pokus. Muži v kupé se jen dívali. Slabé ruce. Kdo ví, proč?
Sedět. Neklepat nohou. Hudbu nahlas. Vymýt mozek. Nemyslet na to, co se právě děje. Nebát se. A když "I fell fine" nezabrání slzám, tak "People are crazy" to dokáže.
Někdy není špatné postěžovat si na neochotu spolucestujících panu letci. "Určitě se dívali na mou krásnou ženu. Jak se protahuje.. Darebáci, být tam já, tak jim ukážu.."
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 29. září 2012 v 19:49 | Reagovat

Dětství, tak to bych si taky koupila. Ale jiné a jinde. R. mě někdy nosí z koupelny :)Do dětských let se vciťuju docela často. Když jsem se stěhovala do Prahy, tak jsem se se vším tím závažím málem strhala. Ale nedalo se dělat nic jinýho, než to zvládnout :)

2 bludickka | Web | 6. října 2012 v 22:55 | Reagovat

Tak za chvíli ti přijde email. Doufám, že si ho přečteš co nejdřív :)

3 Arkadina | Web | 12. října 2012 v 23:05 | Reagovat

bludickka: Jé, to může být prima. Já jsem maximálně donesena do postele. Zvládnout to. Spoustu ztratit a přesto zůstat.
Přečetla jsem je. Asi za 12 hodin. Ale zvládli to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.