Článek 13

6. července 2012 v 14:52 | Arkadina
Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.

Welcome again. Hello my little girl. How are you today?
Abstinenční příznaky. Nucená a chtěná abstinence. Ruce se netřesou, na to je příliš krátká. Únava a pocity na zvracení. Touha po jídle a nechuť k němu. Bolest hlavy. Hlavně neumřít. Neříkat ráno v posteli hodinu ne a nechci. Stejně budu muset jíst. Jak se za několik hodin vrátím domů. Nebo budu mít dostatečnou vůli? Já a vůle? To už je špatný a stokrát ohraný vtip.


Budu doma. Brigáda nebude. Celé léto. To není zlé. Pamatuješ si na minulé léto? V pohodě, ne? Nic nového. Deprese. Strach jít spát. Nenávist k vlastnímu tělu. Rezignace, aktivita a rezignace. V touze pomoci ničíme naše nejbližší.
Brusle. Dělají pěknou postavu. Hádej, kdo chodí bruslit? Snad ne můj malý abstinent? Ano, přesně ten. Ano, baví ho to, ale toto je pro něj podstatné hledisko. Vždy alespoň dvě hodiny. Snaha o třikrát týdně. Aby celulitida zmizela. Aby vypadal tak, jak chce.
Výlety. Kino. Naše první. "Nechtěl bych od tebe dostat ránu." Co to mělo být? Že mám tlusté paže? Asi ano. Asi ne.
"Vadí mi tvůj problém. Říkala jsi, že mi o něm řekneš. Proč mi o něm nechceš říct?" "A mám dojem, že ty snažíš zhubnout." Už mu lžu, skoro denně. Rezignuji na pravdu. Proč taky? "Ne." Tak razantní a pravdivé. "Nehubnu, nemám hlad, nechci jíst." "Ano." Někdy pomalé a nepřesvědčivé. "Taky tě mám ráda. Ano, jsem naprosto u/spokojená." A někde v té tmě oči, které nenávidí. Za poznámku o pažích, která se mu dávno vykouřila z hlavy. Za neochotu se milovat, když chci já. Ano, proč jsem s ním? Mám ho ráda? Ze zvyku? Utíkám k němu? Vymýšlím si jiného? Houby. Prostě jsem s ním a neřeším to. Už tak mě bolí hlava. Nemusím se ještě zabývat nějakými city.
Vaří mi kaši. Vločkovou. A já? Já se snažím nebrečet. Netřást se. Začít vypadat zase šťastně a spokojeně. Nějak mi to po včerejšku nejde. Ne, že bych neuměla mít hlad. Ale byla jsem zvyklá si to naplánovat. Tak abych uspokojila určitou pravidelnost a chuť. Teď ne. Tisíce rozhodnutí denně o jídle, tisíce možností zklamat. Zklameš jednou a je to jako lavina. Vrátit se zpět nahoru na svah je skoro nemožné. Můžeš se jen pokoušet brzdit. Brzdit a říkat si, že ty nezvracíš. Aspoň jeden bod k dobru. Víš, že to nedáš. To rozhodnutí prostě uděláš. Teď nebo za deset minut. Ale uděláš ho.
"Odřela jsem se o kliku u dveří." Lidi uvěří všemu, co jim řeknete, protože vám věřit chtějí. Ta druhá možnost je přece divná. To si nemohla způsobit sama. Jenom nehty. Ne kvůli tomu, že byla na oslavě narozenin své babičky. Ne. Ta klika dává smysl.
Co když budu mít v polovině léta z ramene kaši? Ani modřina. Zvláštní. Prostě se tam neobjevují. Aspoň je nemusím vysvětlovat.
Udělala jsem dost věcí. Uklidila, četla, užívala se léto, kupovala plavky, byla na zmrzlině. Jenom se nebát jít spát. Poslouchat, jak potkan šramotí. Protože sestřička nedala zkoušku. Pryč z vysoké. Zpět doma. Reakce pana otce. A to vše je mi vlastně jedno. Neztratit drajv a neječet.
"Život je jako počasí. Neustále se mění." Kniha Objevení nebe. Nizozemská literatura. Stále doufat, že mě vezmou. Zajímavá myšlenka. Můj život se mění. Já a ony zůstáváme.
 


Komentáře

1 eliade | Web | 6. července 2012 v 20:14 | Reagovat

V pokoji na stole mi leží Tolstého Vojna a mír a já si místo toho čtu Arkadinu. To je tou půlkou pomeranče.  "Neptá se a půlku mi dá. A já nedokážu odmítnout..." Když jsem to četla, trochu mě zamrazilo. Střep mojí reality v realitě někoho jiného,  nastavující mi zrcadlo. Tohle já znám, až moc dobře. Stejně jako další detaily toho, co popisuješ. Je to úplně jiné a přesto v něčem stejné.
Pokud mě tu ale nechceš, řekni si. Půjdu zase pryč.

2 ven | Web | 8. července 2012 v 1:00 | Reagovat

Člověk si pak sám říká, jak to vlastně může dělat? Sám sebe mrzačit. Už to pár let nedělám a už tak dva roky mi to ani nepřichází na mysl. Ale znám to. Ten pocit, že se člověk zblázní a nehty, nůžky nebo prostě praštit se o dveře je tak jednoduchý... Některý jizvy viditelný asi nafurt, couž.
Doporučuju odletět z hnízda. Čistí to vzduch.

3 bludickka | Web | 9. července 2012 v 22:24 | Reagovat

Škoda, že ti nevyšla brigáda. Měla bys rozptýlení. Snad ta škola. Znám ty body. Říkat si, nejsem na tom moc dobře. Ale tohle nedělám, tyhle příznaky nemám, takže vlastně můžu fungovat skoro normálně.

Jednou jsem se poškrábala nožem, ale na to jsem moc opatrná. Ryla jsem si vždy do ruky spínacím špendlíkem. Vyryla jsem si dvakrát nápis na nohu. Protože jsem se cítila líp. Ale je to znak slabosti. A nechci trápit sebe za to, že se trápím. Někdy to je jeden z mála způsobů uklidnění. Ale nemůžu kvůli sobě. Ani kvůli R. Bohužel to třeba řeším tak, že si dám panáka nebo brečím jak hysterka. Ale už to je málokdy oproti dřív. Nebo můžu provokovat kočku :)Ta mně ublíží taky a ještě jí to potěší. Zkus na podzim třezalku, třeba tě trochu zklidní.

4 Arkadina | Web | 30. července 2012 v 17:57 | Reagovat

eliade: My si nevybíráme publikum, publikum si vybírá nás. Zvláštní podobnosti životů.
ven: Čistý vzduch. Čistý až k zalknutí.
bludickka: Ta kočka se mi líbí. Ačkoliv je to v podstatě špatné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.