Článek 9 (1)

20. dubna 2012 v 23:23 | Arkadina
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

Pouští nahlas televizi. Neustále. Hloupé pořady o ničem. Ta tichofobie. Ten hlasoholismus
Neustálá potřeba mluvit. Velmi nahlas. Jako by od ní posluchač nebyl dva metry, ale deset.
Odchází pryč, aniž by uklidila kuchyň. Nechává neumyté nádobí ve dřezu. Kvůli sítku těstovin neumyje velký hrnec, ve kterém byly vařeny. Nechá ho na malé lince. Malá linka + neumytý velký hrnec + neumyté nádobí = žádné místo na přípravu jídla. Když přijedete večer domů a potřebujete jíst. Když se nedokážete dostat domů jinak než utlumení spoustou kakaa, cukru a tuků. Když jste vytočení, jen vejdete do dveří. Bez důvodu.


Řekne, že si dá hummus. Když ho nachystám a zeptám se, zda ho mám naložit nebo si naloží, řekne, že si naloží. Vysvětlím postup. "Hummus, směs zeleniny, zalít máslem." Vezme sádlo. Osmaží na něm salám a cibuli. Hummus ohřeje a dá si s tím. Neustále o tom mluví. "Bylo to jako hrachová kaše. Dát tam trochu majoránky, soli… Já jsem si to dala s cibulkou a salámem." Neuvědomuje si, že je to jako pozvat Slováka na vepřo-knedlo-zelo? Řekne, že si dá. Dokončíš zelí a chystáš knedlík a maso. Ochutná zelí. Řekne, že je to dobré. Nachystá si k tomu halušky a slaninu.

Ptá se na věci, které ji nemusí zajímat. Nechci, aby bylo narušováno mé soukromí. Nemusí vědět, kam se hlásím na školu. Co budu dělat v neděli. Jestli budu dělat přijímačky. Kam jdou mí spolužáci na vysokou.

Mlaská. Vyměňuje si vložky v pokoji v přítomnosti druhých.

Prodavačka v obchodě se mě na ni ptala. Poté mi řekla zdrobnělinou mého jména a tykala mi. Dokud tu nebyla každou chvíli, tak se to nedělo. Chodí jí dopisy na naši adresu. Pošťačka mi tykala a říkala zdrobnělinou jména. Říkala, že si myslela, že doma nebude nikdo kromě babičky. Zní to jako slova uraženého dítěte, ale je mi devatenáct. Neznám ty paní. Nemohly by mi vykat? Pokud se nepletu, tak jsem ji tykání nenabídla. Pokud se nemýlím, tak jsme nebyly představeny. Pokud se nemýlím, tak co třeba zákazník a poskytovatel služby? Neměl by teoreticky v rámci etikety být výše postavený zákazník? A tedy on tím, kdo nabídne tykání? (Promiň, ty jež svádíš pocestné).

Do dveří vždy hlučně vtrhne.
Je to člověk. Starý. Umřel jí druh. Vím. Ale…
Proč má bydlet u nás, když má bydlení v Čechách. Proč tam nemůže počkat, až se sousedi odstěhují?
Proč u nás musí být tři týdny? Proč u nás musí být do posledního víkendu před mou první maturitní písemkou?

/Panenku bodni, ji to nebolí… Ale rány kartáčem také nejsou špatné. Každá bolí víc a víc. A když chce člověk pryč? Prostě se dotkne ramene. Vyvolá bolest. /

Dveře mezi pokojem a kuchyní. Tak tenké. Jako by tam ani nebyly. Protihluková sluchátka. Slzy bezmoci. Protože vy se prostě nemůžete bránit. Když dva týdny před maturitou nemáte češtinu, protože je češtinářka nemocná. Když dva týdny před maturitou skončí angličtinářka, protože má rizikové těhotenství. Když vás bude u maturity v angličtině zkoušet někdo úplně cizí. Když za sedm dní píšete první písemný test. Z předmětu, který jste tři roky brali jako nematuritní. Ostatní psali dílčí testy a navštěvovali seminář. Vy jste se šrotili matematiku. A potom vám dají povinně občanku. Předmět, kterému jste se chtěli vyhnout. "Nachystáme si společně témata. Já vám je zatrhám a nachystám vás." Když vám dnes stále chybí tři otázky, tedy šest témat. Témat, která uvidíte poprvé v životě. Stejně jako těch dvacet, které jste dostali v průběhu minulých dvou týdnů. A pátek je už za týden.

Děs. Chvíle, kdy se člověk bojí. Nechce. Nemůže. Je mu špatně z toho, co musí udělat. A přece se musí do půlnoci učit další témata. Naprosto zbytečně. Jen na týden a potom zapomenout.
Chci jíst, kdy chci a co chci. Chci jít spát, když budu chtít. Chci jít ven. Chci být někdy sama. Chci si číst, jak dlouho chci. Chci běhat. Chci jezdit na bruslích. Chci háčkovat. Chci život. Umím definovat deprivaci. Ale to neznamená, že se jí smím zbavit. Řeknu, že učení je aktivní a tvořivý proces. A přitom sedím a memoruji. Budu přednášet na téma psychohygieny. A nebudu mít na ni čas. Jung, Marx, Lenin, pan letec. S nimi vstávám, usínám, chodím spát.
"Miláčku, moc ti děkuji, že jsi tu se mnou byla, jsem moc rád, že sem s tebou mohl trávit krásný večer a krásnou noc, spalo se mi s tebou moc dobře. Chybíš mi už teď. A to jsi před chvílí odešla. Miluji tě, budu na tebe myslet. Ať se ti dnes daří."

Nechají nás to udělat. Už to zvládlo tolik lidí. Uděláš to. Udělám. Doufám. Pokud nerupnu na slohu a writtingu. Ale stojí to za to? Vždyť by to bylo tak krátké. Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože… Nemluvte o zbabělosti. Teatrálnosti. Těch, co to vzdávají. Mluvte o těch, co když nemluví, tak chrápou. Dveře jsou tak tenké. Nože ve stojanu. Doufat a vědět, že to neuděláte. Rána nožem do ledvin. Co je to za společnost, která mě přivádí ke strachu, že bych mohla zabít. Neudělám to. Vím to. Myslím.
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 23. dubna 2012 v 18:55 | Reagovat

To co si popsala výše byl vždy důvod sporu s momentálním spolubydlícím. Rozlišné návyky a způsoby.

Já vykám každému zákazníkovi :D Taky mám radši když mi ostatní vykají - cizí lidé. Ale když mi nějaká čtrnáctiletá holka v autobuse řekla paní, to jsem se cítila jak kdyby mi bylo padesát :)

Neboj se maturity. Bohužel přikládáme zbytečnej důraz věcem na kterých zas až tak nezáleží. Ale to si člověk uvědomí jen když klesne na dno - fyzicky - ne duševně.

2 L. | Web | 25. dubna 2012 v 12:15 | Reagovat

Měla jsem pobodné pocity před maturitou. Vzdala jsem její pípravu, ale stejně se to dalo. Zvládneš to, držím palce.
Líbí se mi tvé články:)

3 Arkadina | Web | 30. dubna 2012 v 23:49 | Reagovat

bludickka: Ano. Jsme odlišní. Nemohla by se svou odlišností zůstat v jinde? Dokud tě nepouštějí sednout, tak je to dobré. Maturita je věc, která se necení, když se složí, ale nesložit ji je malér. Nemoci jíst na vysokou. Nemoci prchnout pryč.
L.: Děkuji. Stejná zkouška, podobné pocity.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.