Článek 8 (4)

8. dubna 2012 v 22:05 | Arkadina
Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

Potřebuji čokoládu. Potřebuji naději. Potřebuji sílu. Potřebuji svobodu.
Základem ekonomiky jsou potřeby, které je třeba uspokojit.
Koupit ovocné karamely. Pro sestřičku. Za obrázek, který nakreslí na základě mé objednávky.
"Zůstaly jen vzpomínky." Paže, o kterou jsem se opřela. Klid. Cesta autobusem. Potřeba říct ta slova: "Miluji tě." Řekla jsem je.


Proč? I přes to? Polibek, když řekne bychom místo by jsme. Večeře. Báječné těstoviny s houbami. Usmát se a poděkovat, když zaplatí. Slova o lásce. Procházka městem. Milování. Bez třešničky na dortu. Film. A zase ten pocit.
Vše je špatně. Nedat se. Proč? Když je vše tak krásné, proč musím bojovat, abych se nerozbrečela? Abych si neublížila? "Protahuji se. Asi jsem ztuhla u počítače." A ruce sepnout za zády a zvedat co nejvýše. Bolest. Bolest. Bolí. Ale ne dost. Něco si vymknout. Něco si vykloubit. Potřeba bolesti. Když je vše krásné.
"Řekl jsem mámě, ať ti koupí jablka. A oříšky, ty dobré."
V neděli jsem kupovala osm jablek a mléko. "Ty máš hodně ráda jablka, že?" Jenom na nich teď, chlapče, budu pár týdnů žít.
"Miluji tě. Jsem jenom tvůj. Nechci, tě ztratit." Úsměv a objetí. Možná ne láska, ale klid. Jen tak ležet. Hlavu na jeho rameni. Přitisknutá k němu. Usínat. Spokojená. Dvě bílá trička v jedné posteli.
"Co chceš k snídani?" "Něco mezi jogurtem a chlebem se sýrem." "Takže co si dáš?" "Chléb se sýrem." Udělat jej šťastným. Tělo se bránilo. Žaludek ztuhnul a nechtěl se toho vzdát. Snad procházka pomůže.
Nádraží. Zpoždění vlaku. Usmát se a poděkovat, když zaplatí lístek a nevezme si peníze. Cesta. Držet se ve vlaku za ruce. Vidět před sebou dvě moc pěkné holky. Vědět, že se dívá na mne. "Jsem šťastný, že mám tebe. Moc se mi líbíš."
Vystoupit a jít. Mluví. Klidně může. Pro mě je to chůze. Výlet. Po více než půl roce. Líbí se mu příroda. Pravá, levá, pravá, levá. Dokud můžeš jít, můžeš utéct. Pohyb. Volnost. Šel někdy za mnou. Asi se mu moc nelíbil můj styl procházky. Co se dá dělat.
"Chci, abys se mnou ještě dnes zůstala." Nevrlost, že se nechci vyjádřit. Domněnka, že nezůstanu. Jako už tolikrát.To nebude fungovat. To nemůže vyjít. Výlet s ním do Tater. Možná je pomalejší. Jí za chůze. Neví, jaké pití si koupit. Neví, jaké potraviny jíst. No, jinak to nepůjde. Snad to vyjde.
"Neboj, jistím si tě." Na jednom místě. Kde jsem se i trochu bála. Na takovém, kde jsem si říkala, že na Pulčiny už nikdy více. Moje vědomosti o trase. O tom kudy jít. Schopnost si nakonec odůvodnit správný směr trasy. /Potřeba čokolády. Vymýšlení plánu, jak se k ní dostat. / Dvakrát našel značku, kterou bych přehlédla. Starost, abych neuklouzla.
Mluvit moc nahlas. Hlasitě komentovat ostatní turisty. Zdravení ostatních. Řeči o medvědech. Dvě zmínky o tom, že ho bolí nohy.
Zastavení. Pusa. Polibek. Objetí.
Hospoda ve vsi, kde má příbuzenstvo a kde trávil hodně času. Osmá cenová. Šest starých chlápků ve tři odpoledne. Mladá servírka. Vede mě dozadu. Nechává mě, ať si vyberu, kam si u stolu sednu. Zády ke dveřím. Velmi neobvyklá volba. Nepotřebuji, aby mi viděli obličej. Dlouhé vlasy jim musí stačit.
Pivo. Automatická objednávka v hospodě při čekání na vlak. Zvláštní, že nechtěl čekat venku. Asi mu byla zima. Dva černé čaje. Pivo, utopenec, káva. Pochopitelné. Aby si lidé nemysleli, že ho držím zkrátka. Měl na něj chuť. Nevěděl rychle, co si dát. Jeho věc. Nelíbat, dokud si neumyje zuby. "Děkuji," a úsměv, když platí.
"Ty se jim opravdu líbíš. Pořád se na tebe dívají." "Kdepak, spíš jsem nové dítě v ulici." Koho by to nepotěšilo?
"Zůstaneš ještě dneska u nás? Prosím. Něco ti dlužím. Ze včerejška." A v batohu už doma předem sbalené věci na další den. Zjištěný nedělní autobus. Znám ho, jsem vypočítavá, na vše připravená, chtěla jsem ho potěšit?
Když se odvrátím, když mě chce políbit. "To mi ani nedáš pusu, protože jsem měl pivo?" "Ano. Abstinentka, co bys chtěl."
Společná sprcha. Podaný ručník. "Sluší ti to."
/"Máš chuť na něco sladkého? Mám tam Fidorku, chceš?" Potřebují čokoládu. Potřebuji se zřídit. Ale od ní si ji nevezmu./
Touha spát. Břichu se moc nelíbí, čím dnes prošlo. Odmítá fungovat. Netuším proč. "Mám na tebe chuť." Proč jsem se vlastně oblékala? Ťuk, ťuk. Nevlastní otec. Naštěstí v pohodě. Peřina to jistila. Někomu by to bylo trapné. A mně? Mně to bylo jedno. Bez třešničky na dortu. S touhou spát. "Teď už ti dlužím dvakrát." Jak mu vysvětlit, že mi nedluží nic? Zkusila jsem to. Ale asi by mne také mrzelo, kdyby si to úplně neužil. Nevím, proč nejsem schopná si to užít. Teoreticky stres z maturity. Prakticky asi kombinace únavy a bulimi. Asi mi na tom nesejde. "Příště se zamkněte." A také poznámka o tom, že když se dva pomilují, tak je ve vzduchu něco cítit. Že bych přišla i o čich? Nějak jsem se tím nestihla nikdy zabývat.
Konečně možnost si trochu odpočinout. On si četl a já dřímala. "Udělám nám kaši a potom si když tak pustíme film, jo?" "Přijdu za tebou."
Nádech. Výdech. Hrůza. Strach. Potřeba si ublížit. Soustředění na pravidelný dech. Dýchat. Nenechat se dostat. "Děje se něco? Zdálo se mi, že nějak hlasitě dýcháš, tak jen jestli jsi v pořádku." "Jsem."
V kuchyni. V krátkém tričku. Zima. V rukou čaj. Vaří mi kaši. Nejlepší vločkovou kaši, jakou jsem kdy měla. Mluvím. "Nevím, proč mám ty chvíle, kdy se bojím, kdy mám najednou pocit, že je všechno strašně špatně." "Miláčku, to nemusíš mít." Kaše. Se spoustou cukru, másla a skořice. "To jdeš s nožem s čepelí dvacet centimetrů na máslo?" Báječná kaše. "Tobě je zima?" "Ano, ale pořád ještě ne taková, abych snesla tu mikinu, co je cítit hospodou." A tak jsem poprvé vyfasovala jeho tričko.
Film. Oříšky. Mám tě rád. Pár oříšků v čokoládě, které jsem měla v batohu. Strach, že to pozná, když mě políbí. Voda a pár arašídů. Těch dobrých, kvalitních, ve kterých není tolik jedů a které nejsou tak slané. Mám ráda hodně slané a hodně mastné. Ty nejlevnější. "Chci, abys byla šťastná. Mám tě rád. Myslím to s tebou vážně. Chci s tebou být. Dlouho." "Děláš mne šťastnou."
"Dáš si čaj? Ta mikina ti sluší. Je ti skoro akorát." "Děkuji." Myšlenka na pana otce a jeho: "Na tobě shoří všechno."
Spát. Jen tak unaveně ležet. Na jednu stranu ho chtít, ne druhou stranu jenom tak usnout. Nechce se mi potom vstávat a řešit praktické mokré věci. Nedat si pozor na pusu. "Na jednu stranu na tebe mám chuť, na druhou stranu jsem strašně unavená a nic bych nezvládla." "Nemusíš nic dělat, stačí, když se položíš na záda. Ještě ti dlužím." "Ach jo, jak jsi to řekla, tak se mi teď bude těžko usínat. Mám ho jak z ocele. Kdyby ses rozhodla, že chceš, tak z mé strany problém nebude. /Strana 3 ze 3? To si Word dělá srandu. /" Usínám. A po herecké desetiminutovce mám hlavu na jeho rameni a on je šťasten. Nějak jsem ho nechtěla potřetí zklamat. Mně to neublížilo, jeho potěšilo. Dělá pro mne tak mnoho a já pro něj tak málo.
Sen. O milování s učitelem ruštiny. A přitom spím s hlavou na rameně pana letce.
Najíst se. Sbalit. Jít. Vtipkovat o pondělí. Na večer něco chystá. "Každý se po tobě dívá. Líbíš se jim. Jsi opravdu hezká. Snad mi s někým neodejdeš. Nechci tě ztratit." Zmeškat autobus. Jel dřív. Jeho to rozčílilo. Já jsem si prostě zavolala odvoz. Není problém. Až na jeden. Chtěla jsem se cestou domů stavit v obchodě a koupit si čokoládu. Bez šance. Pan otec cestou domů: "Kdyby jsi stopovala, tak si jenom prohrábneš rukou vlasy a všichni řidiči ti budou otvírat dveře." Dneska se asi všichni zbláznili. Kakao, uzly s marmeládou, přidat si k obědu, velká svačina, kaše a chleba k večeři. Přejíst se. Nepochutnat si. Neudělat moc školy. Potřeba čokolády.
Neschopnost se bránit. Bezmoc. Neřešitelnost situace. Nejíst a být šťastná. Nemožnost to vydržet. Nemožnost učit se bez jídla. Jíst. Ztloustnout. Deprese. Nemožnost se učit. Slzy. Jako dnes. Rozedrané předloktí. Krev nechtěla téct. Ani netekla. Jen zarudlá kůže. Pan letec si posledně všiml. Jediný. "Promiň, neuvědomila jsem si, že si toho všimneš." "Toho si nejde nevšimnout." Ale jde. Nebo o tom nemluvit.
Napsat panu letci části pravdy. A nedočkat se odpovědi. Co se dá dělat.
Vadí mi, že tu je. Nic nedělá. Jen sedí, mluví, dívá se na televizi. Pouhou její přítomnost nezvládám. Touha jí ublížit. Řeči všech o tom, jak mi chtějí pomoct. A to, že to nedělají. Ještě jeden den. Nemožnost se někde zfetovat čokoládou. Doma ji nemám. Na nádraží mne pan letec hned uvidí. V obchodě mě bude mít stále pod dohledem. A v úterý už si ji nechci dávat. Jablečné dny. Ale mají vůbec cenu? Vždyť je to jen na tři dny. A po návratu babiččin dohled. Nemám ji ráda. Jenomže když budu jíst, tak se asi nebudu moct učit. A to by nešlo. Ale nechci celý týden myslet na to, jak moc potřebuji čokoládu. Zkusím si ještě teď nějakou doma sehnat. Musíme ji mít.
A jaké by bylo, kdybych mu to řekla? Stejné nebo jiné? http://hp-poviedky-alisa.blog.cz/1204/bulimia-i-love-you

It's like a heroin addiction, but less trendy and more legal.

 


Komentáře

1 ven | Web | 9. dubna 2012 v 9:28 | Reagovat

každý nechť píše, jak potřebuje, dle účelu blogu. druhá věc jsou komentáře a nějakej zájem lidí. dlouhé a těžké články se prostě nečtou, krátké a jednoduché a, jak vystihnout tu podstatu... populistické (ve svém vlastním světě sbček) mají pod sebou komentářů plno. no a pak je tu pár šikovných, schopných vystihnout výstižně podstatu.

nicméně já jsem taky okecávač:) a neprahnu po komentářích.

jak dlouho máš bulimii?

2 Maggie Elm | Web | 9. dubna 2012 v 17:11 | Reagovat

Ten odkaz na konci je dost drsný. Je to vlastně celé hrůza. Chvíli mě trvalo než jsem pochopila o čem píšeš, asi půlku článku jsem se jen nechávala unášet úžasným stylem. Ví ta holka že ses nechala inspirovat?
Není to o tobě že ne? Doufám,že jsem to pochopila správně.
Pan letec. Vždycky když použiješ toto oslovení vyvolává to ve mě pocit šestisvazkového románu.
Určitě dám vědět až se naučím tu šňůru. Napíšu o tom pětsetislovný román plný filosofických citátů o snaze, co se vyplácí:D Možná.

3 bludickka | Web | 10. dubna 2012 v 11:16 | Reagovat

Někdy si říkám, jestli pan letec není R. Něco ti dlužím. To jsem nazačátku slyšela tolikrát. Naštěstí to už dávno nepočítáme :)Kdo komu co dluží :)

Zajímalo by mne, jak by sis představovala pomoc. Že tě někdo chytí a zavře do nějaký léčebny? Odtáhne k psychologovi? Chceš to? Chceš opravdu řešit problém nebo potřebuješ jen cítit pozornost a vědět, že má někdo o tebe opravdový zájem? Můžeš s tím bojovat když budeš chtít. Pak můžeš říct komukoliv, aby ti pomohl. Konkrétní žádost o pomoc. Jestli nic změnit nechceš pak tě nikdo nemůže nutit. Nejsem si jistá, na jaký jsi straně.

4 Arkadina | Web | 10. dubna 2012 v 15:36 | Reagovat

ven: Možná spíše jde o smíření se s tím, že komentáře nebudou. Bulimii. Hmm. No, podivným způsobem jím necelé čtyři roky. Někdo by ale řekl houby bulimie, když nezvracíš.
Maggie Elm: Odkaz je drsný. A hodně dobře napsaný a hodně realistický. Úžasný styl? Děkuji. Spíše hodně zmatený. Hmm, no je. Nechala jsem se inspirovat svým životem. Její článek mě zaujal, protože ukázal možnou reakci pana letce na problém.
Vážně? Já jsem se k tomu tak nějak dostala, souvisí to s ním a pro mne je to lepší než písmeno a tečka.
Ne. Žádná filosofie. Té mám dost na maturitu.

5 Maggie Elm | Web | 10. dubna 2012 v 19:17 | Reagovat

[4]: Proč zmatený styl? Mě se líbí. Navíc, je to sympatické, že nejsem sama, kdo píše věty bez slovesa.

6 Arkadina | Web | 11. dubna 2012 v 9:26 | Reagovat

bludickka: Já mu visím minimálně osm balení zelených čajů a spoustu tavených sýrů. Jeho oblíbená věta: "Dovolil jsem si vzít tvůj čaj." Tedy ten, který sám za své peníze koupila a má jej ve své skříni na svém privátě. Ale je můj.
Pomoc. Nechci pomoci s jídlem. Vím, že to nemá řešení. Mohli by mi pomoct tím, že by mě nechali jíst jak a kdy chci. A další a možná jediná reálná pomoc je, že by třeba nezvali babičku, když se musím chystat na maturitu. Teď je tu na tři týdny. Takže odjede o víkendu a v pátek mám první test. A naši ví, že to nezvládám, když je u nás. Ale strašně litují, že mi nemohou pomoci. Neřekla bych ani popel, kdyby neměla kde být, ale ona má.
Až budu mít někdy sílu a chuť poctivě bojovat o záchranu, tak si o pomoc řeknu. Ale teď vím, že bych to nezvládla.
Maggie Elm: No, nejsou tam mezery mezi odstavci, tak to hodně splývá. Věty bez sloves dokáží být hodně sugestivní.

7 Alisa | Web | 12. dubna 2012 v 20:14 | Reagovat

Tak to je fakt náhoda, že som na toto cez bludickku narazila . o.O Myslím, že to nie je až také tragické . Horšie je to, že nech by som to povedala hocikomu, nikto by mi nepomohol . Stále platí len výhražka, že ak neprestanem blbnúť, strčia ma do blázinca . Ale ja som práve ten prípad, ktorý si z toho nič nerobí . Facinujúce, pretože na jedlo ani nemyslím, keď som hladná, dám si čokoládu, keď chcem Mcdonald, dám si Mcdonald . Ale keď to zjem a dojde mi, čo som všetko zjedla, som v piči . Ale pokiaľ nemám ťažký záchvat, dokážem týždeň nič nezjesť . Osobne mi zaberá na to proste nemyslieť . Mám iné životné problémy, zabávam sa a seriem na to . Naučiť sa to je ťažké, ale mne ten stav z veľkej časti vyhovuje . Isté predstavy o sebe samej zostávajú, takže neverím, že by som sa niekedy cez to úplne dostala, ale akosi mi chýba motivácia . Ale to prišlo akosi časom . Bolo obdobie, kedy som nejedla prakticky nič a keď som niečo do seba dostala, okamžite ma naplo . Asi tak nejako to u mňa začalo . Postupne som zistila, že človek nemôže existovať bez energie . Preto tá nekonečná chuť na čokoládu, pre nič iné .

8 Arkadina | Web | 13. dubna 2012 v 17:38 | Reagovat

Alisa: Zajímavá myšlenka zaobírat se jinými problémy a jídlo neřešit. Jinak dobře napsaný komentář. Gradace v půlce textu se povedla. Nebo jak to nazvat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.