Článek 10 (1)

28. dubna 2012 v 16:51 | Arkadina
Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Asi si na to stále nejsem schopná zvyknout. Mám přítele. Spím s ním. Trochu změna proti posledním letům. Je to podivné.
V neděli návštěva katedry nizozemštiny v Olomouci. Mají to tam pěkné. Snaží se "modernitou", zajímavým programem a prezentacemi bojovat proti jménu: Karlova univerzita. Ráno, než jsem jela, mi psal pan letec. Obvyklá slova o tom, že někoho potkám a jeho nechám. Že budu chtít změnu a tak dále. Nechala jsem ho být. Říkala jsem si, že si nebudu kazit den, popřála mu, ať se má dobře a přestala odpovídat. Nebudu mu psát a potkáme se, jak jsme byli domluvení. Mám ho vůbec ráda, když si s ním takhle z rozmaru hraju? Přibližně hodinu mu trvalo, než si uvědomil, že asi přestřelil. Kolem druhé mne udivilo jedno. Proč si myslí, že když mu nepíšu, tak to s ním chci skončit a že se s ním beze slova rozcházím? To by bylo dost pitomé. Chtěla jsem mu na jednu stranu napsat, ale proč? Stejně se s ním uvidím. A tak jsem ho dál ignorovala.


Nevím, proč jsem tak naivní. Že pár úsměvů, vět a vše bude v pořádku. Očividně ne pro něj. Zvlášť, když pořádný důvod proto, že jsem nenapsala, nebyl. Mlčel. Nekomunikoval. Nedotýkal se. A já to zase začala brát jako hru. Co udělat, aby byl zase normální? Mluvit. Tak jsem mluvila. On sedí u stolu. Ona v tureckém sedu na posteli. Ona mluví. O banalitách. O dni v Olomouci. O zážitcích. Mluví více než za celý jejich vztah. Protože jednou ho musí dojmout, že nevím, jak dál. Měla jsem u něj spát. A on si začal chystat druhou postel. "Ty se se mnou chceš rozejít?" Protože mám ráda upřímnost. Nějaká slova a pohyb, který mohl býti pokývnutím. Co dál? Mrzí tě to? Možná trochu. Otočit se. Nedívat se na něj. Vyvolat ty správné představy. Dovolit, abych se bála být bez něj. Cítila jsi to tak? Nevím. Možná. Ale spíš ne. Zamžené oči, ztuhlost, podivný hlas. Začít si balit věci. Posadil mne vedle sebe. Bingo. Zbytek si už moc nepamatuji. Nějaká slova. O lásce. O tom, jak to pro něj bylo těžké. Jaké měl děsivé myšlenky těch 11 hodin, kdy jsem se mu neozývala. A spal se mnou. A já opět nic necítila. Trocha vzrušení? Možná ani to ne. A stále mi to bylo jedno. A ráno dlouhé. Nejít na tělocvik. Nechat se doprovodit ke škole. Cítit, že je šťastný a být ráda za to, že je stále se mnou. "Bylo mi tě líto, jak jsi tam seděla a mluvila."
A pondělí nejspíše bylo poklidné. Měli jsme pečené brambory. A v úterý jsem s ním opět šla ke škole. Trochu ho překvapila informace o mé sobotní procházce. Poněkud ho to dostalo. Že o tom nevěděl. Ale nebudu mu psát, kde jsem a co dělám, když on mi to nepíše. A potom přišla středa.
Přepadla jej blbá. Mimo jiné myšlenky ve stylu: "Mám jen tebe. Je tak snadné tě ztratit…" Mlátilo to s ním hodně. To, že člověk projde dobou, kdy chce umřít, ho nepřipraví na to, aby to někomu rozmlouval. A taky nepoznáte, zda to ten člověk myslí vážně. Ale na druhou stranu máte dost citlivý radar na náznaky. Ale jak s takovým mluvit. Neříká, že to udělá. Jen fráze: "Musím ti napsat číslo ohledně té brigády. Sepsat všechny důležité věci. Za pár hodin mi už bude dobře. Nemůžu ti slíbit, že ti přijdu zítra naproti. Nehody se stávají, třeba spadnu ze schodů. Nechci, aby ses kvůli mně trápila. Dám si nějakou slavnostní večeři. Tady máš ty knížky, vezmi si je na intr. A umyju ti ten hrníček a taky si ho vezmi. Život jde dál…" A co s tím? Mluvit o nejbližší budoucnosti. O plánech. Říkat budeme. Dávat mu najevo, že s ním počítám. Místo znechuceného odfrknutí se dojmout. Objímat, hladit, utírat slzy. Říkat mám ráda a potřebuji. Přemýšlet, zda to myslí vážně nebo jen citově vydírá. "Mám strach tě tu dnes nechat samotného." "Co když chci být dnes sám?" Po hodině: "Zůstaneš tu dnes se mnou?" A obrat o 360°C. Chleba se sýrem, sprcha, kniha a práce. Úsměvy a nadšení. Cesta do obchodu. K snídani nějaké cornflaky s jogurtem. A opět mi dal svačinu do školy. "Já to asi opravdu chtěl udělat. Bojím se sám sebe. Máš magora. Jsi moje droga."
Co přijde dál? Netuším.
Co přišlo? Ukázala jsem mu geocaching. Nadchlo ho to. Uvařil mi rajskou, pudinky, namazal chleby se sýrem. Nabídl mi párek v rohlíku. Milé, jak na mě myslí a jak se o mě stará. Já? Bojím se, že jsem s ním proto, že je to pro mně pohodlné a on mne potřebuje. Ale je to špatné? Plnit někomu jeho přání?
Jeho velmi časté řeči o tom, že si najdu jiného. A mé přesvědčování, že ne. "Víš co, ta modrá se k tobě hodí." Okamžitě jsem věděla, která bije. Suché oznámení, že se více než týden neuvidíme. Vím, že s tím nelze nic dělat, ale on to nese těžce. Ale omlouvat se za to? Nelze.
Někdy mi připomíná malé dítě ztracené ve světě dospělých. Schopné řídit svůj malý svět a starat se o mě, ale zoufale toužící po citech a jistotě. "Napíšeš mi? Klidně piš, co budeš chtít." "Můžu ti napsat?" Bojí se toho, že už je pomalu dospělý. Nedivím se mu. Na jednu stranu ho i chápu. Neměl otce. Jeho máma má stálého přítele až od jeho šestnácti. Teď mají rok dítě. Jezdí domů na víkendy. Jeho pokoj se postupně mění ve skladiště. Není divu, že se cítí nechtěný a nemilovaný. Jenom nejspíš ta hodná holka, kterou si vybral, nebude ta pravá.
Trápí mě, jak vypadá. Chci, by měl milou, veselou, nápaditou přítelkyni. Místo toho má trosku, která nenávidí sama sebe, tloustne, nesnáší vlastní babičku a na levém rameni má modřinu.
Prostě jsem potřebovala si dát před maturitou z občanky pár ran. A další přijdou. Dal mi své speciální a drahé pero. Neřekla jsem mu, že ho nemám v úmyslu použít. Psát starou propiskou, se kterou jsem toho spoustu zažila, co může být lepšího?
Velmi ráda čistím klávesnici. Je to uklidňující. A dobře se tím zabíjí čas, který bych měla věnovat učení. V úterý další zkouška. Nebo psaní komentářů pro bludičku.

Když mi říká, že jsem hezká. Když vidím odpornou tlustou tvář.
Když říká, že se mu to líbí. Když nejsem schopná docílit, aby se udělal. (Chci normální a neutrální terminologii. Ne vědeckou, ne hovorovou, prostě prostou.)
"Učíš se rychle." Vymýšlí si. Všude píší, jak určitou polohu zpestřit, ale co takhle návod na základní provedení? Nebyl by? Nebyl. Prostě citem. Jako didaktický test z češtiny.

 


Komentáře

1 bludickka | Web | 30. dubna 2012 v 18:13 | Reagovat

Napadá mě něco nehezkého. Pak bych to mohla vykompenzovat něčím příjemným :) Snad se neurazíš. Normální člověk si nikdy nezačne s bláznem ne?:)Snad chápeš ten tón jakým bych to napsala, kdyby šlo psát s tónem :)Babička mi jednou řekla, že normální kluk by mě nikdy nechtěl. (ještě než jsem začala chodit s R.) Není to nic hezkého když tě někdo touží vlastnit. Možná jsem to taky dřív dělala. Nebo nevím čím to je. Ale dřív jsem chtěla aby na mě někdo visel. Možná teď už to nechci proto, že na mě někdo visí :) Ale jistotu člověk nikdy nemá. A závěrem něco příjemného upřímného - Jsi asi jediná u koho si vždycky přeju aby tvoje psaní bylo co nejdelší :)

2 Arkadina | Web | 30. dubna 2012 v 23:39 | Reagovat

bludickka: Kompenzace není nutná. Hlavní je psát upřímně. Snad je  tón, který si představuji stejný. Ale moc jistá si jím nejsem. Děkuji. Jen dodatek ke konverzaci: městská část byl omyl. Domnívala jsem se, že to v jednom zdroji bylo, ale ne. Jen Praha. Což je dost široký pojem. Asi 496 čtverečních kilometrů.

3 bludickka | Web | 2. května 2012 v 13:20 | Reagovat

Praha to se dá snadno odhadnout i poznat :D Praha 9 by ti pomohlo? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.