Článek 8 (1)

29. března 2012 v 7:21 | Arkadina
Osobní svoboda je zaručena.

Pocity jako před bitvou. Odhodlání. Pochmurnost. Cílevědomost. Vědomí špatnosti činu. Rozhodnutí už padlo. Teď je třeba konat. I přípravy. Jsem bulimička. Nevím, proč jsem si chvílemi říkala, že snad ani ne. Jsem. Nejdříve je třeba si udělat čas. Nakoupit. Sníst. Nenávidět se. Teď jím. Ale jak odpovědět na otázku pana letce, jak se mám? Vyhýbavě.


A potom deprese. Že se tomu nedokážu vzepřít. Neschopnost cokoliv udělat. Jen si dát zbytek té čokolády. Slzy. Písničky. Potřeba jít ven. Venku je tma. Ticho. Teplo. Bez možnosti trpět mrazem. Jen se bát, že mě někdo přepadne. Chvíle dřepět u řeky. Není kam si sednout a přemýšlet. Přemýšlet? V klidu se oddávat depresi. Vrátit se na intr. Bez změněné nálady. Něco napsat, něco upravit, jít spát. Vědomí bezmoci, že se nedokážu bránit. Že když mi poručí, když si poručím, když si nechám poručit, tak to udělám. Nugátový croissant, velká Milka jogurt a lupínky, malá plechovka kukuřice, sáček majonézy, dva a půl rohlíku, balení sýru, 100g arašídů. Deprese z toho, že nevím, jak dál. Co dělat? Obava, že přestanu jíst úplně. Nerealizovatelnost. Tedy ano, je možné realizovat, ale až po Velikonocích. Jak bych vypadala po nich? Příšerně. Chce to lepší plán. Lepší plán, další boj, na který nemám síly. Co dál? Jít spát. Prostě jít spát.
Ráno nápad. Pochmurnost. Odhodlání? Nevím. Bolest hlavy. Jako vždy "po flámu". Jablka a kefír. Jíst, když máš hlad. Jíst jen jablka. Denně sklenice kefíru. Nechutná mi. Nevím, proč ho tam mám. Asi pro potřebu se trápit a dodávat tělu nějaké látky z mléka. Kdy začít? Když dnes jedu domů? Když ve skříni je zbytek oříšků a půlka rohlíku s majonézou a sýrem? "Poslední flám" byl včera. Dalo mi práci se přemluvit a vyhodit to do koše. Dokázala jsem to. Teď se nezklamat. Doma večeřet nemusím. Zítra do tří hodin dohled nemám. Posvačit si mohu jablko, večeři se však nevyhnu. Sobotní snídani neřeším, oběd už budu povinný. Potom se uvidí. Bojím se zítřejšího oběda. Budu sama doma bez dozoru. Včera se mi chtělo vraždit pro hranolky a volí oko. Chuť na ně mám i teď. Budu muset doufat.
Dnes? Formální dopis, rozpad SSSR, sloh a prezentace v odborném předmětu. Prostě takový normální studentský den. Jen ovládnout sama sebe. Překonat se. Jídlo vede k depresím. Pamatovat si to. Navždy.
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 29. března 2012 v 9:11 | Reagovat

Hlad taky vede k depresím. A co přelstít sama sebe a chutě na mastné, slané, sladké. Nacpat se, ale něčím zdravým a třeba ne tolik kalorickým. Rozhodně nepřestávej jíst. Sama jistě víš, kam by to vedlo. Spíš bys měla začít jíst. Když už zhřešíš tak jen malej kousek na chuť ale na hlad něco zdravého. Při takovém vypětí rozhodně potřebuje tvoje tělo živiny. Nebyla bych ráda, kdyby ses zhroutila!

2 Arkadina | Web | 30. března 2012 v 20:57 | Reagovat

bludickka: Ano, k depresím vede vše. Nejvíce bezmoc, neschopnost se ovládat...
Někdy bych chtěla. Být normální. Jíst zdravě. Hýbat se. Občas si dát kostičku čokolády. Jenomže mám spoustu výmluv, proč to nejde.
Já jím. Někdy se držím, někdy ne. Poslední dobou ne. Je to vidět. Nenávist roste. Deprese přibývají. Neschopnost pracovat.
Zhroutit se? Možná by to pomohlo.
Spousta lidí v mém okolí vyjadřuje obavy z toho, abych se nezhroutila z množství povinností. Slova. Nic víc.

3 bludickka | Web | 2. dubna 2012 v 9:14 | Reagovat

Nejsou to jen slova. Ale nejsou to ani činy. Těžko říct, jak by ty činy měly vypadat.

Někdy zhroucení pomůže. Dostat se z toho kolotoče. Nevím ovšem na jak dlouho. Jestli definitivně. S tímhle nemám zkušenost.

4 ven | Web | 9. dubna 2012 v 9:51 | Reagovat

co takhle myslet na to, že ti nikdo nepomůe? protože..., tak to prostě je. nikdo člověku v jeho problému nepomůže, může si pomoct jen sám. sám je za svůj život odpovědný a není úkolem druhých, aby nás tahali z bryndy. když sem měla deprese, ty lehčí teda, tak jsem byla furt nasraná na celej svět, že mi chudáčkovi v depresi není schopen nebo nechce pomoct. je to blbost. pomohlo mi až to, že je to můj život a je na mně, jak se mi v něm bude vegetovat. jestli přežívat nebo užívat. teď si spíš užívám. deprese nemám a ani náběh na ně. a dost doufám, že to tak zůstane, protože je to smrtelná nemoc.

jo a ještě... v komentáři zmínilas čtvereček čokolády. nemysli si. netrpím žádnou ppp, ale jak si otevřu čokoládu, zbušim ji celou, i když je mi zle. tak nějak to bylo vždycky. ale pak to zůstane u zle z čokolády a mám zas na dost dlouho od čokolády pokoj:) já jen, že lidi normálně sní velké množství nějakého jídla. je normální se někdy přejíst. jenže to nemá ty hluboký ppp příčiny, ale jen mi prostě něco zrovna chutná.

5 Arkadina | Web | 13. dubna 2012 v 17:27 | Reagovat

ven: Já nechci pomoc, kterou by mi ostatní poskytli. Nechci pomoc, když hledám spásu a splnění snu. Chci vůli, opravdu silnou vůli a ne pomoc. Nikdo nepomůže. To vědomí je pravda. To vědomí děsí.
Je normální se někdy přejíst. To máš pravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.