Článek 4 (4)

17. ledna 2012 v 21:11 | Arkadina
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Andělé nejsou. Spása neexistuje. Umřeme. A to ještě bude ten lepší konec.
Lampa. Sníh. Nepadal. Vzdal to? Věděl, že některé rýhy jsou příliš hluboké, aby je zakryl? Nevím. Důležité je vzít si dvoje ponožky a nezapomenout rukavice. Potom stačí sedět. Tma. Měsíc nebyl vidět. Hlavní silnice. Jedno auto za deset minut. Dva chodci. Vůz na odhrnování sněhu. Neměl co odhrnovat. Dvakrát. Jel kolem dvakrát. A ona tam jenom seděla.


Minulé léto jsem stála za kuchyňským oknem. Dívala jsem se ven a říkala si: "Dokud neutíkáš ven a jen tady stojíš, je to dobré." V pátek byla ta věta jiná. Dokud odoláváš touze stát nahá uprostřed zasněžené zahrady, je to dobré.
Nějak už to prostě nešlo dál. Kam jít, když víte, že výbuch přijde? Kuchyň, kde spí babička. Pokoj, kde spí sestra. Koupelna, kde jde slyšet do ložnice rodičů. Schodiště, kde jsou všechny zvuky podezřelé. Balkon, který se příliš hlasitě otvírá. Jenom ven. Na schody. Rohožka místo židle. Dveře místo opěradla. A ten pocit, že už prostě nemáš domov. Sníh nepadal. Anděl není. Spása neexistuje. Jsi sama. Vždy. Rodina není. NENÍ. Musíš přežít a jsi na to sama. Říkáš, že nechceš. Že už to nedokážeš. Že už nemáš sílu. Musíš. Ne není akceptováno. Akceptováno kým? Jimi. Těmi, na kterých už nezáleží. Nezvracet. Jediné pravidlo, které nesmíš porušit.
Byla tam ta chvíle. Kdy slzy došly. Kdy únava zmizela. Vyšel měsíc. Začala hrát Káťa. A mně bylo dobře. Moc dobře. Co na tom, že jsem necítila prsty na nohou. Chvíli jsem zase žila.
"Včera jsem se o tebe bála, ale když sis dneska pustila Tleskače, vím, že je vše v pořádku." A úsměv prý je nejjednodušší lží. Hudba. Tanec. Cokoliv. Slova, která se nasypou do té prázdné schránky. City. Ty dobré. Prosím. Já se budu usmívat.
Víte, ona, ona, já, před třemi lety. Nevěděla jsem to. Jaké je to sedět. Skučet. Lapat po dechu. Zatínat zuby, abych nekřičela. Rezignovat na slanou vodu, co teče z očí. Snažit se nemyslet na nebytí. Neznala to. Třeba by tu situaci s bábi nesla jinak. Líp. Pozitivněji.
Víte, jak poznají rodiče, že jste smutní? Vejdou do pokoje, kde je tma, a jejich dcera sedí na stole a dívá se z okna. Křičet potichu. Plakat po nocích. Neslyšet. Pohled z okna. Touha utéct z klece? Nutnost poslouchat hudbu? Neochota zjistit, že je tu jiný svět. Neposlouchat. Neslyšet.
Myslela jsem, že třeba mi budou chtít pomoct. Spása neexistuje. Stále tak naivní. "Trápí to babičku, nějak se s tím smiř." A já? Já vlastně už nic. Nic. Nic. Jenom hudba. Jenom maturita. Jenom přežít. Přežít. Proč? Protože nemáš sílu to změnit? Když každá návštěva ti tu sílu dává? Proto nesmíš. Mnoho energie. Horší pocity. Točit se dokola. Bezmoc.

Únava a chlad. Nic nového. Sice jsem ve škole, ale domnívám se, že chlad je spíše důsledkem toho, že se mi daří. Ačkoliv, daří, moc ne. Víkendy jsou takové propadáky, že se za sebe stydím, a dnes jsem na tom číselně stejně, jako minulé úterý. Nejsem na to zvyklá. Vždy byl vidět posun. A teď nic. Třeba se to vybere.
Začíná být příliš konkrétní. Nepříjemně konkrétní. "Co jsi měla k obědu?" "Jídlo kolem dvanácté?" "Ano." "Jablko." Ale snad mu to hlavu nedělá. Nelhala jsem. Neřekla jsem pravdu. Občas mám hlad a občas ne. Nervy ze školy. Jsem holka. Teď je jen otázkou, kolik vydrží. A kolik vydržím já. Co když se začne chovat jako máma? Dávat mi jídlo, aniž by se ptal, zda chci? Co když mu potom opravdu řeknu pravdu? Asi ano. Nebudu nešťastná jen proto, že někdo si myslí, že lidé by měli jíst. Jím u něj. Půlku pomeranče. Neptá se, oloupe jej a půlku mi dá. Já zatím nikdy nedokázala odmítnout.
Jedné věci nedokážu uvěřit. Mezi datem, kdy jsem od něj odcházela a netvářil se jako štěně, které jste odkopli, a datem, kdy bylo dospěno k závěru, že nebudeme jen kamarádi, uplynulo minimálně dvacet dní. Mezi štěněcím dnem a přespáním u nich sedm dní. A pak to šlo jen hůř. Dva dny a já zase usínala v cizí posteli. A stává se z toho nedělní tradice. A taky způsob relaxace. Dřív jsme se viděli dvakrát týdně. Teď denně. Téměř denně, když to jde. Můj morální profil už není. Nebo je černý.
Víkend mě asi hodně poznamenal. Opravdu jsem hodinu a půl seděla před domem? V lednu? Před půlnocí? Nebylo to dobré. "Nějak se s tím vyrovnej. Babička se mě už na to taky ptala." Já zase nic. V jednu chvíli jsem chtěla všechno hodit za hlavu a vykašlat se jim na to, že jím. Ano, nejsem pak unavená, ale energie vede k temnu. Neudělala jsem to. Asi ta potřeba je šokovat vyprchala. Nebo jsem spíš měla hlad.
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 18. ledna 2012 v 12:35 | Reagovat

Je to těžký, když se nemá kam člověk schovat. Když nemá prostor, aby projevil svoje emoce, aniž by ho někdo viděl. Občas brečím po cestě z práce. Ještě než dojdu domů. Nechci aby to doma věděli. Lidi koukají divně. Nikdy nevím, co si myslí, ale je to jedno. Ptát se nemůžou a ani asi nechtějí

2 Vendy | Web | 21. ledna 2012 v 10:44 | Reagovat

To bylo hodně složité a těžko říct, co si z toho vybrat.
Nejspíš fakt, že jsi nešťastná (já říkám nešťastná jak šafářův dvoreček...)
Taky jsem měla chvíle, kdy jsem měla pocit, že umřu, ža na mě padá celý svět i s vesmírem, že mě to zadusí, zavalí, že nemůžu dýchat a nemůžu se narovnat.
No, přešlo to. Sice se vrací, ale odchází. Tyhle stavy.
Bude líp a bude hůř a bude zase líp.

3 Arkadina | Web | 25. ledna 2012 v 13:38 | Reagovat

bludickka: Proč by se nemohli ptát? Podle mě by se ptát mohli, možná i měli a na tobě by bylo, zda jim odpovíš.
Vendy: Dva v jednom, nechtěla jsem je zveřejnit, ale pak jsem si říkala, když už jsem je psala, tak to zveřejnění je jen logické vyústění. A stále to vědomí, že bude hůř. Umí pěkně vyděsit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.