Článek 4 (3)

13. ledna 2012 v 13:02 | Arkadina
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Probrala se u kuchyňského okna. Byla zpátky. Snažila se přijít na to proč. Na parapetu se chladil zelený čaj. Zelený, ne černý. Na lince ležel grep a lis na citron. Snažila se vzpomenout. Před chvílí byla absolutně šťastná. Co se stalo, že už není? Jak to, že před chvílí byla? Vždyť…
Ráno nebylo dobré. Vlastně noc už byla špatná. Večer příšerný. První, co viděla, byl sníh

na střeše protějšího domu. Nedokázala ho brát tak vesele, jako obvykle. Jako by sněžilo předem, protože rány budou hluboké a sníh už by je poté nedokázal skrýt. Nechtěla vstávat. Jen zůstat v posteli. Být v posteli znamená být v bezpečí. Nemuset nic řešit. S nikým mluvit. Jako minulý únor. Prostě se schovat před světem. Možná mít v posteli pana letce. S jeho úsměvem. Tím, který lze skutečně nazvat anglickým slovem grin. Nic. Nepomáhá to. "Já nechci." Pamatuje si to. Řekla to nahlas. Ale tady šťastná nebyla, kde se to štěstí vzalo? A co jí jej po chvíli zase vzalo?
Na okno koupelny padaly sněhové vločky. Nepomáhaly. Štěstí? Ani náhodou. Jenom vědomí blížící se katastrofy. V pokoji před zrcadlem. Jsi krásná. Jen chvílí. Než se nasnídáš. Než se napiješ. Nedokážeš zvládnout svou rodinu bez berličky jídla. Ale máš hezčí nohy. Nebo je to proto, že ti to pan letec neustále tvrdí? Nevíš. Nechceš cvičit. Zase se snažit. Jako vždy. Bojovat o každé deko.
Chladný vítr. Profoukl skrz rukávy bundy. Hodně tenké. Nevadí jí to. Je jí mizerně, tak proč to řešit. Jde nakupovat. Jídlo. Arašídy, smetanu a vysokooktanovou čokoládu. Burákové máslo a čokoládové lanýže.
Že by tady? Po druhé lžičce ganache? Ano, to byla ta chvíle. Svět byl najednou hezký. Smutná hudba změnila se ve veselou. Zpráva panu letci. Šťastná. První ten den. Přidání rozmražené zeleniny k americkým bramborům. Čerstvá nebyla. Chuť pustit se ještě do něčeho. V komoře ležel grep. Od Vánoc. A jeden detoxikační nápoj uložený v počítači na vyzkoušení. Použila teploměr, aby nezničila zelený čaj tím, že jej zalije příliš horkou vodou. Zelený, ne černý. Teploměr na čaj. Použitý poprvé od doby, kdy jej před rokem dostala. Úsměv. Nádobí. A potom?
Stála u okna. Na parapetu se chladil zelený čaj. Na lince ležel grep a keramický nůž. Seděla v tom autobuse. Způsob, jakým se dívala z okýnka. Břicho se stáhlo. Radost zmizela. Nikdy nevyslyšené nutkání zvracet. Nechuť jíst. Vzpomínky na mámina slova. Vítej, babičko. Vítej doma. Bude to tvůj domov. Můj už asi ne.
 


Komentáře

1 Vendy | Web | 15. ledna 2012 v 1:12 | Reagovat

Opravdu zajímavé počteníčko. Máš zvláštní, ojedinělý styl.Trochu mi to něco připomnělo... lovím v paměti.
Jo. Připomnělo mi to Rozhovory s útěkem, od Báry Basikové. Jasně, píšete každá o něčem jiném, ale máte zřejmě podobný styl, nebo se mi to zdá?
Trošku z tý povídky dejchá smutek, ale tak to asi má být.
Jen se dívám, že je to článek 4,ale nikde nevidím předchozí články. Ani žádnou rubriku, nic, čeho bych se mohla chytnout...
Vidím špatně?
Nebo je to problém prohližeče?

2 Vendy | Web | 15. ledna 2012 v 1:14 | Reagovat

P.S. poslední dotaz beru zpět, když jsem se vrátila z komentářů, už jsem se dostala k normálnímu přehledu.
Určitě tvůj blog ještě prozkoumám! Vypadá to tu slibně...

3 Arkadina | Web | 17. ledna 2012 v 21:13 | Reagovat

Vendy: Nevím, od Basikové jsem nic nečetla, ale věřím, že spousta lidí píše jako já. Trošku z té skutečnosti dýchal smutek.
Zajímavé. Prostě deník. Ale děkuji.

4 bludickka | Web | 18. ledna 2012 v 12:26 | Reagovat

Když jsem poprvé objevila starej ještě dopisovej blog, tak jsem si s ním taky nevěděla rady..ale že je to deník jsem vytušila, alespoň myslím :)

Někdy je nejsmutnější, že ten smutnější příběh není jen takovej vymyšlenej příběh, ale život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.