Článek 3 (3)

6. ledna 2012 v 20:41 | Arkadina
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Tak jo. Jdeme se s tím rvát. S tím. S ní. S mámou. Dostává mě. V posledních dnech. Hodně. Vlastně mám dojem, že ji snad přestanu mít ráda. Nevím. Možná ano a možná ne. Poslouchám Living...


"V této složce mám diplomy?" "Ano." Vkládám dovnitř obálku. "Co to je?" "Nechci o tom mluvit." "Proč ne?!" "Nedělalo by to dobrotu." "Můžu se na to podívat?!" A já nedokázala odmítnout. "Zakázat ti to nemůžu. S nikým o tom nemluv." Až příliš pozdě jsem si uvědomila slova na stránkách Mensy: hodnota Vašeho IQ je jen Vaše záležitost. Stalo se. Já souhlasila. A cítím se mizerně. A nakonec otázka: "Bylo to těžké?"
Je opravdu dobrá. Ve vyvolání pocitu viny. Ale já už ji asi nechám být. Včera byla odporná.
"Vůbec jsi nebyla tento týden na Skypu. Jak se jmenují jeho rodiče? Co dělají? Má sourozence? Kolik? Jak jsou staří? Jak se učí? Čte? Je chytrý? Na co umřel jeho otec?…Hlavně se uč, ať tě nerozptyluje. Máš před maturitou. Cože, ty se s ním chceš zítra sejít? Vždyť jste se viděli včera a uvidíte se v neděli. Kdy se budeš učit a pomáhat doma? Chtěla jsem v pátek uklidit. Co, jak že pojedeš dvakrát do města? Strašně moc projedeš. A pamatuje, že už ti není patnáct, ale osmnáct. Máš černé kruhy pod očima. Nebo je to řasenka?"
A já jsem jenom měla pocit čepelí v zádech. Točily se. Bolely. Nedůvěra ve mně. Strašně moc bolely. Odpovídat je jako se hájit. Proč se hájit? Proč se hájit, když se mám konečně na co těšit? "Jestli se mi nechceš svěřit, zajdi si k psychologovi." Hájit si právo na štěstí a na lásku. Já myslela, že je to běžné.
Byla jsem na Skypu. Míň. Protože buď jsem na něm byla, když jsem psala něco do školy a když jsem tam nebyla, tak jsem se většinou učila a jednou byla s panem letcem. Dřív jsem tam byla hodně. Protože jsem jen bezcílně brouzdala po netu. Vážně maturuju? Že jsem si nevšimla. A řekla to potom, co jsem jí sdělila, jak jsem obhájila maturitní práci a dostala za jedna z pololetního zkoušení z OZA. Nescházím se s panem letcem tak často, jak by chtěl, protože se učím. On to chápe. Zatím. Motivuje mě. Učím se po příchodu ze školy, abych měla ve středu večer od sedmi do desíti volno a mohla být s ním. Stejně mi to pozdě v noci už moc nemyslí. Dřív jsem byla do šesti jen na internetu. S ním chodím venku.
Co takhle se ptát: Jsi s ním šťastná? Má tě rád? Je k tobě hodný? Jaký je? Vždyť ten zbytek je k ničemu. Když nebude chytrý, neschválí ho? Když nebude číst, bude se mu smát? Říkat, že jsem si vybrala špatně?
Kdy se budu učit a pomáhat doma? Třeba se budu učit celý víkend jako vždy. Jako celé vánoční prázdniny, když jsem ťukala maturitní práci. Byla jsem s ním 24 hodin na Silvestra. Jediný prázdninový den po Štědrém dnu. Pomáhat doma. Že chtěla v pátek uklidit? Když jsem před Vánocemi uklízela svoje v pátek, abychom mohly v sobotu nerušeně péct, říkala, že se jí to nelíbí. Tak, co mám dělat? Třeba že přijedu z města, uklidím přes poledne a potom pojedu zpět do města? Nebo že počkáme, až se vrátí starší sestra z Brna a pomůže s úklidem v sobotu? Nebo budu omluvena a nahrazena sestrou, protože ta minule neuklízela? Uklidila jsem přes poledne. Jak jsem měla v plánu.
Mami, cesty si platím ze svého. Když jsem to řekla: "Ale stejně to jde v konečném důsledku z jednoho." Ano, jde. Mám od tebe dvě sta na jídlo na týden. Moc nejím, tak si zbytek nechávám. A teď mi bude z toho zbytku ubývat. Je na mně, jak s ním naložím. A kapesné mi dáváš a jsou to moje peníze. Neplatím jízdné na schůzky s ním z peněz na autobus do a ze školy. Nemluvě o tom, že z těch dvou stovek na jídlo platím ještě padesát korun na autobusy, které nejezdím na kartu.
"Není ti patnáct, ale osmnáct." Ta věta mi nedává smysl. Kdyby řekla čtrnáct. Ale teď jsme si to vyjasnily. Abych dala pozor. V únoru si nechám napsat prášky. Ne dřív. Možná vedle něj usínám příliš brzy, ale některé věci, ač jsou mi lhostejnější než polibky, přesto nechám spát. Právě proto, že jsou mi lhostejné. Bez potřeby spěchat, bez potřeby oddalovat, bez potřeby určitého data. Jen prostě počkám do února, kdy mám objednanou zubařku a při té příležitosti se stavím k doktorovi pro pilulky. Potom je to otázkou správné chvíle. Tloustne se po nich. Nechci je. Ale je to pro mě přirozená možnost. Linka. Napodobení vzoru starší sestry. [Kaťuša]
Obě odpovědi jsou špatné. Černé kruhy z nevyspání? Pan letec tě rozptyluje a neumožňuje ti se vyspat. Řasenka. Maluješ se víc než dřív. Správná odpověď? Hodně školy a málo jídla.
Cítíš se líp? Teď, když ses vypsala? Spíš prázdnější. Zabila tolik ptáčků. Osmnáct bílých růží. Psycholog. Jídlo. Ve jménu lásky? Ve jménu sobectví? Vzala mi iluzi, že mám ráda svou mámu? Bolí to. Strašně moc. Prostě už jí nic neříkat. Nemluvit s ní. Nevšímat si jí. Můj život. Já jsem důležitá. Když jí něco řeknu, zničí mi to. Nebo se mi to aspoň zdá.
Vím. Chce, abych odmaturovala. Chce, abych si nezničila život předčasným těhotenstvím. Chce nebýt sama večer doma. Vím, ale nechci to chápat. Chci ty chvíle štěstí. Pochopit znamená rozloučit se s panem letcem.
"Co děláš? Jsi v bílé?" "Dívám se z okna a usmívám se. Vždy je důležité se usmívat." "Úsměv je důležitá věc a tvůj úsměv… je ten nejkrásnější, co jsem kdy viděl." Je tak milý. Nejsem v bílé. Ale už ani ne v černé. Ale byla jsem v ní před chvílí. Naučila jsem se usmívat, když pláču. Je to hnus. Neučte se to. Ale funguje to. Dívám se z okna. Aby mi člověk ve stejné místnosti neviděl do obličeje. Aby nevěděla, že pláču. Ptal se na oblíbenou květinu. Jakákoliv, jen když bude bílá. "Pozitivní. Uklidňující. Čistá. Neponičená. Nezkažená. Opak temna. Barva sněhu. Míru. Naděje. Snů. Dobra." Nenapsala jsem nevinny. Nehodilo se to. "To je hezky řečeno, máš pravdu, je to tak."
Litovala jsem toho. Jedenáct hodin a já měla večerku. A objevila článek někoho, komu nebylo dobře. Aspoň jsem si ho okopírovala, kdyby do dalšího dne zmizel. A odpověděla až za spoustu hodin. Naštěstí tam ještě byl. Kdyby ne, odpověď bych poslala. Důležitý člověk. Neznám ho. Třeba je v reálu nesnesitelná. Ječí vysokým hlasem. Je drzá. Vykřikuje. Nosí spoustu cvočků a kanady. Ale teď se dostala mezi důležité lidi. Ty, u kterých nechci, aby jim bylo moc mizerně. U kterých lituji, že jim neumím pomoci. U kterých vím, že slova jsou často k ničemu.
Mami…
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 7. ledna 2012 v 16:35 | Reagovat

Je nesnesitelná. Těžko říct čím. Asi občas hodně protivná, náladová, sobecká a tvrdohlavá.. samorost. Občas se opije. Pak se projeví to lepší já. Pak je tak milá, jakou by jí všichni chtěli mít. Směje se, zpívá, s každým si povídá, každému se snaží pomoct. Jako by vystoupila ze svojí sobecký schránky. Normálně se snaží, ale moc to nejde. Poslední dobou vlivem blbých hormonů před menstruací podléhá záchvatům beznaděje víc než obvykle. Zažívá věci, o kterých si myslí, že je jiní neznají. Ví, že nemůže pomoct nikomu a nikdo jí. Důležité je neodsuzovat a chápat, že my všichni děláme chyby. A děláme je dál, i když o nich víme. Nejdřív uprchlík a teď bludička. Chtěla utéct z toho pekla a povedlo se jí to. Jenže najednou neví kudy dál.

Smokie..ty poslouchal táta, když jsem byla malá. Z desky. Měla jsem to ráda a líbí se mi to pořád. Má to atmosféru.

Do doby než jsem začala brát antikoncepci jsem mohla jíst kdykoliv a cokoliv a nepřibrala jsem ani deko. s práškama dvě kila, ale od tý doby už jsem se musela hlídat. teď přibírám po blbých prášcích na štítnou žlázu. stejně se snažím tělo na ně odvykat. bohužel jsem víc unavená.

Taky se občas usmívám když brečím. Líbí se mi to. Někdy se směju protože mi všechno připadá absurdní. Třeba že jsem se rozbrečela kvůli kravině. Nebo že si říkám, že vážně nejsem normální. Někdy se usmívám a je to jako by ve mně byl ještě další člověk. Druhá tvář, která říká tý první, jen breč, bude líp, zvládneš to. Ale tohle není úsměv pro diváky..

2 Arkadina | Web | 9. ledna 2012 v 13:58 | Reagovat

bludickka: A když po depresi přijde extáze, tak si zpívá a pobrukuje. Miluje celý svět a říká, že alespoň dnes není zlý.
Nepiju. Abstinent. Mám strach ze závisloti. Pila bych, abych změnila myšlení. Nebylo by to dobré.
Ano, báječnou atmosféru. Jedna z písniček, u kterých text vnímám jen napůl.
Hmm, to jsou vyhlídky. Pilulky. Zase si člověk může vybrat mezi něčím a krásou. A nevyhraje krása. Zvláštní.
Zvláštní způsob usmívání. Občas smutný úsměv, občas bezmocný, občas uklidňující.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.