Článek 3 (2)

1. ledna 2012 v 23:13 | Arkadina
Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.

Uhm. Ehm. No. Jé. Opla. Úsměv? Hm. Eh. Lálalilalá. Chm. Ee. Parapapá. Jéje.


Takže. Jak začít. Asi se odrazit od dna. Hodina potácení se v koupelně pod sprchou. Beznaděj. Blá blá blá. Neexistuje spása. Není vykoupení. Příští rok bude katastrofa. Nezvládnu to. Etc. Temno. Šedo. Nechuť spát. Potřeba programu. Hm, že by číst některou z těch osmi set zpráv, které mi byly od listopadu doručeny? Do půlnoci jsem stihla dvě třetiny, potom jsem spokojeně odpadla. A ráno? Bílá. Sněžilo. Jako heroin. Vykoupení. Houby. Jing a jang. Endorfiny na maximu. Písničky, které jsem dlouho neslyšela. Rozpustilé zprávy panu letci. Nadšení. Psaní maturitní práce. Glosování vlastní činnosti. Práce přes půlnoc. Poslech izraelských pochodových písní. Izraelské hymny. Prodigy. Mělo to silu.

v sedm Mně to nebaví. - Piš, Kafka, piš.
Proč? Proč? PROČ? PROČ?? Proč je rozdíl 20 miliard u exportu?
A když si protiřečí i izraelské zdroje? Přes oceán na Jamajku, rum a českou vlajku, polku do ska.
v deset Piš, Kafka, piš. Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!
Já už nechci žádné tabulky. Nechci. Ne. Dejte je pryč. Pomóc. Mamíííí, oni mi chtějí vnutit tabulky.
Jestliže primitiv je blb, je primitivní to samé co blbé?
Jak můžeme my, Česká republika, vyvážet do Izraele kaučuk? A jak může Izrael exportovat květiny?
Barty mě v tom nechal a usnul. Ostatně, co chtít po medvědovi v zimě.
půl dvanácté Šibeniční humor. Šibeniční termín. Ale hlavně, že se bavím.
po druhé - usínám
osm - probouzím se a vstávám

A někdy po absolutně báječné číně se spoustou tatarky a hranolek jsem sedla do autobusu směr další noc s klukem, sama, v jednom bytě a tentokrát očividně i v jedné posteli. A jak mi bylo? Hrozný hroznýš z Hrozenkova do Aše teď pádíViděl jsem Páťu, jak pije zelenou.
Nejdřív jsem si myslela, že mi přijde naproti až k rozcestí, ale domluva zněla k závorám. Potkali jsme se mezi závorami a rozcestím. Poslouchala jsem zrovna Panubohudookem. Nevím proč, ale když se blížím k někomu, s kým se mám potkat, tak se schválně dívám jinam a dělám, že jsem si jej všimla až na poslední chvíli. Protože, kam se dívat, když jste od sebe dvacet metrů a blížíte se k sobě? Na sebe? Aha.
Nevím, zda si mí rodiče domysleli, že v tom bytě nikdo mimo nás nebude. "Byla jsem pozvána na Silvestr…" Pravda. Křišťálově čistá. Film. Fotky. Hudba. Hokej (a byl to on, kdo chtěl přepnout), příprava ovocného salátu. Ta se moc nepovedla. Nejprve…

pan letec: A máš ráda i zeleninu?
Arkadina: Ano, ale na rozdíl od ovoce si ji nedám sama od sebe kvůli chuti. Ovoce mám raději.
pan letec: Všiml jsem si.
Arkadina: Jo no, jde to vidět. (myslí na školu, kde vždy v poledne poobědvá jablko) Ne, moment, asi už jsem to zmiňovala, že? (on ji přece nikdy neviděl obědvat)
pan letec: Ne, jde to vidět.
Arkadina: (v hlavě spousta točících se koleček a páry) Jak? Kdy?
pan letec: Vždy, když v neděli nakupujeme, jdeš první k regálu s ovocem…
Ano. Mám ráda ovoce. Očividně netuší, že je to hlavní složka mé stravy. Že ten nákupní košík mám na celý týden. Drahoušek (hodně ironické oslovení). Takže mírný zásek. Očividně nejsem ohledně těch nákupů paranoidní zbytečně.

Druhý zásek byl, když zmínil dlouholetou kamarádku ze školy, se kterou se moc nevídá, ač bydlí naproti. Vzpomněla jsem si na Ni. Bylo to špatné. Byli jsme u nich. Dva dny po Vánocích. Ani se neobtěžovala přijít pozdravit. Nepozvala na tradiční vánoční schůzku. Nic. Má přítele. Ignoruje mě. Nebo jsem Ji měla pozvat? A zase se dočkat odmítnutí? Ne, už ne. Nevím. Čekala jsem, že napíše na Vánoce zprávu. A když jsem loupala pomeranč, uvědomila jsem si, že nenapíše ani k novému roku. Bolelo to. "Co je ti? Na co myslíš?" Pan letec. Pozorný. Tvrdící, že ho trápí, že neví, co mě trápí. Minulý týden: "Držíš nějakou dietu?" "Ne, nedokázala bych to." Svět je buď černý, nebo bílý a dieta je šedá. Nelžu mu. Neodpovídám. Ukázal mi pavouka, kterého jeho máma chová v teráriu. Otázka: "Dokázal by ublížit?" Ale šlo to. Celou dobu. I když jsme vyšli před půlnocí na kopec, abychom se podívali na ohňostroj. Vyšli jsme brzy.

NEMĚLA JSI UŽ BÝT. PROČ JSI NEUMŘELA? CO SI MYSLÍŠ, ŽE TADY DĚLÁŠ? MYSLÍŠ SI, ŽE PŘEŽIJEŠ DALŠÍ ROK? NENAPÍŠE! JAK TO, ŽE ŽIJEŠ? MÁŠ VYPŮJČENÝ ČAS. UMŘI. DĚLEJ. NA CO SI HRAJEŠ? STEJNĚ NECHCEŠ ŽÍT DÁL. BUDE TO JEN HORŠÍ…

Zase jsem mu utíkala. Chodila po zasněženém poli. Snažila se nebrečet. Nebo brečet? Dával si poslední cigaretu. Jsem k tomu skeptická. Uvnitř. Nevím, proč si myslím, že to nedokáže. Nevěřím, že se lidé umí změnit k lepšímu? Nebyla jsem na tom moc dobře. Recitovala jsem báseň. SPOUSTU, SPOUSTU SIL…
Klišé. Co jiného? První novoroční pusa. Ohňostroje. A sešli jsme kousek z kopce a euforie se vrátila. Nádhera. Sundala jsem si bundu. Byla tak černá. Tak nasáklá depresí. Nejdřív se mu to moc nelíbilo, ale asi ho uklidnilo mé veselí. Mě taky. Byla jsem šťastná. Dvacet minut. Jenom dvacet minut. Solidní čas. Čekala jsem to horší.
"Pro někoho slova mít rád znamenají víc než milovat." Všiml si toho. No jo no.
Poslouchání Blondýnky a její nastavení jako budík, zatímco se sprchoval. Sprcha. Sundání čoček. Bílé tričko a žádná podprsenka. Černé tepláky. Zvlněné blond vlasy. Pět boláčků na nose. Co jsem čekala? Usnout v jeho objetí. Hlazení po zádech? Asi něco takového. Zhasnul. A asi se mu opravdu líbím. Usínat jsme začali až za dvě hodiny. Don't worry. "Rudý květ" by bližší sblížení nedovolil. Ale jinak. Jéje. Zkuste to psané kurzivou nečíst. Já se to pokoušela nenapsat. Ale nešlo to.

Vždy mě dostane, když "leží" na mně. "Ale já jsem v nevýhodě, nemůžu tě pořádně pohladit." Zvláštní tón hlasu. Rty. Polibky. Naléhavé nebo vášnivé? Většinou jsem kapitulovala a otočila hlavu první. Nevadilo mu to. "Nejraději bych tě celou zlíbal." Jenom mu dát pusu na krk a trochu vtáhnout kůži rty. Z pusy se časem stal polibek. Prodloužila se doba. Tak přirozeně. "Kdybych tě tlačil, tak promiň. Ale je to prostě touha a já s tím nic neudělám." A mně to zvedlo sebevědomí. Jak jinak to napsat? Vědomí, že ten, kdo vás chvílemi naprosto dostává, má co dělat sám se sebou. Nemohu hladit. A přesto se dokázal rukou dostat pod tričko a výš. A břišní svaly se zatínaly samy od sebe. A já bojovala s tím, že je to příjemné a tím, že si přeci jen trochu moc dovoluje. "Teď něco udělám, doufám, že ti to nebude vadit." Sklouzl zase vedle mě. "Hm, pěkně ses uzemnila, ty jsi věděla, co chci udělat?" Ne. Absolutně jsem neměla páru. Pohyby zcela bezděčné. Netuším, co chtěl. Ale já chtěla cítit na sobě jeho ruce. "Když jsi dole, tak tě nemůžu pořádně pohladit." A tak já byla nad ním. Prsty objel lem kalhot. Nic víc. Přitiskl si mne k sobě. A já netušila, co je mu příjemné a co ne. Ale, myslím, že jsem byla na dobré cestě. Dotyk špiček jazyka. A potom jsem ještě chvíli byla příjemně bezmocná já.
Pochopila jsem, proč vždy tvrdil, že by vedle mě neusnul. Ještě, že ho bolela záda. Jinak, jéje. "Teď už tě nepustím."
Kdy jste šli spát? Ve dvě. Ale usínat jsme začali ve čtyři.

A máme problém. Zaprvé jsem očividně sestřelila dalšího ptáčka. Nejspíš celé hejno. Potřebuji tělesnou lásku a zbytek? Zbytek je mi nejspíš jedno. Blbý. Na povrchu tak spořádaný člověk jako já a jediné, co chce je spousta objetí a přesvědčování, že je báječný. Perfektní. Tato stránka mé osobnosti se mi nelíbí. A asi s ní nepůjde nic dělat. Víc než měsíc, než jsem mu dala první pusu. A dva týdny na to s ním spím v jedné posteli. A jéje.
A někdo takový občas uvažuje, zda mu nejde jen o to dostat mě do postele. Ale proč by mě potom seznamoval s rodiči? Ukazoval fotografie z dětství? Vím já. Proč bych se měla vyznat v klucích. Chce využívat. Nechce být využita. Chce využívat. A často se kvůli tomu cítí jako holka z ulice.
A bylo ráno. "Víš, když jsem tě oslovil, myslel jsem si, že toto se nikdy nestane. Podívala ses na mě způsobem: Co si o sobě myslíš? A taky, když jsme šli, tak buď jsem šel před tebou a ty jsi vždy šla pomaleji než já. Nebo jsem šel za tebou, ale ty jsi vždy zastavila, abych prošel kolem tebe. Na jednu stranu to chápu, protože přeci jen jsi holka, tak ses asi bála. Na začátku jsi byla taková hodně uzavřená."
A udělal mi k snídani vločkovou kaši. Z klasických vloček, vařenou na sporáku. Divil se, že si ji dávám jen se skořicí. A když on seděl a já si k němu přidřepla, stejně jako on to udělal mně: "Zlatíčko, nekleč přede mnou. Já nechci, aby přede mnou holky klečely." Zase ten zvláštní tón hlasu.
"Kočičko." "Mňau."
"Jenomže, kdo by chtěl takového kostlivce?" Přihlásila jsem se: "Arkadina se hlásí." Smál se. Neví, jak je to vlastně tragické.
"Jsi krásně hebká. Včera to bylo opravdu velmi pečlivě prověřeno." Říká se tomu ocenění dobře vykonané práce. Dennodenní natírání celého těla krémem. Poslední tři týdny.
"Líbí se mi tvé vlasy. Krásně voní." Protože si je umývám před schůzkou s ním. Něco uděláš a někdo to ocení.
Mám ho ráda? A jak to mám poznat? Miluju ho? Netuším. Někdy bych řekla, že ano, teď nevím.
Odcházeli jsme. Z okna byli vidět jeho rodiče. Prchali jsme hlavním vchodem. Jedna minuta. A čím blíž byl domov a svíčková, tím mi bylo hůř. Snažil se mě potěšit, jenomže když neví, kde je zakopán pes... "Kdybys cokoliv potřebovala, pokud to bude aspoň trochu reálné, tak to pro tebe udělám." Sliby. Opravdu by to udělal? Když si nedokáže za čtyři dny dobít kredit?
A po rozloučení mírné znechucení z něj. Zmizelo kupodivu rychle. Do dvaceti minut. Doufám, že toto nikdy nebude číst. Nebo mu to dám až se rozejdeme. A to jste spolu ještě nezačali ani chodit. Moment, asi začali. Přeci jen jsem byla přestavena.
Blondýnka. Běh domů. Svíčková se čtyřmi. Mexická polévka. Toasty. Zítra zase budeme bojovat. Jenom mám doma dozor. Babičku. Uvidíme. Svíčková. Jéje. Ale snídat se bude pomelo. Strašně moc mi chutná.
A mělo to sílu. Vzpomínky. Asi bych se i červenala. Jéje. Opla. Tolik k nevinnosti. Soustředění na studium nulové.
Kdy zastřelíš orla? Doufám, že ne dřív než v únoru.
"Chybí mi tvoje ústa a ruce. Chybíš mi celá."
Fakt by to neměl číst. Vadilo by mu to. Tedy aspoň myslím. Maximálná anonymita. Nulová potřeba něco podstatného tajit.

Doplnění informací
Z deníku pana letce (13. 11. 2011)
pan letec: Na tuto neděli jsem se opravdu těšil.
paní K.: Tak hodně štěstí.
pan letec: Už aby byla ta správná hodina.
slečna K.: Taky jsem se na ni těšila, ale nakonec jsem v nemocnici.
pan letec: Vím a s čím pak? Já se těšil jak malý kluk a nakonec to selhalo… :(
slečna K. Ledviny. Vždy, když se na něco těšíš, tak se to podělá.
pan letec: Aj… :( Hmm, úplně se to nepoto.. Ale nebylo to ono..
Z deníku Arkadiny (13. 11. 2011)
Měla jsi ho sbalit. Úsměv. Asi dva metry. Vzdálenost mezi mnou a jím. Dívá se, zda se dívám nebo zda se nedívám? Nevím. Bavím se tím. A mám dojem odporné kruté bohyně, která si hraje s nevinnými lidmi jen pro své vlastní potěšení. Vpadne jim do jejich světa. Neptá se. Hraje si. A proč si hraji právě s ním? Nevím ani, jestli je hezký, ve tmě člověk na druhé nevidí, prostě byl ve špatnou chvíli na špatném místě. A stejně nechci svoji hračku pustit. Zatracený Kerouac.
Víte, mám problém sama se sebou. Chci někoho, kdo mě bude mít bezpodmínečně rád. Ale než se to stane, tak to vyžaduje spoustu slov. Nějak nejsem odborník na dobrovolnou komunikaci pomocí hlasivek. Ostych. A taky ten strach z dávání munice ostatním.
Mělo by být krátké. Doplnění informací. Píše se v autobuse. Zveřejňuje v přítomnosti internetu. Bude to kratší, neboť jako slušná dívka si nadávky jen myslím, popřípadě je polohlasem vyjadřuji o samotě. Dělá mi problémy říkat nevhodná slova ve společnosti druhých nahlas. A možná jsem na to i hrdá. Nebýt sprostá. Nepít alkohol. Nekouřit. Mé zásady. Moje vlastní. Hmm, tak tedy k tomu postskriptu.
Jmenuje se pan letec. A mám ho opravdu ráda. Ironie jako řemen. Mám, co jsem chtěla. Neměla jsem si hrát. Jako onehdy s panem spisovatelem. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ten džbán osmělí a řekne, že se jmenuje pan letec.Merde. Co s tím budu dělat. Zaprvé budu věřit, že jsem ho odradila během těch tří minut hovoru, než se naše cesty na křižovatce rozdělily, a vše bude jako by se nic nestalo. Zadruhé, budu věřit, že zůstaneme kamarády z autobusu. Zatřetí, jestli se splní některá z předchozích vět, tak budu divák, Diviš, divous… Napadají mne myšlenky typu: Co jsem komu udělala. Bože, za co mne trestáš. Ale vždyť jsem to chtěla. Vždyť jsem si já začala. Ne, moment, maximum, které jsem od toho chtěla, byly úsměvy, na které se za týden zapomene. Šlo o Kerouaca. Jenomže, ono chodit s někým znamená takové ty věci jako trávit s ním čas, povídání, dotyky, seznámení s jeho kamarády. Asi děkuji, nechci, měla bych se učit a nemám čas. Ostatně, nač stahuji kalhoty, když brod není a pokud mám smůlu a je, tak je daleko. Perfektní, hračka přestala být pasivní a co já teď s ní. Zastřelit.
Možná ještě v hlavě hlodá myšlenka, že chci někoho, kdo by mi rozuměl a tak dále. Víte, ona by to měla být taková bytost na dálkové ovládání. Dle potřeby zapnout. Ale tak to nechodí.
Máte dojem, že to moc řeším? Lepší než myslet na jiné věci.
Neutrální k tomu jak vypadá. Navíc jsem mu do obličeje viděla odhadem dvakrát?
Já si už raději nebudu hrát. Ty následky.

 


Komentáře

1 bludickka | Web | 2. ledna 2012 v 20:21 | Reagovat

Jak moc nereálné je, říct mu pravdu? Ať ví na čem je? Teď nemyslím ohledně citů.. myslím co se týče tvých problémů..

2 Arkadina | Web | 6. ledna 2012 v 20:55 | Reagovat

"Jsi krásná." Říci mu, díky čemu jsem krásná? To bych mu taky mohla rovnou dát ránu. Nedokážu si to představit v praxi. Měl by vědět pravdu? Měl. Ale přijde mi to dost složité.

3 bludickka | Web | 7. ledna 2012 v 12:54 | Reagovat

říkám si, že druzí by o mně měli vědět pravdu, ať ví na čem jsou. problém je, že se pak do věcí chtějí motat a zasahovat. každej má právo si o svým životě rozhodovat sám. když někoho pustíš do svých problémů, buď tě nutí je řešit po svém, nebo se jich natolik zděsí, že je ignoruje (aspoň dle mých zkušeností)

4 Arkadina | Web | 9. ledna 2012 v 13:52 | Reagovat

bludickka: Včera jsme o tom opět mluvili. Asi si myslí, že je to mnohem horší. A tvé dva komentáře mi moc nepomohly v rozhodnutí nic neříkat =) Jenomže, ono to zase bude dobré. Nebudou výpadky, bude radost, jenom nesmím trávit mnoho času doma, protože to začíná být nad mé síly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.