Co nebylo vydáno

17. prosince 2011 v 19:42 | Arkadina
Drahý Arture,
stále nevím, jakou si dát přezdívku. Mám dojem, že ke mně žádné nesedne nebo že ke mně za pár týdnů sedět přestane. Pohrávala jsem si s myšlenkou na Panenku, ale nejhorší loutkové období mám už za sebou. Šedá a šedivá vypadly kvůli adrese a také pořád nevím, zda do změny barvy vlasů půjdu. A konečně řeším i otázku, jakou formou blog pojmout. Odpočet dopisů byl pěkný, ale jeho význam aspoň ze začátku a ke konci děsivý. Jenomže normální články znamenají normální deník. Což můj blog sice je, ale mně to zní nelibě. Zatím to vypadá na dopisy jednomu jménu. Odpadne vymýšlení osob. Jenom už to tady kdysi bylo. Nicméně dokud si nevymyslím jméno, budu stohovat články v počítači a uvidím, zda je poté vydám.


Celá Komedie měla po nakopírování spolu s komentáři 111 stránek. Ještě dvanáct dní a měla by rok. Co se dá dělat. Už i tak jsem podcenila bezpečnostní riziko, takže stěhování bylo otázkou času.
Pan letec se mi začíná fyzicky líbit. Beru to jako klad. Až na tu část, která říká, že všechno jednou skončí. Zapomínám, kdy jsem naposled psala o něm. Každopádně, díky schůzce jsem na nutnost smazat blog přišla později než obvykle. Dal mi svou fotku. A je to prima pocit.
Člověk odjíždí z domova a těší se na něj. V krajském městě jej nicméně napadne myšlenka: Nikdy nemůžeš vyhrát. A je v háji. Začíná hrát divadlo. Neví, zda hraje nebo ne. Není schopen se uklidnit. Třese se. Nechce myslet. Je teatrální a přitom se snaží, aby druhého moc neobtěžoval. Nemyslet. Sundala jsem si bundu, potřebovala jsem trochu chladu a utrpení. Říkal mi, ať si ji obleču. Jak milé. Až na to, kdo by chtěl někoho, kdo se neumí ovládat a má potíže aniž by je měl? Nemohu panu letci sdělit důvod těchto stavů. Zajímá jej to. Co mu říct? Deprese? Návaly úzkosti? Výhra? Že vyhrávám, když nejím? Nakonec jsem se unavila. V jednu chvíli mě objal. A já neměla stání.
Po půl hodině jsme seděli vedle sebe a jeli. Nuda, že? Deník, co naděláš. Zápisník první lásky. Opravdu jsem napsala slovo láska? Asi mi to nesvědčí. Má dobrý smysl pro detail. "…někdo, kdo mi tvrdí, že mě má rád…" Chytil se toho. Je fajn držet se ho za ruku. Mohu se rozplývat nad jeho prsty? Zkrať to. Dobrá, fascinují mě svou délkou a klouby. Absolutně hubené prsty. Něco pro člověka, který má rád kost a kůži. Bylo to příjemné. A většinou než se s ním setkám, tak si umyji vlasy. Očividně to nese své ovoce.
Proč potřebuješ psát pravdu o všem, co prožíváš? Proč máš potřebu sdělit, že myšlenka na líbání ti najednou nepřijde až tak špatná? A že přemýšlíš, jakou maličkost mít v záloze, kdyby ti chtěl dát dárek k Vánocům?
A potom jsou tu jiné věci. Únava. Pesimismus. Rozedrané předloktí. Hlad. Strach. Zima. Zima je strašná. Obava z aut. Obava ze sebe sama. Nespavost. Touha být v posteli. Nic víc. Bezpečí. Nemohou tu na mě. Vědomí, že flákáš přípravu na maturitu. Sobotní skutek. Po ránu jsem byla unavená. Pan otec si myslí, že je to kvůli tomu, že nejím maso. Smála bych se, kdybych měla sílu. Den před tím jsem nejedla vůbec. Není to o mase. Nazdobila jsem perníčky a dala si u toho záležet. Potom jsem chtěla hodinu pauzu a že se začnu učit. Jenomže on odsouhlasil návštěvu příbuzných. Tak jsem si dala ořechy v čokoládě a únava nebyla. Absolutní soustředění na studium. Rudé rty. Nulové mžitky. Jenom to vědomí, že nemůžu vyhrát. Maturita nebo postava? Maturita, samozřejmě. Jak jinak.
Měj se hezky, chtěla jsem zase psát. Chybí mi to. Chybí mi možnost číst komentáře, neb mě přivádějí k novým pohledům na věc. Říkají, že to, co píšu, někoho zajímá.
hledající - to není špatné, hledám smysl života, sama sebe
Člověk - to zní hrdě.
PS: Mluvila jsem o ptáčcích. Jako by ve mně zabil ptáčka, když mě poprvé objal. Dnes ráno jsem v křoví vyplašila čtyři. Když mě oslovil, když mě objal, pokud mne políbí… Potom jsem si říkala, že jsem na to fakt špatně. Vedle zastavila dodávka s nápisem Velkoobchod Ptáček.

Drahý Arture,
poslední dobou se mi čím dál častěji vybavují Gellnerovy verše. Ať už momentální: "Dnes buďme ještě veseli, na naší bílé posteli. Zejtra, co zejtra, kdopak ví, zejtra si lehnem do rakví." Nebo teď už neplatná: "Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Jak ke mně někdo svou ruku vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím.
Chtěla jsem být veselá. Opravdu. Mám se s ním sejít. Zaslouží si to. Nejde to. Bez důvodu k zasmušilosti nemůžete být veselí. Ještě mám osm hodin. Třeba se to vybere. Škola mě přivede na jiné myšlenky. Otázkou je, zda na lepší.
Začínám být paranoidní ohledně ptactva. V křoví normálně poskakují malí ptáčci. Zase se mi podařilo si vsugerovat nějakou věc, která mě děsí. Je to jako zabít ptáčka. Kolik těch ptáčků ještě existuje? Kolik jsem jich zabila já a kolik jiní? Viděla jsem dvě bílé slepice na stromě. Viděla jsem je, takže je to v pořádku, ale co když je nikdo jiný neviděl? Teatrálnost. Vždyť tam byly.
Co dnes? Co zítra? Co takhle to vzdát? Tím to myslíš život? Teatrálnost. Únava. Ano, všechno mne bolí. Nejvíce ramena. Nad ránem jsem se probouzela. A pak už nešlo spát. Ani odpočinutá, ani unavená. Viděli jste mé klíční kosti? Já ano. Obdivuji je každý večer v zrcadle. Nemohu vyhrát. Už zase se musím rozhodnout. Jíst a učit se, nejíst a přestat se nenávidět. Unavená na rozhodování.
Je mi jedno, zda budu s ním. Chci jen nebýt. Schoulit se někde v koutě a nechat čas ať dělá, co chce. Pozitivní holka. Musíš být pozitivní. A taky krásná, milá, dokonalá. Musí ti vonět vlasy. Musíš umřít! Musíš. A kdo to říká? Já. Proč křičím tu větu na vlak, který jede kolem? Vždyť nechci umřít. Myslím. Nevím. Asi bych měla něco udělat. Třeba se vyspat. Kdy?
Podepsala bych se Krutá, ale už neexistuje. Zmizela jako všichni. Bílé místo. Ne. Soubor na flash disku. Jeden jediný. Nesmím ho smazat. Rok života. Další rok o jídle a ponurosti.
Zase se ozvu.
PS: Nálada se zlepšila. Dokonce i hodně. Akorát jsem na konci zabila ptáčka. Nebyl můj. Byl jeho. Chce, ale netroufá si. Už jenom jednou ho nechám čekat. Dáreček před Vánoci. Nepsala jsem, že nejsem teatrální. A když mi polibek začal být lhostejný. Moment, začal? Já nevím. Nebo si tak moc přeju nezabíjet další ptáčky, že zabiju toho svého? Dal mi M&M. Nesmála jsem se. Jenom jsem se musela ovládat, když říkal, že jednou tři dny v kuse nespal. "To já zase pět dní nejedla." Zvládla jsem to.
Hmm, po přečtení zamilované zprávy by si asi člověk neměl říct Ou, jéjé. Jenomže ...a udělám konečně jednu věc, kterou jsem měl udělat už dnes .... Ještě jednou potřebuji zabít ptáčka. Patetické, teatrální, poprvé. Hmm.
A samozřejmě, že už tu fotku pár lidí vidělo. Nejsem paranoidní ani naivní.
A ta otázka mám ho ráda se vrací s čím dál větší intenzitou. A já nevím. Měla bych to vědět. Člověk by se neměl líbat s někým, koho nemá rád. Ale jak identifikovat koho ano a koho ne? Proč jsem po většině schůzek absolutně bezcitná? Těžko se skládá odpověď na zamilovanou zprávu. Už 28 minut. Mám napsat, že dnešek byl nádherný, když se mi nijak výrazně nezapsal na mysl. Říká se tomu myslím zevšednění ne? 31 minut a já mám stále jen úvod.Rozhodnutí: slova mají mít svou hodnotu. Takže buď pošlou stručnou zprávu bez citu nebo počkám tak hodinku (mezitím on stejně půjde spát) a počkám, až se city vrátí.Nemůžu mi nenapsat ani napsat. Jak příjemně banální problém.40 minut. Ani pročítání starých zpráv nepomáhá. Jdu se učit. Zabiju dalšího ptáčka.

Zlomky
Jsem vinna. Pohledem na lampu, která zhasla. ("Jako by ta lampa byla kamarád.") Úsměvem v obchodě, zamáváním. Některým lidem stačí tak málo. Když o tom mluví, mám dojem, že se snaží zjistit, proč on. Odpověď je krutá a komická. Ententyky...
Tvrdí mi, že se mění. Tak, aby se mi líbil. Chce znát mé názory. Nevěřím v trvalost změny, ani si nejsem jista tím, že se skutečně děje. Ale věřím, že strýček přestal jíst kvůli holce maso. Teď už v to věřím.
Po celém dni studia v jedenáct večer v sobě konečně našla city. Je sobcem, který touží po druhém až ve chvíli, kdy je spánkově deprivován. Chce objetí, ale odmítá polibky. Místo toho zabíjí ptáčky.

Nezeptají se, co se děje. Ptají se, zda jste unaven.
"Jsi zase nějaká hubenější." Pokrčení ramen.
 


Komentáře

1 ratuska | Web | 18. prosince 2011 v 15:29 | Reagovat

Zní to dosti depresivně... Ale vždyť víme, že prosinec je sám o sobě depresivní...

2 Cobie | Web | 19. prosince 2011 v 8:37 | Reagovat

"Správní rozhodnutí neexistuje" si napísala a ja ti to opakujem. Pokial ho "nepolíbíš" nemôžeš vedieť, či ho naozaj chceš "políbit".

A "maturita nebo postava"? Buď chamtivá - ber oboje. Kto tvrdí, že si musíš vybrať?

3 bludickka | Web | 19. prosince 2011 v 12:26 | Reagovat

Proč jsi smazala starý blog? Kdo hrozilo, že ho odhalí? Jsem ráda, že jsi v pořádku. Taky mám v hlavě zmatek. Je hezký, že se snaží. Z vlastních zkušeností vím, že kluk se přestal snažit vždy, když měl pocit, že mě má jistou. Do tý doby, se každej druhej mohl přetrhnout :)

4 Arkadina | Web | 20. prosince 2011 v 9:31 | Reagovat

ratuska: Ale ne pro děti.
Cobie: To jsem si zase jednou pod sebou podřezala větev. Ale neměla bych to o tom chtění vědět předem? Tentokrát se mi nejeví moc logické činit něco, aniž bych věděla, zda to chci. Ta část, která se bez jídla nedokáže soustředit a je unavená.
bludickka: Protože na stránky, kam chodí moje sestra, byl dán odkaz. Sice by se nemuselo nic stát, ale nevěřím tomu. Jsem ráda, že konečně zase píšu. Omlouvám se, pokud jsem tě mírně znepokojila. Hm, to jsou vyhlídky. Snad se přestane snažit už ve chvíli, kdy ještě bude nahraditelný.

5 bludickka | Web | 20. prosince 2011 v 13:14 | Reagovat

Většinou to bylo po tom, co si uvědomil, že nahraditelnej pro mě přestává bejt :)

6 eliade | Web | 5. července 2012 v 14:21 | Reagovat

Ono je téměř jisté, že po nějaké blogování (většinou čirou náhodou) na blog narazí někdo, kdo autora dotyčného blogu zná. To je prostě to riziko, no. Já sama jsem své blogy taky stěhovala jak kočka koťata, vždycky, když jsem měla pocit, že mi tam chodí někdo, komu bych své články číst radši nedávala... No, a nedávno jsem zjistila, že můj současný blog (a asi i ty předchozí) už skoro dva roky navštěvuje můj taťka. :D Nejdřív jsem zpanikařila, ale pak jsem si řekla, že když už tam chodí tak dlouho, asi nemá cenu to řešit, nechala jsem to být a píšu pořád tam. Ale jsem ráda, že to vím. Protože v poslední době jsem si docela často říkala: "Ten taťka je nějaký všímavý, vždycky včas odhadne, že se mi něco děje..." A on si o tom zatím jenom přečetl. :D

7 userka | E-mail | Web | 25. září 2012 v 18:09 | Reagovat

To jsem ale ráda, že jsem náhodou objevila něco takovýho zajímavýho, i když tak nějak optimismus postrádajícího ;)

8 Arkadina | Web | 26. září 2012 v 13:50 | Reagovat

eliade: No vida. Já první blog nechala, protože mi na něj také chodil pan otec. Nebylo o co stát.
userka: Zajímavé? Děkuji. Jen si dovolím upozornit, že kvalita článků upadá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.