Článek 2 (3)

25. prosince 2011 v 21:22 | Arkadina
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Teď už se mi chce jenom spát. Usmívat se. Nechat se obejmout panem letcem. Už je dobře. Nebo spíše, už je líp.


Seděla v minus osmi na balkóně. Víc než půl hodiny. Dokud mráz nezničil všechny city. Když se zvedla, necítila chodidla. Dovrávorala do koupelny, zamkla dveře a čekala, až se dají dohromady. Výhoda mrazu - nemusíte umývat obličej ledovou vodou, oči nejsou červené.
Stačily jim čtyři dny. Z toho jsem jeden den nebyla doma a jeden den jen chvíli. Nedokážu si to představit v praxi jako normální situaci. Kombinace lidí, jídla a němých výčitek. Klepala jsem se. Netušila jsem, zda zimou nebo tím druhým. Když jsem se dřív s panem letcem třásla a říkala si, zda se opravdu tak bojím zatmění, nebyla jsem si tím nikdy jistá. Teď už jsem.
Jen otvíráte pusu. Nemáte ani na to vzlykat potichu. Nádechy a výdechy. Nekorigujete je. Utíráte nos do rukávu a je vám to jedno. Vědomí, že zase jste nuceni prohrávat. Že se nemůžete bránit. A napíšete i panu letci. Tak, aby poznal, že se něco děje. Odepíše. Alespoň v tom nejste sami. Kupujete si spásu. Pomohl vám. Jste vděční.
Vrátíte se. Za hodinu. "Byla jsem telefonovat." Spiklenecké úsměvy. Komu asi. Byla brečet, protože nezvládá přítomnost lidí. Nenávidí některé a nemůže to říct nahlas. Nemá soukromí. Místo, kde by mohla být sama. Sama a v teple. A zase se přejedla u večeře. Ještě mnoho dní. Ale má Bartyho. Plyšáka. Neví, co s ním. Ví, že prostě je, a je od něj. Objímat jej a tisknout k sobě.
"Ty jsi teď tak hezká." Jsem. Když jsem si teď prošla peklem, sestřičko, tak jsem krásná. Unavená. Myslíš, že kvůli lásce. Vím, že díky tomu, jak jsem se držela. Vím, že to bude do ledna pryč. S vědomím jeho existence. Číslo, na které mohu napsat. To stačí. Na to, abych si neublížila. Jistě, řvu bez hlasu zoufalstvím a nemohu mu říci proč. Trápí jej to, mrzí to mě, ale krev neteče. Jen ty prsty na nohou. Nemohla jsem jimi pohnout. Jako by místo chodidel byly dva špalky. Dopotácet se do koupelny. Na podlahu se spíše zhroutit než si sednout. Tisíce jehliček a mravenců. Co kdyby nebyl? Jak dlouho bych tam seděla? V jednu chvíli se mi chtělo spát.
Napsala jsem mu o nesvobodě. Zatím neodpověděl. Netrápí mne to. Panenka od Klusa. Barty. Teplá koupel. Vůně krému. Klid po bouři. Endorfiny z jídla. Hrajeme dál.
 


Komentáře

1 bludickka | Web | 26. prosince 2011 v 12:39 | Reagovat

Nejlepší lék na to, aby sis neublížila, je vědomí toho, že by si tím mohla zničit život někomu, na kom ti záleží a komu skutečně záleží na tobě.

2 Arkadina | Web | 27. prosince 2011 v 11:03 | Reagovat

bludickka: A to slovo skutečně je jediné podstatné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.